Komise historiků, která byla zřízena památníkem v Terezíně v roce 1995 a kterou vede Marek Poloncarz, zveřejnila první výsledky svého výzkumu o internačním táboře Malá pevnost. Zásluhu na tom mají ředitelé památníku Blodig a Munk, kteří již roky před zveřejněním výsledků tvrdili, že tato záležitost musí být otevřeně a poctivě zpracována.
- Věznicí gestapa „Malá pevnost“ v Terezíně prošlo 32 000 převážně českých vlastenců.
- 2 500 vězňů zde našlo smrt, 5 500 nepřežilo následná internační tábory.
- 2. května 1945 převzal Terezín Mezinárodní výbor Červeného kříže.
- 14. května 1945 byla kvůli šíření epidemie tyfu zavedena karanténa.
- Ohniskem epidemie v Malé pevnosti bylo IV. nádvoří, které Němci uzavřeli a vězně nechali napospas osudu.
- 1. května 1945 propustili Němci dalších 200 vězňů trpících tuberkulózou.
- V areálu se v té době nacházelo 4 800 mužů, kteří museli být dezinfikováni, umyti, ošetřeni a nakrmeni. Většina z nich byla umístěna do městských nemocnic.
- Po 8. květnu 1945 (vstup sovětských vojsk) zůstalo v Malé pevnosti ještě asi 700 vězňů, kteří byli do konce května rozděleni do nemocnic nebo propuštěni. Epidemie si i po osvobození vyžádala asi 2 000 obětí.
- Vývoj Malé pevnosti z věznice Gestapa na internační tábor již nelze zcela rekonstruovat.
- Zdá se, že to začalo tím, že byli jako pracovní síla povoláni bývalí příslušníci Wehrmachtu.
- Dne 28. května 1945 požádalo Generální ředitelství policie v Praze o zřízení internačního tábora v Malé pevnosti. Měli zde být internováni lidé, kteří se provinili vůči českému národu.
- Po útěku německého strážného personálu 5. května 1945 vytvořili vězni Revoluční národní výbor, jehož předsedou se stal Stanislav Franc. Werner Würfel se stal prvním vězněm internačního tábora.
- 10. května 1945 bylo 43 německých vojáků, kteří byli ošetřováni v městské vojenské nemocnici, umístěno do Malé pevnosti a do samostatných cel IV. dvora. Následující den přibylo dalších 13 osob.
- V průběhu měsíce května bylo přijato 180 osob z okresu Litoměřice, 35 z Ústí nad Labem, 32 z Teplice a 9 z Louny.
- V červnu se transporty častovaly. Přibylo 342 mužů a 304 žen z Prahy. 6. června dorazilo 236 žen a 68 mužů, k tomu se stále přidávaly další příjmy z nejbližšího okolí. V polovině června se v Malé pevnosti již nacházelo 1 335 osob, z toho 624 žen.
- V tomto období „divokého vyhnání“ zde nebyli přítomni žádní zástupci státní moci. Úmrtnost byla vysoká (114, z toho 111 mužů).
- 2. července převzal Otokar Kálal z pověření pražského ministerstva vnitra vedení internačního tábora.
- 1. srpna 1945 mělo být do Terezína přivezeno transportem složeným ze tří aut také 23 mrtvých těl, která byla poté spálena v ghettovém krematoriu.
- 11. srpna 1945 dorazil do Terezína transport z pražského Masarykova stadionu (629 žen a 519 mužů). Několik internovaných zemřelo během transportu (příčina neznámá), další do srpna 1945. Do Terezína přicházeli další noví vězni na základě soudních rozsudků vynesených v Litoměřicích.
- 26. ledna 1946 byl do tábora převezen bývalý velitel gestapácké věznice Jöckel. Byl umístěn do samovazby ve 2. dvoře a postaven před soud v Litoměřicích.
- Opakovaně docházelo k pokusům o útěk, většinou z pracovních komand. Úmrtnost na počátku roku 1946 klesla.
- Celkem prošlo internačním táborem 3 725 osob. Pouze některé z nich mohly být klasifikovány jako váleční zločinci. Řada z nich byla předána soudům, jiné propuštěny, většina však byla naložena do hromadných transportů do Německa.
- V Malé pevnosti byli vězněni také někteří dozorci SS z její strážní služby, z ghetta a z dolu Richard.
- Ubytování internovaných se téměř nelišilo od situace za nacistické éry. V jedné masové cele IV. dvora bylo dočasně ubytováno 514 osob, v dalších celách vnějšího okruhu 43 osob. V cele 41 bylo v červenci 1945 ubytováno 255 žen.
