Widmayer byl na podzim 1944 zatčen Gestapem za činnost ve prospěch revolučních socialistů. Navzdory tvrdým výslechům ve vězení Gestapa na vídeňském Moritzplatzu jména svých spolubojovníků neprozradil. Do Prahy-Pankráce byl převezen stejným transportem jako Josef Sasso. Po neustálých výsleších byl po týdnu a půl převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Transport střežili čeští četníci, kteří jemu a ostatním vězňům umožnili, aby jim na nádraží daly české ženy jídlo. Četníci také umožnili psát během cesty vlakem do Terezína dopisy příbuzným.
Čeští policisté předali vězně esesákům u závory u vchodu do pevnosti. V běhu je odvedli před kancelář před vedoucího Stefana Rojka. Už cestou tam byli dva muži zbiti holemi, a zůstali ležet na zemi.
„Odebrali mi všechny věci včetně jídla, které jsem dostal, a nejprve mě odvedli do cely, kde byl kromě mě jen čtyřicetiletý Řek, který umíral. O několik dní později jsem byl převezen do cely pro sto lidí. Povinný třícentimetrový pruh vlasů od zátylku až po čelo mi už byl odstraněn a byl jsem navlečen do vězeňské uniformy, jejíž záda a nohavice byly označeny dvěma svislými a jedním vodorovným pruhem červené olejové barvy" - označení politických vězňů.
Widmayer přežil věznění Gestapem v Malé pevnosti a v květnu 1945 byl osvobozen. Vrátil se do Rakouska, vstoupil do SPÖ a stal se členem Národní rady. V dopise Okresnímu soudu ve Štýrském Hradci popsal své zážitky z gestapácké věznice Malá pevnost Terezín.
Widmayer popsal okolnosti, za nichž byli vězni od března 1945 využíváni k hloubení protitankového příkopu podél silnice do Litoměřic, jako obzvlášť brutální. Museli vykopat zákop, který byl asi 400 metrů dlouhý, dva a půl metru široký a hluboký, přičemž vězni na dně házeli zeminu na prostřední schod, odkud ji nakonec druhá řada vězňů vynášela ze zákopů. Esesáci vytvořili tzv. kruh ve vzdálenosti asi 20 metrů kolem staveniště. Každý, kdo se přiblížil příliš blízko, byl zastřelen jakože „na útěku“. Nezřídka se stávalo, že se nově příchozí vězni stali obětí své nezkušenosti, když si mysleli, že mohou důvěřovat domněle skrytým gestům dozorců, a snažili se sebrat nedopalky cigaret, které byly právě odhozeny.
„Vyhánění lidí z kruhu,“ hlásil Widmayer, „bylo oblíbeným sportem esesáků a kápů, ale často bylo výsledkem nepředvídatelné brutality Rojka, který byl pověřen dohledem nad výkopovými pracemi. Jednou nařídil kápovi Josefu Wollenweberovi, aby „vyhna z kruhul údajného zloděje chleba“. Když Wollenweber zaváhal, protože vězeň se bránil - pro kápa zřejmě věrohodně - Rojko, bez sebe vzteky, znovu požádal Wollenwebera, aby vězně vyhnal. Kápo pak skočil do příkopu a svou oběť vytlačil bitím. Jeho protesty o nevině a prosby, aby Wollenweber přestal, byly marné. Kápo už ho bitím dotlačil za okraj příkopu. Aby se vyhnul úderům, vězeň pokaždé o krok ustoupil. Když se nakonec dostal příliš blízko ke kruhu, byl zastřelen. Wollenweber pak musel mrtvého muže vozit na vozíku podél příkopu nahoru a dolů a každých dvacet kroků zvolat: „Podívejte, takhle se trestá zloděj chleba.“
Widmayer informoval o dalších brutálních činech a vraždách, za které byl Rojko zodpovědný nebo které sám spáchal. Widmayer se stal jedním z nejdůležitějších svědků obžaloby v procesu proti Rojkovi.
