„Darované město“ neboli „Terezín – dokumentární film z židovské osady“
známý také pod (nesprávným) názvem: „Vůdce daruje Židům město“
Mezi lety 1944 a 1945 natočili nacisté propagandistický film o ghettu v Terezíně. Účelem filmu bylo oklamat vnější svět ohledně toho, co se skutečně dělo s evropskými Židy. Herci samotní byli židovští vězni tábora. Stovky z nich byly použity jako komparzisté nebo musely převzít určité role. Velitelství SS jmenovalo kabaretního umělce, herce a režiséra Kurta Gerrona, který byl deportován z Westerborku do Terezína, vedoucím židovského produkčního týmu. Kamerový tým pražské týdeníkové společnosti „Aktualita“ přijel do Terezína, aby provedl samotné natáčení. Film byl sestříhán v Praze a dokončen v březnu 1945. Na konci války však nacistický film zmizel. Ačkoli se některé scény a fragmenty znovu objevily, dodnes neexistuje žádná kompletní kopie. Na základě těchto fragmentů a dokumentů však lze vytvořit rekonstrukci hotové verze.
Film nebyl natočen na příkaz nacistického ministra propagandy Goebbelse, jak se řada historiků domnívá. Ani pokyny nepocházely z kanceláří říšského protektora, tento film byl od samého počátku projektem SS.
V nalezených dokumentech říšského ministerstva propagandy o tom není ani zmínka. Ministerstvo propagandy film nenařídilo, nefinancovalo, nenatočilo ani nedistribuovalo.
Plán na tento film ve skutečnosti vznikl v pražské „Ústředně pro řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě“. Nápad měl SS-Sturmbannführer Hans Günther, šéf tohoto úřadu. Obrátil se přímo na Karla Pečeného, ředitele společnosti Aktualita, a pověřil ho natočením tohoto filmu. Všichni zúčastnění byli nuceni zachovávat mlčenlivost. Günther to zřejmě udělal na vlastní pěst, protože velitel Terezína Rahm ve své výpovědi v procesu, který byl proti němu veden v roce 1947, poukázal na to, že ani SS-Hauptsturmführer Ernst Möhs, Eichmannův spojovací důstojník v Terezíně, nebyl o plánech na natočení filmu informován a byl velmi rozzlobený, když se o tom dozvěděl. Faktury společnosti Aktualita byly rovněž zaslány ústředně. Z dokumentů víme, že film stál 350 000 korun (asi 35 000 říšských marek). Je tragické, že prostředky ústředny pocházely z ukradeného židovského majetku.
Můžeme předpokládat, že rozhodnutí natočit film padlo někdy mezi 23. červnem a 26. srpnem 1944. V tento den začalo natáčení filmu. Neexistují žádné důkazy o tom, že by se Himmler na tomto rozhodnutí podílel, ale musel o něm vědět (dokládá to dopis jeho osobního tajemníka Rudolfa Brandta Himmlerovu lékaři Kerstenovi).
Film, jehož vznik vyvolává tolik otázek, byl dlouho znám pod nesprávným názvem „Vůdce daruje Židům město“. Mnoho badatelů poukazovalo na cynismus tohoto názvu. Tento název je však nesprávný. V Gerronových spolehlivých osobních dokumentech se o tomto titulu nenacházejí žádné zmínky. Gerron zahynul v Osvětimi, ale jeho filmové dokumenty, které obsahují mimo jiné dvě verze scénáře a seznam plánovaných natáčecích prací, se dochovaly. Tyto dokumenty dále obsahují denní zprávy pro velitelství SS, návrhy na střih, poznámky a rozkazy velitele Rahma.
