Dr. Leo Fantl, doktor germanistiky a judaistiky, se narodil 25. února 1885 v Praze. V Drážďanech našel zaměstnání jako redaktor kulturní rubriky v deníku „Dresdener Nachrichten“ (Drážďanské zprávy). Patřil mimo jiné k nejaktivnějším členům židovské obce v Drážďanech, jejíž byl členem po dobu 20 let. Díky svým odborným znalostem v oblasti synagogální hudby doprovázel v první třetině 20. století interní i veřejné akce obce. V roce 1915 proběhl v Drážďanech pod jeho vedením synagogální koncert, na kterém zazněl také 92. žalm Franze Schuberta. Leo Fantl napsal několik esejí o otázkách synagogální hudby, v nichž se na jedné straně hlásil ke své židovské víře a na druhé straně potvrzoval své německé kořeny. V roce 1925, kdy byl vedoucím synagogálního sboru, napsal do obecního listu izraelitské náboženské obce v Drážďanech: „Otázka synagogální hudby je otázkou bohoslužby. A s otázkou bohoslužby stojí a padá naše dnešní židovství. Chceme-li pohlédnout pravdě do očí, pak je v životě německých Židů specificky židovská už jen bohoslužba.“
Fantl se podílel na rozhlasovém vysílání Mitteldeutscher Rundfunk dne 10. dubna 1929, ve kterém vystoupil drážďanský synagogální sbor. Jeho úvodní přednáška byla později oceněna v obecním věstníku. Fantl se v rozhlase věnoval i jiným tématům. Dne 31. srpna 1932 hovořil na téma „Opereta dneška“. Ještě 19. března 1933 dirigoval benefiční koncert v synagoze za účasti několika významných drážďanských umělců.
V dubnu 1933 byl Fantl propuštěn z Drážďanských novin a 1. července 1933 mu byla oficiálně dána výpověď. Fantl opustil svůj byt v Elisenstraße 2/II a uprchl se svou ženou a svými dvěma dětmi z Drážďan. Až do vpádu německého wehrmachtu do Československa působil v židovské obci Reichenberg (Liberec) jako sbormistr, správní úředník a ředitel školy.
Ve svém rodném městě Praze se v letech 1938 a 1939 marně snažil o odchod do Palestiny, až nakonec na začátku roku 1943 našel zaměstnání v pražské židovské obecní správě v oblasti péče o uprchlíky. Snažil se zmírnit utrpení jiných lidí, ale pro sebe a svou rodinu východisko z této děsivé životní situace nenašel.
Leo Fantl byl vytržen ze svého posledního pražského domova na adrese Na Kopečku č. 1915 a 5. července 1943 byl transportem De č. 411 deportován z Prahy do Terezína. Téhož dne byla do Terezína odvezena také jeho manželka, Dr. Helene Fantlová, narozená 25. ledna 1902, a jejich dvě děti (Bedřich, narozený 14. března 1928, a Brigitte, narozená 10. října 1931). Ve stejném transportu byl do Terezína deportován také český skladatel a pianista Karel Renner. S ním Fantl spolupracoval v pražské židovské obci. Fantl neměl čas se v Terezíně zabydlet a zapojit se do kulturního života. Tábor, který byl v té době přeplněn 40 000 židovskými vězni, strach velitelství z povstání a nakonec i zkrášlovací akce před návštěvou komise Mezinárodního červeného kříže vedly k tomu, že 6. září 1943 bylo 5 000 vězňů tábora deportováno transportem „Dm“ z Terezína do Osvětimi-Březinky, mezi kterými byl i Dr. Leo Fantl se svou rodinou. Po příjezdu do Osvětimi-Březinky nebyli vězni jako obvykle selektováni. Celý transport, včetně rodiny Fantlů, byl ubytován v takzvaném terezínském rodinném táboře, i když v oddělených obytných blocích. Rodina Fantlova zde přečkala zimu navzdory hladu, zimě a nemocem. Leo Fantl, jeho žena a jejich dvě děti byli spolu s ostatními vězni rodinného tábora odvedeni do plynových komor a zavražděni.
