Vyhlazovací tábor v Polsku, do kterého byli od března 1942 deportováni i mnozí vězni z Terezína.
Belzec bylo malé město v jihovýchodní části lublinského vojvodství, ležící na železniční trati Lublin-Lvov. V květnu 1940 zde SS zřídilo táborový komplex pro židovské nucené pracovníky, kteří byli nasazeni na stavbu opevnění a protitankových příkopů na demarkační linii v Polsku okupovaném německou a sovětskou armádou. Na konci roku 1940 byl táborový komplex uzavřen.
Dne 1. listopadu 1941 zahájilo SS výstavbu vyhlazovacího tábora u Belzce. Bylo vybráno místo poblíž nádraží Belzec, asi 500 metrů od vedlejší kolejové vlečky. Tankové příkopy, které se tam nacházely, později sloužily jako hromadné hroby pro zavražděné Židy.
Původně byly stavební práce prováděny Poláky z Belzce, ale ti byli později nahrazeni Židy z ghett sousedních měst. Většina Němců, kteří řídili stavbu a provoz tábora, se účastnila programu eutanazie, včetně prvního velitele tábora, policejního kapitána a SS-Hauptsturmführera Christiana Wirtha. Na proces vyhlazování dohlíželo asi 20–30 Němců a dalších asi 120 mužů z Trawniki, převážně Ukrajinců a sovětských etnických Němců, kteří se během války dobrovolně přihlásili k Němcům. Německý personál měl své ubytování mimo tábor, muži z Trawniki uvnitř tábora.
V první fázi měl tábor Belzec tři plynové komory v baráku o rozměrech 8 x 12 m. Budova měla dvojité stěny, jejichž meziprostor byl pro izolaci vyplněn pískem, a byla rozdělena na tři místnosti, každá o rozměrech 4 x 8 m. Dveře měly po stranách gumové těsnění, byly vyrobeny z tvrdého dřeva, aby odolaly tlaku zevnitř komor, a daly se hermeticky uzavřít. Každá plynová komora měla navíc otvor pro odvoz mrtvých těl. Plyn byl do komor vháněn pomocí potrubního systému. Na konci ledna 1942 byl proveden zkušební provoz se skupinou Židů z Lubicza Królewska a židovskými nuceně nasazenými pracovníky z Belzce. Byli zavražděni v komorách. Potřebný oxid uhelnatý produkoval dieselový motor o výkonu 250 koní. Tato metoda vraždění byla používána po celou dobu existence tábora.
Tábor Belzec byl malý, čtvercového tvaru. Každá strana měřila 270 m, před vnějším světem ho chránily keře a stromy. Vlaky vjížděly do areálu tábora severní bránou. V táboře 1 se nacházela správní část, ubytovny pro personál a železniční rampy pro 12–15 nákladních vagónů. Židé vystupující z vagónů byli nejprve nahnáni na nedaleké prostranství. V jednom z tamních baráků se museli svléknout, druhý sloužil jako sklad.
Ve východní části, ve skladu 2, se nacházely plynové komory a protitankové příkopy. Tato část byla od zbytku tábora oddělena plotem. Z baráku, kde se svlékali, vedla oplocená cesta do plynových komor. Cesta byla známá jako „hadice“, byla dva metry široká a několik desítek metrů dlouhá. Po této cestě museli Židé nazí kráčet do plynových komor. Dne 15. března 1942 byla dokončena nejdůležitější zařízení a po zkouškách byl zahájen program hromadného vyhlazování.
Jen málo lidí, kteří do tábora dorazili, většinou mladí muži, bylo nasazeno na práci a přežilo ostatní o několik dní nebo týdnů. Později byly skupiny 700–1 000 mužů nuceny k dlouhodobé práci v táboře 2. Museli vykonávat strašnou práci pracovních komand.
Jedna ze skupin byla nasazena na rampě, kde musela čistit nákladní vagony, vynášet osoby neschopné chůze a odstraňovat těla těch, kteří během transportu zemřeli. Jiná skupina musela sbírat oblečení a jiné předměty obětí, třídit je, odstraňovat židovské hvězdy a hledat cennosti. Později se jedna skupina vězňů ujala odstraňování vlasů ženám před jejich zplynováním. Společně se skupinou řemeslníků byli tito vězni ubytováni v táboře číslo 1. Několik set židovských vězňů muselo odstraňovat mrtvá těla z plynových komor a pohřbívat je v jámách. Zvláštní skupina s názvem „zubaři“ měla za úkol vytahovat vězňům zlaté zuby.