Gerron nikde výše uvedený název nezmiňuje. Gerronův druhý návrh nese název „Židovská samospráva v Terezíně“. Údaje o skutečném názvu lze najít ve fragmentech nalezených před lety v Jad vašem. Hlavní název nacistického propagandistického filmu zněl: „Terezín“ a podtitul „Dokumentární film z židovské osady“. Tento podtitul byl promyšlený. Tím, že film označili za dokumentární, chtěli nacisté filmu dodat auru objektivity a pravdivosti. Mělo by to naznačovat, že se jedná o dokumentární film, nikoli o hraný film nebo zinscenovanou propagandu, ale o spolehlivou autentickou zprávu o Terezíně. Přidáním slova „osada” se vytváří dojem, že takových osad existuje mnoho. Proti výše uvedenému názvu filmu hovoří také skutečnost, že vůdce nikdy nebyl spojován s něčím, co by mohlo být asociováno s mírným přístupem k Židům („daruje Židům“). Název „Vůdce daruje Židům město“ se zdá být vytvořen samotnými vězni v Terezíně, kteří byli známí svou ironií a černým humorem.
Historický výzkum mezitím zjistil, že tento film byl dílem Kurta Gerrona. Vytvořil a vedl filmové oddělení v ghettu, napsal scénář, naplánoval natáčení, zadal úkoly k povolání potřebných komparzistů, informoval odpovědné orgány samosprávy, kde chce natáčet a jak mají být tato místa upravena. Zprávy přeživších popisují, jak Gerron jako režisér chodil kolem, napomínal komparzisty, aby projevovali více nadšení, nabádal mladé lidi, aby se usmívali do kamery, a dirigoval davové scény. Po skončení natáčení Gerron napsal návrh na střih filmu.
Při tom všem nesmíme zapomínat, že Gerron pracoval pod přímým a přísným dohledem SS. Byl dozorci SS neustále sledován a kontrolován. Při některých natáčecích termínech byli přítomni Rahm a dokonce i Günther, který přijel z Prahy. Díky této kontrole natáčení a denním zprávám Gerrona byl Rahm vždy informován. Lze předpokládat, že Gerron nezůstal režisérem až do konce, ale že tuto úlohu převzal Karel Pečený, ředitel společnosti Aktualita, který byl povolán z Prahy. Ačkoli byl i nadále přítomen a staral se o komparzisty a přípravu natáčecích lokací, byl prakticky degradován na asistenta režie. Pečený o tom po válce vypověděl v procesu, který proti němu byl veden za kolaboraci.
Kromě toho: Gerron nemohl film dokončit. Stejně jako mnoho dalších, kteří se na výrobě filmu podíleli, byl dne 28. října 1944 deportován do Osvětimi a tam zavražděn, dlouho předtím, než byl film dokončen. Film sestříhal a ozvučil kameraman Ivan Frič, zaměstnanec společnosti Aktualita. Frič přitom nepoužil Gerronovy návrhy ani jeho scénář, ale řídil se výhradně pokyny SS.
Závěrečnou sekvenci filmu bylo nutné sestříhat třikrát, než byl Günther spokojen. Gerronovy představy o střihu tak byly v hotovém filmu téměř ignorovány. To samé platí i pro filmovou hudbu. Část hudby použité ve filmu byla nahrána pod Gerronovým vedením, např. orchestr Karla Ancerla nebo jazzová kapela „Ghetto-Swingers“ a dětská opera Brundibár. Skladby, které byly nakonec nahrány – všechny od židovských skladatelů – vybral dánský skladatel Peter Deutsch. Deutsch pak orchestr dirigoval i při zvukových nahrávkách.
Během natáčení vytvořil nizozemský malíř Jo Spiers stovky malých skic filmových scén. Sledoval kameramany, kamkoli byla kamera umístěna pro nový záběr. Skici zachycují to, co viděla kamera. Díky Spiersově preciznímu stylu kresby jsou dnes neocenitelným zdrojem pro rekonstrukci filmu.
Film nebyl, jak se často předpokládá, produkován pro diváky v Německu. Günther jej produkoval výhradně pro diváky v zahraničí.
