František Palacký ve svém hlavním díle Dějiny národu českého uvádí, že přítomnost Židů v Čechách je dokumentárně doložena již v 10. století. Historik Václav Tomek ve své knize Dějepis města Prahy píše, že Židé pravděpodobně žili v Čechách již v době pohanských Markomanů a těšili se velké úctě.
V roce 1076 žilo v Praze 5 250 Židů. Král Vratislav jim v roce 1092 udělil stejná práva jako německým obchodníkům. Ale již v roce 1096 došlo k prvnímu pogromu, který spáchali němečtí křižáci, kteří procházeli Prahou na cestě do Svaté země. Židé byli nuceni ke křtu, ti, kteří se vzepřeli, byli zabiti. Protesty pražského biskupa Kosmy nebyly vyslyšeny.
Za vlády krále Václava I. se v polovině 13. století pogromy páchané křižáky opakovaly. Tentokrát Židé, tajně podporovaní králem, kladli odpor. Bylo zabito asi 200 křižáků.
Přesto vliv Židů v Praze postupně slábl, zatímco vliv německých obchodníků rostl. Byli to právě křižáci, kteří v Čechách vyvolali antisemitismus.
Práva Židů vycházela z privilegií, která jim byla udělena králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1254. Tato privilegia byla potvrzena králem Janem Lucemburským a v roce 1356 Karlem IV., který jim navíc přiznal právo na vlastní vlajku (dnes je k vidění ve Staronové synagoze).
V husitské době byly podniknuty snahy o přiznání rovných práv Židům. Mohli opustit ghetta a počet židovských obcí se v Čechách a na Moravě zdvojnásobil.
Král Vladislav II. vydal v roce 1492 málo známý výnos: Židům bylo přiznáno právo požadovat dvojnásobné úroky. Zatímco křesťan bral 10 procent ročně, Žid mohl požadovat 20 procent: „Nejprve musí dát králi, co je královo, pak musí zaplatit úrok Bohu, kterému slouží, musí platit každému úřadu, na který se obrátí, a nakonec musí mít také něco, aby mohli sami žít se svými ženami a dětmi.“
Takto tedy vypadala „židovská lichva“ v praxi. Peníze dostávali král, šlechta a úředníci. Sami nesměli půjčovat peníze na úrok, protože to zakazovaly církevní zákony. Zůstali tak čistí a bez hříchu, ale přesto z toho měli prospěch, protože Židé jim museli platit svůj podíl na požadovaných úrocích.
Na zemském sněmu v Čechách bylo v roce 1501 rozhodnuto, že Židé budou českou korunou navždy tolerováni. Pokud jeden z nich spáchal zločin, měl být potrestán pouze on sám, nikoli celé židovské obyvatelstvo. To bylo na tehdejší dobu velmi pokrokové nařízení.
V roce 1622 byl do šlechtického stauv povýšen první Žid. Byl to dvorní bankéř Jacob Bassevi, který od Ferdinanda I. obdržel šlechtický titul „von Treuenberg“. Jeho erb, modrý lev a osm červených hvězd, je dodnes k vidění na náhrobku jeho manželky na starém židovském hřbitově v Praze.
V roce 1726 byl zjištěn počet židovských rodin v Čechách a na Moravě. Došlo se k číslu 8 600. O třicet let později, v roce 1753, jich bylo již 10 825. Počet Židů žijících v té době v Čechách a na Moravě lze proto odhadnout na 50–70 000. Židé žili ve svých vlastních obcích. Josef II. (v letech 1780 až 1790 vládl i v Čechách a na Moravě) tyto židovské obce zrušil, ale zároveň jim ulehčil život. Židé směli bydlet v domech mimo židovskou čtvrť, pokud tam provozovali manufakturu. Obchodníci směli bydlet kdekoli a provozovat své obchodní činnosti kdekoli. Nástupce císaře Josefa II., Leopold II., povolil Židům studium na univerzitách, získání doktorátu a právo vystupovat jako advokáti před soudem.
Plné rovnoprávnosti před zákonem však Židé dosáhli až v roce 1848 a definitivně v roce 1860, kdy byly vydány "základní zákony státní". Pokud jde o podíl židovského obyvatelstva, dospělo oficiální sčítání lidu k následujícím výsledkům:
Od přelomu století se počet Židů v Čechách a na Moravě v důsledku emigrace nebo změny vyznání snížil, protože sčítání lidu zaznamenávalo pouze osoby, které se k židovskému náboženství přihlásily.
Podle sčítání lidu z roku 1930 bylo z 67 173 výdělečně činných Židů 37 883 samostatně výdělečně činných podnikatelů, zbývajících 29 290 bylo zaměstnáno jako závislé osoby. Počet dělníků činil 5 435, počet úředníků 13 969. Zbytek vykonával různé jiné profese.
Již po mnichovském diktátu, obsazení tzv. Sudet a Hitlerově intervenci se v Československu přistupovalo k německým a rakouským emigrantům přísněji. Většina těchto emigrantů byli Židé. Bylo jich přibližně 15 000. K nim se přidalo 25 000 židovských uprchlíků z okupovaných pohraničních oblastí, které musely být postoupeny Hitlerovu Německu.