Členové pracovních skupin žili v nelidských podmínkách a byli vystaveni šikaně Němců a mužů z Trawniki, byli opakovaně selektováni, popravováni a zabíjeni. Pouze málo z těchto vězňů přežilo. Od poloviny března do konce dubna 1942 bylo v táboře Belzec zavražděno 80 000 Židů, 30 000 z ghetta v Lublinu, 15 000 z Lvova a 35 000 z jiných ghett vojvodství a z Říše.
Vyhlazovací mašinérie, navržená Christianem Wirthem, fungovala:
Na nádraží v Belzci přijel vlak se 40 až 60 nákladními vagony. Vězni byli na cestě mnoho hodin, často i několik dní. Ve vagonech bylo namačkáno 130 až 150 osob – bez jídla, bez toalet, bez vody. Mnozí z nich zemřeli již během cesty.
Když vlak zastavil, bylo odpojeno 12–15 vagónů s přibližně 1 200 až 1 500 osobami a lokomotiva je odtáhla do tábora. Poté museli vězni vystoupit. Německý důstojník jim sdělil, že se nacházejí v přechodném táboře a budou deportováni do pracovního tábora. Budou dezinfikováni a musí odevzdat všechny peníze a cennosti. Muži byli odděleni od žen a dětí a obě skupiny dostaly rozkaz se svléknout. Židé byli pak za bití hnáni do plynových komor. Smrt nastala po 20 až 30 minutách. Zpočátku trvalo několik hodin, než byly mrtvoly z plynových komor odstraněny, později to trvalo jen 60 až 90 minut.
Zatímco se čistilo prvních 12–15 nákladních vagónů, další zaujaly jejich místo. Celý systém byl postaven tak, aby vězni až do poslední chvíle netušili, jaký osud je ve skutečnosti čeká.
V polovině dubna byl tábor na měsíc uzavřen, v květnu 1942 přišly nové transporty z ghetta a krakovské oblasti a masové vraždy pokračovaly. V červnu 1942 byly transporty opět přerušeny, protože vedení tábora chtělo nechat postavit nové a větší plynové komory. Nové plynové komory, které pojmuly 1 000 až 1 200 osob, byly umístěny v budově z betonu a cihel. Nad jejich vchodem visela cedule „Sprchy a dezinfekční místnosti“. Plynování bylo obnoveno ve druhém červencovém týdnu a pokračovalo až do začátku prosince 1942. Od července do října 1942 bylo do tábora přivezeno asi 130 000 Židů z krakovské oblasti, asi 225 000 z okolí Lvova a další z lublinské a radomské oblasti. Přijížděly sem také transporty německých, rakouských a československých Židů, kteří již dříve byli převezeni do polských ghett.
Celkový počet obětí masového vraždění v Belzci se odhaduje na 600 000, téměř všichni byli Židé, někteří Romové a Poláci.
V prosinci 1942 byly transporty do Belzce a vraždy zastaveny. V té době již byla většina Židů z Generálního gouvernementu zabita a vedení operace Reinhardt tábor uzavřelo. Sobibor a Treblinka, dva tábory postavené po Belzci, zůstaly v provozu, stejně jako vyhlazovací tábory Osvětim-Březinka a Majdanek.
Mezi prosincem 1942 a jarem 1943 byly hromadné hroby otevřeny a mrtvoly spáleny. Později byl tábor zbořen a všechny viditelné stopy po masovém vraždění byly odstraněny. Asi 500 vězňů, kteří byli ponecháni v Belzci, aby zde pracovali, bylo deportováno do Sobiboru a tam zavražděno. Od srpna 1942 byl velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Gottlieb Hering. Později byl areál vyklizen a znovu osázen.
Dnes se na tomto místě nachází památník.
O vyhlazovacím táboře Belzec se dochovalo jen málo pramenů. Rudolf Reder byl jedním z mála vězňů, kterým se podařilo uprchnout. Zpráva se opírá převážně o jeho výpovědi. Josef Oberhauser, Wirthův pobočník, byl v roce 1963 odsouzen Zemským soudem Mnichov I k třem a půl letům vězení.
http://www.deathcamps.org/belzec/belzec_del
http://de.wikipedia.org/wiki/KZ_Belzec
