(1906 - 1957)
Novinář, právník a sionistický politik. Byl aktivní v sionistické odborové organizaci, nejprve ve svém rodném městě Kluži a po anexi Sedmihradska Maďarskem v roce 1940 v Budapešti. Na začátku roku 1943 se stal místopředsedou a de facto vedoucí osobností Waad Haezra Wehazala Budapest, sionistického hnutí pod vedením Otta Komolyho. Výbor udržoval kontakt se slovenskou Pracovnou skupinou s Gisi Fleischmannovou a rabínem Michaelem Dovem Weissmandelem a přes ně také s Polskem, dále se skupinou tajných poslů z Palestiny v Istanbulu, mezi nimiž byli Haim Barlas, Menachem Bader a Venja Pomerantz.
Výbor byl informován o vraždách Židů v Polsku a snažil se o tom šířit informace, ale nikdo mu nevěřil, navzdory zprávám polských židovských uprchlíků, kteří přišli do Maďarska po roce 1942. V roce 1943 výbor, zejména Joel Brand, pomáhal tajně přivážet židovské uprchlíky z Polska a Slovenska do Maďarska. Navzdory vnitřním neshodám se výbor snažil připravit se na možnou německou okupaci a zabýval se dokonce otázkou ozbrojeného odporu. Odpor v Maďarsku se však ukázal býti vzhledem ke skrytému antisemitismu obyvatelstva, absenci jakéhokoli odporu proti Němcům a skutečnosti, že většina mladých Židů byla nucena pracovat pod kontrolou maďarské armády, iluzorním.
Když v březnu 1944 obsadil wehrmacht Maďarsko, výbor navázal kontakt se skupinou SS, která byla zodpovědná za vyhlazovací program pod vedením Adolfa Eichmanna. Podobné kontakty vedly na Slovensku k vyjednávání o výkupu, které bylo podle přesvědčení židovských vyjednavačů předpokladem pro záchranu dosud žijících slovenských Židů a pro jednání o evropském plánu. Kasztner viděl v jednáních s Němci jedinou možnou cestu k záchraně Židů v Maďarsku.
SS byly vyplaceny velké sumy peněz a v květnu 1944 byl Joel Brand vyslán do Istanbulu, aby vyjednal propuštění velkého počtu Židů výměnou za nákladní automobily a další materiál (krev za zboží). Branda doprovázel Andor Grósz, čtyřnásobný agent, který sloužil Maďarům i Němcům.
Historici se neshodují v hodnocení Brandova návrhu, ale není pochyb o tom, že byl formulován samotným Himmlerem. Když byl Brand zadržen Brity, jeho žena a Kasztner zahájili přímá jednání s Eichmannem. Na konci června odjel z Maďarska vlak s 1 684 Židy, kteří byli vybráni výborem pod předsednictvím Komolyho a Kasztnera – údajně do Španělska nebo Švýcarska. Vlak však jel do tábora Bergen-Belsen, kde byli tito Židé internováni.
Mezi nimi byla i Kasztnerova rodina a přátelé z Kluže, ale skupina se skládala hlavně ze zástupců všech politických a náboženských organizací a bohatých lidí, kteří zaplatili velké částky na podporu jiných Židů. Kasztner byl přesvědčen, že tento vlak bude znamenat konec programu vraždění a že budou následovat další vlaky do údajné svobody.
„Kasztnerův transport“
V červenci 1944 dostal důstojník SS Kurt Becher od Himmlera povolení jednat s Kasztnerem. Brzy poté pokračovala Brandova jednání se zástupcem Joint Distribution Committee ve Švýcarsku, Salym Mayerem, poblíž švýcarských hranic. Po prvním setkání, dne 21. srpna 1944, následoval Himmlerův rozkaz upustit od deportace Židů z Budapešti a z Bergen-Belsenu bylo propuštěno 318 Židů z Kasztnerova vlaku do Švýcarska. V prosinci téhož roku byli zbývající internovaní z vlaku převezeni do bezpečí. Kasztnerovi se podařilo přesvědčit Bechera, aby zasáhl ve prospěch budapešťských Židů. Podle všeho se Becher rozhodl jednat z různých důvodů, výsledkem však byla rostoucí ochota Himmlera zachraňovat životy na pozadí hrozící porážky Německa. Židovští vyjednavači využili německou iluzi o možnosti samostatného míru se Západem.
Po válce Kasztner v Norimberku pomáhal vyšetřovatelům při přípravě procesu proti nacistickým zločincům. Jeho svědectví ve prospěch Bechera ho uchránilo před dalším vyšetřováním ohledně jeho nacistické kariéry. Kasztner také svědčil ve prospěch dalších nacistů, např. pro Obergruppenführera Hanse Jüttnera, šéfa hlavního velitelství SS, který – byť bezvýznamným gestem – odsoudil pochod smrti z Budapešti v listopadu 1944.
V roce 1954 Kasztner zažaloval Malkiela Grünwalda, který ho obvinil ze zrady a způsobení smrti mnoha Židů. Proces v Izraeli se vyvinul v řízení proti samotnému Kasztnerovi. Grünwaldův právník vznesl obvinění proti straně Mapai, která Kasztnera zařadila na kandidátku pro volby do Knesetu. Soudce shrnul obvinění Grünwaldova právníka tvrzením, že Kasztner prodal svou duši ďáblu. To se týkalo jak jednání s SS, tak i vlaku, protože Kasztner chtěl tímto vlakem zachránit své příbuzné a přátele a proto nevaroval všechny maďarské Židy. Izraelský soud ještě projednával Kasztnerovo odvolání, když byl zavražděn nacionalistickými extremisty. V následujícím rozsudku však Nejvyšší soud Kasztnera zprostil všech obvinění, s výjimkou obvinění, že pomáhal nacistům vyhnout se soudnímu stíhání.
Ve skutečnosti byla v té době jediná možnost, jak zachránit Židy, jednání s Němci. Kasztnerův vlak mohl stejně tak zamířit do Osvětimi. V zimě 1944/45, když byl Kasztner sám již v bezpečí ve Švýcarsku, se dobrovolně vrátil a odjel s Becherem do Berlína, aby se pokusil zachránit židovské lidi z koncentračních táborů. Je možné, že jeho zásah rozhodujícím způsobem přispěl k tomu, že se vedení koncentračního tábora v Bergen-Belsenu vzdalo bez boje, místo aby způsobilo krvavou lázeň.
Kasztnerova návštěva 16. dubna 1945
Kasztner byl prvním svobodným Židem, který směl navštívit osadu Terezín. Do Terezína se dostal díky zprostředkování Bechera, kterého Himmler jmenoval říšským zvláštním komisařem pro koncentrační tábory. Kasztner se vězňům představil jako Žid. Krumey, Eichmannův zástupce, Hauptsturmführer Hünsche a velitel Rahm ho provedli ghettem, vyslechl Murmelsteina a marně se vyptával na Eppsteina. Kasztner navštívil kuchyně, ubytovny, soud, domovy, hasiče. Poté se Kasztner spolu s příslušníky SS podíval na film natočený Gerronem. Na konci návštěvy Kasztner předal rozkaz podepsaný Himmlerem ke kapitulaci tábora bez boje.
