Tábor Westerbork zřídily nizozemské úřady v roce 1939 jako přijímací tábor pro německé Židy v souvislosti s velkým přílivem uprchlíků.
Po německé invazi do Nizozemska v roce 1940 byli nacisty pronásledováni i holandští Židé. Obzvláštnímu pronásledování byli vystaveni také emigranti z řad německých Židů, kteří hledali v Holandsku útočiště. Jedním z nich byl například Kurt Gerron. V roce 1942 tábor převzali nacisté a přeměnili jej na tranzitní tábor pro všechny nizozemské Židy a německé židovské emigranty. V letech 1942 až 1944 odjelo z tábora na Východ 93 transportů. Ze 107 000 deportovaných přežilo německé koncentrační a vyhlazovací tábory v Polsku, protektorátu a Německu jen asi 5 000 osob. Anna Frank byla internována v táboře v káznici od 7. srpna 1944 do 3. září 1944. Koncem října 1944 byla přes Osvětim převezena do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde v březnu 1945 krátce před osvobozením koncentračního tábora zemřela na tyfus.
Některé z transportů, které odjížděly z tábora na Východ, směřovaly do Terezína. Předpokládám, že z transportů, které přijely do Terezína z Holandska, všechny označené XXIV přijely z Westerborku.
V letech 1943-1944 dorazily do terezínského ghetta následující transporty z Holandska:
Z Holandska bylo do Terezína deportováno celkem 4 891 osob.
„Policejní tranzitní tábor Westerbork“ byl zřízen v červenci 1942. Po dvou velitelích, z nichž každý sloužil jen krátce, převzal velení tábora Obersturmbannführer Konrad Albert Gemmeker. Gemmeker se stýkal spíše s německými Židy a měl výrazný odpor k nizozemským Židům. Němečtí Židé, z nichž někteří byli v táboře již více než tři roky, zastávali vedoucí pozice a nebyli vůči nizozemským Židům zrovna nakloněni, protože to byli právě Nizozemci, kdo je do tábora přivedl. Staří němečtí táboroví vězni zpravidla rozhodovali o tom, komu bude jaká práce přidělena a kdo bude zapsán na tzv. „kmenový seznam“ a tím chráněn před transporty. Toto rozdělení vězňů umožnilo Němcům bez problémů deportovat nizozemské Židy. Existovaly různé skupiny vězňů, jejichž členové se nechali „zavřít“, a mnoho vězňů mělo zájem pouze na získání co nejbezpečnější „výluky“ (tj. ochrany před transportem).
O počtu transportů a jejich určení rozhodoval Úřad IV B4 Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) v Berlíně. Poté byla předána BdS v Haagu, jejíž ředitel Wilhelm Zöpf musel zorganizovat transport. Ten informoval velitele Gemmekera, který samotné sestavení transportu čítajícího obvykle 1 000 osob přenechal vězňům. Gemmeker zpravidla informoval „prvního šéfa služby" Arthura Schlesingera, který pak svolal správu a společně zašli za Gemmekerem a řekli mu o „výlukách“. Gemmeker poté vybral určitý počet vězňů ze skupin vězňů bez výluky. Někdy byli deportováni všichni bez výluky, jindy byla i výluka zrušena a do transportu přišli i ti, kteří výluku měli.
Od roku 1943 měli někteří vězni s výlukou možnost odjet transportem do Bergen-Belsenu (který byl rovněž považován za preferenční tábor) nebo do Terezína. O nárocích rozhodovala zaměstnankyně společnosti IVB4, paní Gertrud Slottke. Do Bergen-Belsenu odjelo osm transportů s 3 751 osobami, z nichž většina měla palestinské výměnné doklady nebo „diamantovou výluku“. Kategorie, která přicházela v úvahu v případě Terezína, byla širší než v případě Bergen-Belsenu: Váleční zajatci s válečnými vyznamenáními, zajatci s mírovými zásluhami, významné osobnosti. Zvláštní roli sehráli židovští členové nizozemské Nationaal Socialistische Beweging (NSB), která na rozdíl od NSDAP odmítala až do roku 1936 vyloučit židovské členy (asi 150). O tom bylo rozhodnuto až v říjnu 1938, a to proti vůli předsedy Musserta. Mussert se o tyto lidi staral i po německé okupaci. Na východě země bylo internováno asi 20 Židů, včetně Jo Spiera a jeho rodiny, který nebyl členem NSB, ale jehož kresby Mussert obdivoval. 295 osob z prvního transportu, v němž byli i Mussertovi lidé, bylo počátkem března deportováno v osobních vagónech II a III. třídy do Terezína. Byli mezi nimi i manželé z již neexistujících smíšených manželství. Tento transport, stejně jako další, byl domluven s Eichmannem. Zpráva o tom, že Terezín je dobrou „alternativou“ k transportům do Polska, se rychle rozšířila a o místo v Terezíně se hlásilo stále více lidí. Do druhého transportu byli zařazeni také vězni z „kmenového seznamu“ sestaveného Gemmekerem, který se skládal především z vězňů, kteří dobře sloužili a měli být tímto způsobem „odměněni“. Po námitce Gestapa však musel Gemmeker seznam transportů přehodnotit a nechat deportovat bývalé frontové vojáky. Třetí transport však tvořili především „veteráni“. Další kategorií pro Terezín byly děti, jejichž rodiče již v Terezíně byli. Čtvrtý transport, původně určený do Terezína, byl odkloněn do Bergen-Belsenu (14. září 1943), protože Terezín byl přeplněný. Vězni zůstali v Bergen-Belsenu tři měsíce, než byl transport předán do Terezína. Část vězňů, kteří přišli z Westerborku, byla ponechána v Bergen-Belsenu, zatímco ostatní vězni byli zařazeni do transportu.
Později byli na terezínské seznamy zařazeni členové amsterodamského Joods Raad a děti zasloužilých vězňů (např. lékařů). Zdá se, že od září 1943 již transporty a kategorie vězňů neurčoval výhradně Eichmann, ale byly řízeny z Haagu. Další transport s rozšířenými kategoriemi byl do Terezína odeslán 18. ledna 1944. Tento transport probíhal v osobních vozech III. třídy. V té době již byla velká část kmenového seznamu (známého také jako „seznam tisíců“) deportována do Terezína. Jiné skupiny mezi vězni nyní získaly vliv a dokázaly například jako zaměstnanec Judenratu Curt Blüth zajistit, aby mladí členové Hechalutzu byli deportováni především do Terezína, a ne na Východ. Chvíli nebylo jasné, co se stane se skupinou „portugalských“ Židů. Zatímco někteří byli deportováni na Východ, 308 jich odjelo transportem do Terezína. Z nich 23 bylo osvobozeno na konci války, 17 předtím uprchlo do Švýcarska transportem Ew.