13. prosince 1938 hovořil tehdejší československý premiér Beran před Národním shromážděním o programu nové vlády. Ve svém projevu prohlásil, že postoj státu vůči Židům, kteří dlouho žili na území ČSR a chovali se k státu pozitivně, nebude nepříznivý. V té době však již byly vydány správní předpisy s cílem odstranit Židy z veřejných funkcí a ztížit jim přístup k určitým povoláním.
Taková byla situace, když německý wehrmacht obsadil 15. března 1939 zbytek československého státu. Nařízením Vůdce byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a nacisté se ujali „řešení židovské otázky“.
Začátek pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava
V červenci 1939 zřídil Adolf Eichmann v Praze podle vídeňského vzoru „Ústřednu pro židovské vystěhovalectví“. Hlavním úkolem této ústředny nebylo vyřizování žádostí o emigraci, ale evidence veškerého židovského majetku a všech židovských osob podle definice norimberských zákonů a jejich přesun do koncentračních táborů za účelem jejich pozdější likvidace.
O něco později byly v celém protektorátu zavedeny norimberské zákony s platnými termíny v Říši (15. září 1935 a 31. července 1936).
Od té doby čekala Židy každý den nepříjemná překvapení. Každý den byly zveřejňovány zákony, nařízení, dekrety, zákazy, pokyny, směrnice a výzvy, které vydávala říšská vláda, říšské ministerstvo vnitra, říšský protektor, různí krajští hejtmani, Gestapo, Ústředna pro židovské vystěhovalectví a další úřady. Každá protektorátní služebna, které byly mezitím obsazeny nacisty, nakonec vydávala nařízení a směrnice, které měly, stejně jako dříve v Říši, jediný cíl: ponížit židovské občany, postupně je vyloučit z lidské společnosti, izolovat je od jejich okolí a zcela je podrobit.
Na základě nařízení z 5. března 1940 se všechny osoby židovského původu (tedy i jiné náboženské příslušnosti) musely přihlásit u židovské obce a byly registrovány. Poté byly všechny postiženy omezeními v zásobování potravinami: jejich potravinové lístky byly označeny písmenem „J“. Majitelům těchto lístků nesmělo být vydáváno bílé pečivo, maso ani vejce. Židům nesměly být přidělovány luštěniny, ovoce, marmeláda, kompoty, sýry ani jiné mléčné výrobky, cukrovinky, ryby, rybí výrobky, drůbež, zvěřina, droždí, zelí, cibule, česnek, med a alkoholické nápoje včetně piva. Židům se také neprodával tabák a tabákové výrobky. Pokud byly při častých kontrolách v bytech nalezeny zboží tohoto druhu, následovalo okamžité zatčení.
Židům nesměly být vydávány lístky na oděvy a lístky opravňující k nákupu látek. Židům nesměly být prodávány pokrývky hlavy, kufry, batohy ani žádné kožené zboží, přičemž nakupovat směli pouze v době od 15:00 do 17:00 hodin odpoledne.
Židům byl zakázán vstup do parků, kin, divadel, muzeí, výstav a knihoven, veřejných prostor jako jsou lázně atd. Po 20:00 večer nesměli opouštět své byty. Nesměli používat chodníky a museli se vyhýbat mnoha ulicím a náměstím. Své bydliště nesměli opustit bez písemného povolení Gestapa. Pouze s takovým povolením směli používat železnici, a to pouze poslední kupé posledního vagónu. Veřejnou dopravu ve městech mohli využívat pouze ve výjimečných případech, a to opět pouze na plošině posledního vagónu.
Židé museli přijmout každou práci, kterou jim úřad práce přidělil. Neměli nárok na proplacení přesčasů ani práce o nedělích a svátcích. Neměli nárok na dovolenou. Pracovní doba se na Židy nevztahovala. Nedostávali nemocenskou. To, co zaměstnavatelé tímto způsobem ušetřili, museli odvádět ústředně, tedy SS.
Židovské děti nesměly chodit do školy, zakázáno bylo i soukromé vyučování. V říjnu 1941 byly uzavřeny všechny synagogy a modlitebny a od té doby sloužily jako sklady pro majetek zabavený židovským rodinám.
Již v den smíření v roce 1939 byly Židům odebrány všechny rozhlasové přijímače. Později museli odevzdat fotoaparáty, psací stroje a kalkulačky, dále jízdní kola, hudební nástroje, gramofonové desky a gramofony, lyže, lyžařské vybavení, kožichy, vlněné oděvy a další „luxusní předměty“.
Všechny židovské spolky a korporace byly rozpuštěny, později i všechny židovské obce (před okupací jich bylo v Čechách a na Moravě 136). Jako výkonný orgán zůstala zachována pouze pražská židovská obec. Ta musela plnit pokyny Ústředny pro židovské vystěhovalectví. Později byla přejmenována na Židovskou radu starších.
Před zahájením deportací byla židovská populace znovu registrována. Registrace, kterou nyní prováděla sama Ústředna, se konala za ponižujících podmínek.
Ne všechny osoby židovského původu se nechaly registrovat. Tisíce lidí se skrývaly. Pátráním po nich byla pověřena česká policie.
Již 1. března 1940 museli Židé předložit policejním orgánům své průkazy. Ty byly označeny razítkem „J“. Od 1. září 1941 museli všichni Židé starší šesti let nosit Davidovu hvězdu.
Plány na „konečné řešení“
Dne 31. července 1941 byl velitel bezpečnostní policie a SD, SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, pověřen Göringem přípravou a provedením „konečného řešení“ židovské otázky.
