Josef Wollenweber byl v roce 1939 poslán do koncentračního tábora Dachau za údajné porušení pracovní smlouvy. V květnu nebo červnu 1943 byl deportován z Dachau do Osvětimi, kde se stal kápem. Podle ostatních vězňů se však choval „tolerantně a vstřícně“. Tento postoj ho charakterizoval ještě i v lednu 1945, kdy byly tisíce zajatců s blížící se frontou vyhnány na západ. Zatímco esesáci průběžně oddělovali a likvidovali skupiny vězňů na cestě, zejména v okolí Ratiboře a Rybníka, Wollenweber podle svědků zůstal nezúčastněný. Wollenweber uvedl, že utekl z Gliwic a přihlásil se na stanici Gestapa v Opavě. Přestože byl odtud zajištěn jeho převoz do Malé pevnosti, obdržel vedoucí transportu dopis od SS, v němž stálo, že s Wollenweberem nebude zacházeno jako se zajatcem. Poté, co mu byl přidělen jednolůžkový pokoj a dostatek jídla, se brzy ujal role kápa a později vedoucího kápa, protože byl zodpovědný za dohled nad vězni při práci.
Wollenweber zůstal neškodný až do března 1945, kdy se situace v táboře zhoršila, protože se z východu a západu blížily fronty. Při naprosto nedostatečném stravování byli vězni nuceni týmy SS provádět těžké zemní práce s největší brutalitou. Všechny zločiny, z nichž byl Wollenweber obviněn, byly spáchány v březnu a dubnu 1945. Wollenweber byl odsouzen k celkovému trestu odnětí svobody v káznici na čtyři roky, a sice za čtyři nebezpečná ublížení na zdraví, jedno těžké ublížení na zdraví a ublížení na zdraví s následkem smrti. V celkovém rozsudku bylo Wollenweberovi přiznáno věznění v koncentračních táborech Dachau a Osvětim, ale bylo také uznáno, že Wollenweber v posledních měsících války zacházel s vězni nelidsky, aniž by to bylo zvlášť nutné.
