1895 - 1975
Humanista, jehož práce pro židovské a německé děti po skončení války v roce 1945 H. G. Adler obzvláště ocenil.
Olga Fierz, Pitterova švýcarská pomocnice, na to vzpomíná ve své knize „Über den Erdenstreit - Erinnerungen an bewegte Zeiten in Prag" (O zemském sporu - Vzpomínky na pohnuté časy v Praze), vydané v Basileji v roce 1956, a píše, že Pitter převzal 22. května 1945 prvních 40 židovských dětí z Terezína a 26. června 1945 zachránil prvních 30 německých dětí z českého zajetí a umístil je do svých domovů. Z Malé pevnosti bylo odvezeno mnoho německých dětí.
Na počátku třicátých let, kdy Československo stejně jako ostatní země procházelo těžkou hospodářskou krizí, shromáždil Přemysl Pitter peníze na stavbu dětského domova v dělnické čtvrti Ziskow. Milíčův dům, pojmenovaný po českém reformátorovi Janu Milíčovi z Kroměříže, byl založen 24. prosince 1933. Postupem času se z něj stala významná vzdělávací instituce. Péče a podpora zde byla poskytována zejména dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. Pittera podporovali různí pedagogové, například Olga Fierz. Již v roce 1934 začal Pitter přijímat děti německých emigrantů, kteří uprchli z Německa před nacistickým režimem díky zprostředkování anglické kvakerské církve. Během nacistické okupace Pitter a jeho kolegové opakovaně riskovali své životy, aby pomáhali pronásledovaným židovským dětem, ukrývali je a starali se o ně. V lednu 1945, kdy gestapo mělo v Praze ještě neomezenou moc, založil Pitter výbor na pomoc židovským dětem po návratu z koncentračního tábora. Díky svému napojení na český odboj a funkci člena sociální a zdravotní komise České národní rady dostal v prvních dnech českého povstání v květnu 1945, kdy se v pražských ulicích ještě střílelo, k dispozici čtyři zámky jako rekreační domy pro děti. Již tehdy Pitter protestoval proti „gestapáctví“, proti napodobování nacistických zvěrstev, které české úřady používaly proti Němcům. Získal přístup do internačních táborů pro Němce, informoval úřady o otřesných podmínkách a získal povolení ubytovat ve svých ozdravovnách děti bez příbuzných a nemocné děti. Navzdory logice doby se německé děti ocitly v prostředí, které se vyznačovalo přátelskostí, osvícenými výchovnými zásadami a především bezpodmínečnou solidaritou. Pitter se proto musel několikrát bránit obviněním, že podporuje nepřátelské živly. Pitter odvezl děti z koncentračních a internačních táborů a vytvořil pro ně dočasný domov v rekreačních střediscích. Židovským a německým dětem se dostávalo stejné láskyplné péče, ale lišily se svým stavem a vnitřním dramatem, které prožívaly. Židovské děti byly sice ochotné pomáhat a přijímat německé děti, ale ty byly nejen dětmi nepřítele, ale samy se vyznačovaly nepřátelstvím. Po léta vychováváni v pocitu nadřazenosti a nenávisti se v neštěstí zatvrdili. „Obávali jsme se, že jejich charakter bude zcela pokřivený. Ale nebyl" (Olga Fierz). Samozřejmě byli podezřívaví a uzavření. Svá srdce otevírali jen pomalu. Pitter se ve svých střediscích staral o přibližně 800 dětí, přičemž mu pomáhalo mnoho dobrovolníků a nějakou dobu s ním spolupracoval i Hans Günther Adler.
Jedno z německých dětí si to tehdy poznamenalo: Když byl Pitter požádán, aby německým dětem vyprávěl o zvěrstvech, která Němci páchali, odpověděl: „Ne, to neudělám. Nevěřím, že bych mohl někoho polepšit tím, že mu budu říkat zlo. Lidé se mohou stát lepšími, jen když jim ukážeme to dobré.“
Pitter nikdy nebyl nacionalistou, ale vlastencem ve vytříbeném smyslu. „Jakými jmény se český národ chlubil celému světu? Nebyli to snad Hus, Komenský a Masaryk, jména symbolizující humanismus a demokracii? Od nacistů nikdo nic dobrého nečekal. Ale od Čechů! Kde je tedy větší morální vina?“ Těmito slovy zakončil Pitter jeden ze svých nesčetných článků proti odsunu/vyhnání, což jsou termíny, které opakovaně používal.
Po komunistickém převratu byla Pitterova pozice stále těžší. Jeho blízká spolupracovnice Olga Fierz byla brzy deportována jako nežádoucí cizinka a Pitter opustil zemi v roce 1951 na útěku před hrozícím zatčením. Ve Valce u Norimberka pak tento evangelický kazatel a učitel poskytoval sociální služby v táboře pro uprchlíky z Východu. Společně s Olgou Fierz pak odešel do Švýcarska, kde se staral o české emigranty po pádu Pražského jara.
