„Osm měsíců ze svého 33měsíčního internačního pobytu v koncentračních táborech jsem strávil v Terezíně. Do Terezína jsem přijel transportem PG 800. Moje cesta vlakem do Terezína skončila na nádraží v Bohušovicích. Odtud jsme my vězni museli urazit 2,5 km dlouhou cestu do Terezína pěšky. Po příjezdu do ghetta jsem musel nejprve do Mysliveckých kasáren. Tam byla jedna ze „šlojsek“, kde byli nově příchozí registrováni, a „celní úřad“, kde SS zabavilo vše, co bylo osobně použitelné a cenné nebo vhodné pro frontu. Poté jsem byl ubytován v Sudetských kasárnách, později v podkroví chlapeckého domova L 417.
Poté, co vězni vybudovali železniční trať do ghetta, byla nejdůležitější „šlojska“ v podkroví Magdeburské kasárny. Sloužila mimo jiné jako tábor pro ženy, Holanďanky a matky s malými dětmi.
Dva dny před deportací byli vězni shromážděni v obrovském podkroví. V noci byl připraven vlak, platil absolutní zákaz vycházení. Z podkroví museli vězni odejít do vnitřního nádvoří a čekat. Tam seděl u stolu důstojník SS. Vyvolával čísla vybraných osob. Vyvolaný musel vystoupit a byl přidělen do jednoho z nákladních vagónů. Předtím bylo zbývající zavazadlo zkontrolováno, zda se nedá ještě nějak využít.
Židovská rada starších nemohla těmto deportacím zabránit. I její členové byli odvezeni do Osvětimi. V jednotlivých případech však mohla zmírnit utrpení některých vězňů.
Během svého věznění jsem musel vykonávat různé práce.
Březen 1943 – říjen 1943
Byl jsem jedním z 80 otroků na Heydrichově zámku. Mnoho prací kontrolovala paní Heydrichová, vždy oblečená v jezdeckém obleku a s jezdeckým bičíkem. Tak jsme přeměnili anglickou zahradu na ovocnou a zeleninovou zahradu a někdy jsme prodávali úrodu příslušníkům SS.
Postavili jsme bazén.
Když v září 1943 Heydrichův syn Klaus zahynul při dopravní nehodě, pomáhal jsem kopat hrob a zakrývat ho větvemi, v den pohřbu jsem měl volno.
Krátce poté, co jsem vykopal příkop ve tvaru hadí linie, jsem byl přidělen k transportní četě v Terezíně.
Říjen 1943 – únor 1944
Přijímali jsme transporty nemocných z Německa, převážně staré a nemocné vězně, a museli jsme je přeložit na nákladní automobily. Mnoho z příchozích lidí již bylo mrtvých nebo zemřelo krátce po příjezdu.
Únor 1944 – srpen 1944
S poznámkou „RU“ (návrat do Terezína nežádoucí) jsem byl převezen do pobočného tábora ve Strausbergu u Mnichova. Spolu se mnou nastoupilo do transportu 222 mužů a 21 žen.
Naším úkolem byla výstavba pobočného tábora pro Hlavní úřad říšské bezpečnosti. Obersturmführer, který stavební práce dohlížel, vězně často bil, ale nikoho nezabil.
Srpen 1944 – leden 1945
Transportem CK 576 jsem se dostal do Osvětimi- Březinky, poblíž rodinného tábora a tábora pro Sinty a Romy. První selekci jsem přežil.
28. října 1944 jsem byl přidělen do čety, která měla demontovat plynové komory v Osvětimi.
Když pak vedoucí tábora v Gliwicích I, Hauptscharführer Moll, hledal kováře, přihlásil jsem se dobrovolně. Musel jsem projít následující zkouškou: B 11517 – moje číslo v Osvětimi – bylo vyvoláno a já musel předstoupit. Strčili do mě, kdo se zakolísal, byl poslán zpět do baráku, kdo zkoušku složil, šel do Gliwic.
Tam jsem musel přestavovat železniční vagony pro nasazení na Východě. V listopadu jsem při tom utrpěl pracovní úraz, protože mi jedna ruka sklouzla pod lisovací kladivo. Francouzský lékař mi ruku zachránil, i když neměl k dispozici žádné anestetikum ani obvazový materiál.
Leden 1945
V lednu 1945 byl tábor Gliwicích I zrušen. SS zapálilo celý tábor, ve kterém ještě zůstali nemocní, a odvedlo vězně do Vratislavi. Během této cesty (pochodu, pozn. autora) městem mnoho žen na nás vězně plivalo.
Vězni z tábora Gliwice museli být přesunuti do Heydebreck-Blechhammer. Při tom SS stráže uprchly a my, bývalí vězni, jsme se vrátili do Gliwic, kde se o nás postarali vojáci Rudé armády a vyléčili nás.
20. května 1945
Byl jsem propuštěn a okamžitě se vrátil do Terezína. Zde jsem poznal holandskou dívku a oženil se s ní. Poté, co jsem byl deportován do Osvětimi, se moje žena přihlásila na další transport na východ. Vyšetřování prokázalo, že byla v Osvětimi zavražděna v plynové komoře. V Terezíně jsem prožil své mládí, mnoho utrpení, ale také šťastné chvíle. Nechovám k německému národu žádnou nenávist.“
