viz také Norimberské zákony
V programu NSDAP, poprvé vyhlášeném v roce 1920, a především v knize Mein Kampf, kterou Hitler začal psát v roce 1924, když byl vězněn v Landsbergu, je rasová myšlenka středobodem jeho učení:
„Hřích proti krvi a rase je dědičným hříchem tohoto světa a koncem lidstva, které se mu poddává..... Naproti tomu etnický světonázor uznává význam lidství v jeho rasových prvotních prvcích. V zásadě chápe stát pouze jako prostředek k dosažení cíle a za jeho účel považuje zachování rasové existence lidí."
Rasa je zde tedy chápána jako biologická klasifikace lidí, která určuje nejen jejich fyzické vlastnosti, ale také jejich duševní a duchovní dispozice. Je povýšena na hybnou sílu dějin.
Podle Hitlera probíhá nelítostný boj o existenci mezi rasami a jednotlivci:
„Příroda nezná politické hranice. Nejdříve umístí živé bytosti na tuto zeměkouli a pak sleduje volnou hru sil. Ten, kdo je nejsilnější v odvaze a píli, pak získá jako její oblíbené dítě panské právo na existenci..... Nakonec navždy vítězí pouze touha po sebezáchově. Pod ní pak takzvaná lidskost taje jako sníh na březnovém slunci jako projev směsice hlouposti, zbabělosti a přesvědčení o vlastní moudrosti. Ve věčném boji se lidstvo stalo velkým - ve věčném míru zaniká!"
Uvědomujeme si původ těchto myšlenek. Charles Darwin a jeho stvoření druhů přírodním výběrem se zde jednoduše aplikuje na historii. Lidský život je považován za výlučně determinovaný biologickými zákony. Popírá se existence a účinnost duchovních a morálních norem.
Podle Hitlera je nordická nebo árijská rasa nejcennější ze všech ras, v zásadě pak jediná cenná a tvořivá vůbec. Po nich přicházejí na řadu všechny ostatní, a proto má árijská rasa automaticky právo vládnout světu. Skutečnost, že pojem „árijský“ ve vědě vůbec neexistoval, Hitlera příliš nezajímala. Tento termín potřeboval, aby „vědecky“ zdůvodnil svůj nárok na moc.
Totéž platí pro opačný obraz árijské rasy, rasu židovskou. Stejně jako má být árijec ztělesněním všeho dobrého a ušlechtilého na světě, Žid představuje negativní princip. Pro Hitlera byli Židé jako rasa na nejnižším stupni hierarchie. Žid je nepřítel, proti kterému je třeba neustále bojovat a který je zodpovědný za všechny politické i osobní porážky:
„Existovala nějaká špinavost, nějaká nestoudnost, zejména v kulturním životě, na které se nepodílel alespoň jeden Žid? Jakmile se do takového nádoru opatrně řízlo, našel se jako červ v hnijícím těle, často zcela oslepený náhlým světlem, malý Žid.....Tak je dnes Žid velkým štváčem vybízejícím k úplnému zničení Německa. Všude ve světě, kde čteme o útocích proti Německu, jsou jejich strůjci Židé...... Žid.... jde svou cestou, cestou vkrádání se do národů a jejich podkopávání zevnitř, a bojuje svými zbraněmi, lží a pomluvami, jedem a rozkladem, stupňuje boj až ke krvavému vyhlazení svých nenáviděných odpůrců."<#špatný link#>Adolf Hitler: „Mein Kampf“, strana 61, 147f, 702
Hitlerovy rasově-ideologické názory nebyly nové; vracely se k nové formě nenávisti k Židům, která se vyvinula jako reakce na emancipaci Židů v 19. století, zejména v Německu (viz rasový antisemitismus).
Národní socialisté vytvořili svou rasovou doktrínu z libovolně vybraných stavebních kamenů různých „věd“, které - když se spojily dohromady - vedly k obrazu údajně čisté rasy. Všechny kulturní výtvory historie byly přisuzovány této čisté „árijské“ rase. Nositelem vlastností rasy je krev a ta musí být udržována čistá. Všechny ostatní smíšené rasy byly považovány za méněcenné. „Druhová čistota“ árijské rasy je základním kamenem Hitlerova požadavku na „získání životního prostoru na východě“, s jehož pomocí chtěla „árijská nadřazená rasa“ ovládnout Evropu a poté i svět.
Nenávist k Židům se stala dominantním motivem jeho jednání, jediným a nikdy nepopíraným základem jeho „světového názoru“. Antisemitismus byl však zároveň i nástrojem boje o moc:
„Propaganda antisemitismu je ve všech zemích téměř nepostradatelným nástrojem pro šíření našeho politického boje.“ Žid nesmí být v žádném případě zcela vymýcen. „Ne,“ odpověděl Hitler, „to bychom si ho museli vymyslet. Potřebujeme viditelného nepřítele, ne neviditelného.“
Totalitní ideologie musí pro vybičované emoce a agresi svých stoupenců představovat viditelného protivníka, aby boj proti němu ospravedlnil vlastní věc.