Publikum, které bylo po léta vystaveno agresivní protižidovské propagandě, by film, který zobrazuje Židy méně zkresleně, zmátl. Podle představ SS měl být film představen zahraničním institucím a organizacím, jako například Mezinárodnímu červenému kříži (IRK), Vatikánu, ve Švédsku nebo ve Švýcarsku.
Ve skutečnosti existují čtyři doložené projekce hotového filmu: První se konala koncem března nebo začátkem dubna v Černínském paláci v Praze (sídlo státního ministra v Říšském protektorátu Čechy a Morava, Franka). Jednalo se o soukromou projekci pro Franka a řadu vysokých důstojníků SS (Rahm a Günther byli také přítomni).
Další tři projekce byly určeny zástupcům zahraničních organizací, kteří s nacisty jednali o záchraně vězňů koncentračních táborů. Konaly se v Terezíně. Dne 6. dubna 1945 byl film promítnut Dr. Ottovi Lehnerovi a Paulu Dunantovi, dvěma delegátům Mezinárodního červeného kříže. Doprovázel je pan Buchmüller, švýcarský diplomat. Kromě toho byli přítomni SS-Standartenführer Erwin Weinmann (velitel bezpečnostní policie a SD protektorátu) a dva úředníci ministerstva zahraničí (legátní rada Eberhard von Thadden a vyslanec Erich von Luckwald).
Dne 16. dubna 1945 byl film promítnut Benoitu Musymu, Švýcarovi, synovi bývalého švýcarského spolkového prezidenta, který na základě povolení navštívil různé koncentrační tábory. Musyho doprovázel SS-Obersturmführer Franz Göring.
Rovněž 16. dubna byl film promítnut Rezsö Kasztnerovi, členovi „Židovského záchranného výboru v Budapešti“. Doprovázeli ho SS-Obersturmbannführer Werner Krumey a SS-Hauptsturmführer Otto Hunsche. Günther a Rahm byli přítomni, i Murmelstein měl příležitost film shlédnout.
Po dokončení filmu (28. března 1945) již Němci neměli dostatek času a prostředků, aby film – jak si přáli – distribuovali do zahraničí. V té době již pro většinu zahraničních návštěvníků nebylo skutečné osud evropských Židů žádným tajemstvím a film tak neměl žádný účinek. V červenci 1944 byl osvobozen Majdanek, v lednu 1945 Osvětim.
Mezitím se podařilo i bez kompletní kopie filmu rekonstruovat všechny filmové sekvence finální verze.
Jako zdroj slouží fragmenty, které byly dosud nalezeny: 12 z celkových 38 sekvencí filmu (o délce 15 minut) bylo po válce nalezeno v ČSSR. Pocházejí z poslední části filmu. Z prostřední části pochází 24 fragmentů, které byly nalezeny v Izraeli (Jad vašem). K tomu přistupují různé obrazové prvky, které se částečně skládají z jednotlivých částí.
Dalším zdrojem jsou skici Jo Spiera. Jedná se o 232 kreseb k 32 z 38 sekvencí.
Ve skutečnosti existují pouze dvě filmové scény, z nichž se nezachovaly žádné snímky. Kromě toho jsou k dispozici již zmíněné Gerronovy záznamy.
Rekonstrukce filmu „Terezín – dokumentární film z židovské osady“.
Prvních osm sekvencí určuje tendenci celého filmu. Všechny dosavadní scény ukazují zábavu, sport a jiné volnočasové aktivity. Terezín je prezentován jako jakési prázdninové letovisko. Dále film ukazuje, jak dobře jsou zařízení města organizována.
Ve své finální verzi má film délku 2 400 až 2 500 metrů a trvá přibližně 90 minut. Na příkaz SS se filmová hudba skládala téměř výhradně ze skladeb židovských skladatelů, mezi nimiž byli Mendelsohn, Sekunda, Dauber, Offenbach, Krása a Haas.
