„Důl Richard“ pod Radobýlem u Litoměřic (asi 4 km od Terezína, na druhém břehu Labe) byl pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. Koncentrační tábor byl zřízen v posledních letech války, kdy německé vedení usilovalo o organizaci výroby zbrojního materiálu v bezpečných podzemních zařízeních z důvodu bombardování německých měst a zbrojních závodů spojenci (viz také projekt Dora v Nordhausenu, kde vězni museli vyrábět zbraně V1 a V2 v podzemních zařízeních). Všude na území Říše a v okupovaných oblastech byly využívány stávající doly a hloubeny nové, aby byla zajištěna bezproblémová výroba munice a zbraní.
K těmto pracím byli využíváni především nuceně nasazení pracovníci z evropských zemí okupovaných wehrmachtem a vězni z koncentračních táborů. V Litoměřicích byl využit stávající vápencový důl pod Radobýlem, kde měly být v několika fázích výstavby vybudovány podzemní výrobní haly. Krycí názvy byly „Richard I“, „Richard II“ a „Richard III“.
Práce byly zahájeny na začátku roku 1944. Výrobní haly byly až šest metrů vysoké, 20–30 metrů široké a až 100 metrů dlouhé. Kromě vězňů z koncentračních táborů a sovětských válečných zajatců z Malé pevnosti Terezín pracovalo v dole „Richard“ asi 1 200 zaměstnanců civilních firem, z nichž mnozí byli totálně nasazeni.
První skupinou vězňů pracujících v dole „Richard“ byli Jugoslávci. Přišli 26. března 1944 z Dachau a nejprve byli ubytováni v Malé pevnosti. Později se k nim přidaly skupiny vězňů z Flossenbürgu. Společně s pracovním komandem z Malé pevnosti zahájili práci v podzemí. Později byli vězni ubytováni ve stájích, kůlnách a stodolách bývalých dělostřeleckých kasáren v Litoměřicích. Koncentrační tábor byl nejprve střežen jednotkou Luftwaffe, od 1. září 1944 jednotkou Waffen-SS. V červenci 1944 bylo v táboře 1 600 vězňů, mezi nimi Jugoslávci, Holanďané, Belgičané, Francouzi, Němci a další národnosti. V listopadu jich bylo již 5 000 a v únoru 1945 pracovalo v podzemí dolu „Richard“ 7 000 vězňů.
Skupina „Richard“ patřila do výrobního programu společnosti Deutsche Autounion Dresden, pro kterou se vyráběly díly pro tankové motory. V „Richard II“ měla být zahájena výroba molybdenových drátů pro společnost Osram. K tomu však již nedošlo.
Dne 8. května 1945 bylo terezínské ghetto, věznice gestapa Malá pevnost a koncentrační tábor „Důl Richard“ osvobozeny Rudou armádou.
Z 18 000 vězňů, kteří od března 1944 museli pracovat v nelidských podmínkách v „Dole Richard“, jich (během této krátké doby) zemřelo asi 5 000. Část těl byla převezena do Terezína a spálena v tamějším krematoriu, ale často byla také pohřbena v hromadných hrobech. Poté bylo vedle litoměřického hřbitova na okraji Radobýlu postaveno krematorium, ve kterém pak byla těla spalována.
Po válce byly podzemní výrobní prostory uzavřeny, stroje a nástroje odstraněny a vchody zazděny. V roce 1967 podnikla skupina z terezínské posádky průzkumnou výpravu, na počátku devadesátých let provedla další průzkumnou výpravu skupina historiků z památníku Terezín a vyfotografovala staré haly, ve kterých museli vězni pracovat. Na filmu uloženém v archivu památníku lze vidět značky radonu na sudech s radioaktivním odpadem uložených v nikách. Téměř nikdo si neuvědomoval, jak vysoce výbušná látka tam byla zcela bez zabezpečení uložena.