- Internovaní museli pracovat. Částečně prováděli renovační práce ve městě, do kterého se od poloviny roku 1946 opět nastěhovalo civilní obyvatelstvo, nebo pracovali pro sovětskou armádu. Podle zprávy pracovali internovaní také u Bohumila Procházky, mistra řezníka v Terezíně.
- Stravování a lékařská péče byly nedostatečné. To opakovaně kritizovala komise Mezinárodního červeného kříže, ale i čeští lékaři. Celkem došlo k 548 úmrtím. Mnoho z nich lze přičíst vysokému věku, ale zpráva také jasně uvádí, že svou roli sehrála nedostatečná hygiena, nedostatečné stravování při těžké práci atd. 68 úmrtí je nejasných. Chybí úmrtní listy, příčinu smrti nebylo možné zjistit. U mnoha dalších je, což je podivné, vždy uvedeno srdeční selhání (?) nebo zápal plic (?).
- Zpráva předpokládá, že v několika případech měla být skutečná příčina úmrtí zamlčena.
- Několikrát došlo k výměně členů dozorčího personálu a k jejich obvinění, protože se údajně obohacovali. Jiní byli odvoláni, protože jim bylo prokázáno násilné chování.
- Některé vraždy byly spáchány na pokyn vedení tábora. Asi 30 Němců mělo být zabito injekcí.
- Zarážející je také to, že osoby uvedené na transportních seznamech do Terezína již nebyly k nalezení v táborových kartotékách.
- Bývalí kapové a další svědci tvrdí, že zejména muži z transportů z Pankráce (policejní věznice v Praze) byli biti dozorčím personálem. 25–90 z nich údajně podlehlo zraněním.
- Zpráva vycházela z dosud nalezeného materiálu, který byl pod zámkem uložen v okresním archivu v Litoměřicích. Mnoho událostí zřejmě nebylo zaznamenáno.
- Je jisté, že v internačním táboře Malá pevnost docházelo k násilným činům, vraždám a týrání, že Malá pevnost nebyla táborem pouze pro válečné zločince, jak to až do roku 1989 opakovaně tvrdila česká strana. Terezín však nebyl ani vražednou továrnou na Němce, jak se opakovaně tvrdí ve zprávách sdružení vysídlenců. Tato odvážná práce je prvním krokem k objasnění toho, co se ve skutečnosti po osvobození v Malé pevnosti odehrálo.
„Osvobozením Terezína utrpení v tomto místě neukončilo. Ne, nejen pro bývalé vězně, jejichž utrpení se získáním vnější svobody rozhodně neskončilo, ale také pro nové vězně, jejichž utrpení teprve začalo. Do Malé pevnosti byli převezeni Němci z této země a uprchlíci z říše. Mezi nimi byli jistě i tací, kteří se během let okupace dopustili některých provinění, ale většina z nich, včetně mnoha dětí a dospívajících, byla uvězněna pouze proto, že byli Němci. Jen proto, že byli Němci...? Tato věta zní děsivě povědomě, pouze slovo „Židé” bylo nahrazeno slovem „Němci”. Hadry, do kterých byli Němci zabaleni, byly pomazány hákovými kříži. Lidé byli špatně živeni, týráni a nedopadli o nic lépe, než jak bylo zvykem v německých koncentračních táborech. Rozdíl spočíval pouze v tom, že bezcitná pomsta, která zde byla páchána, postrádala promyšlený systém vyhlazování, který zavedla SS. Tábor byl pod českou správou, ale ta nezabránila Rusům, aby se na zajatcích mstili. Ke cti Židů z Terezína je třeba říci, že žádný ze starých vězňů se na těchto vězních nedopouštěli žádného násilí. Ti byli posláni do města, aby zametali ulice a vykonávali jiné podřadné práce, ale také aby se starali o nemocné tyfem, a to i přesto, že už k tomu byli vyzváni Rusové a Češi. Počet vězňů se měnil a pravděpodobně nikdy nepřesáhl 3 000. Jen málo z nich bylo usvědčeno a odsouzeno za zločin, mnoho jich bylo zabito nebo zahynulo v táboře, někteří byli po namáhavých intervencích slušných Čechů propuštěni a odvážnému českému lidumilovi Přemyslu Pitterovi se podařilo zachránit mnoho dětí. Většina vězňů byla odsunuta do Německa v rámci hromadného vyhoštění Němců z Československa.
