Koncentrační tábor u Ravensbrücku, vesnice na řece Havel, asi 1 km od nádraží Fürstenwalde a 90 km severně od Berlína.
Koncentrační tábor pro ženy zde byl zřízen 15. května 1939. 18. května 1939 sem bylo z koncentračního tábora v Lichtenbergu (dnes Prettin) přivezeno 867 vězeňkyň spolu s velitelem tábora SS-Hauptsturmführerem Maxem Koegelem. Koegel zastával tuto funkci až do léta 1942, kdy ho nahradil SS-Hauptsturmführer Fritz Suhren, který zůstal ve velení až do května 1945.
Struktura tábora odpovídala ostatním nacistickým koncentračním táborům. Kromě mužů, kteří tvořili stráž a zastávali správní funkce, zde bylo 150 ženských dozorkyň. Dozorkyně byly většinou dobrovolnice, které přijali tuto funkci, protože byly lépe placeny a dávaly přednost výkonu dozoru před prací v továrně.
V letech 1942 a 1943 byl v Ravensbrücku také výcvikový tábor pro dozorkyně SS, kde bylo vycvičeno 3 500 žen.
Koncem roku 1939 bylo v Ravensbrücku 2 000 vězeňkyň. Do konce roku 1942 se jejich počet zvýšil na 10 800. V roce 1944 bylo do Ravensbrücku deportováno dalších 70 000 vězeňkyň, většina z nich do jednoho z pobočných táborů. Některé z těchto pobočných táborů se nacházely daleko od Ravensbrücku, v Meklenbursku, Bavorsku a Protektorátu Čechy a Morava. Většina z nich byla spojena s areály zbrojních továren a jeden takový areál vznikl i v samotném Ravensbrücku. V roce 1944 bylo v hlavním táboře Ravensbrück 26 700 vězeňkyň a několik tisíc dívek v tzv. ochranném táboře pro mládež.
V dubnu 1941 byl u Ravensbrücku zřízen koncentrační tábor pro muže, oficiálně pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen. Během jeho existence prošlo tímto táborem asi 20 000 vězňů, z toho 16 % Židů. Na začátku roku 1945 byli sovětští zajatci v mužském táboře naverbováni do armády Andreje Vlasova (ruského generála, který během německého zajetí změnil strany a bojoval se svým oddílem ROA proti Sovětskému svazu společně s Wehrmachtem), zatímco němečtí zajatci byli odvedeni do brigády SS Oskara Dirlewangera. Do začátku února 1945 prošlo táborem více než 107 000 žen: 25 % vězeňkyň bylo polské národnosti, 20 % německé, 19 % ruské a ukrajinské, 15 % židovské, 7 % francouzské, 5,5 % cikánské a 8,5 % jiných národností.
Od léta 1942 se v Ravensbrücku prováděly lékařské experimenty. Jeden z těchto projektů vedl Karl Gebhardt. Sulfonamid používal k léčbě hnisavých ran a k transplantaci kostí. Obětí těchto pokusů se stalo 74 vězeňkyň, především mladých polských žen podezřelých z práce načerno. Carl Clauberg vedl další experiment, kde se jednalo o pokusy se sterilizací. Obětí tohoto pokusu se stalo 35 žen, většinou cikánek.
V prvních dnech tábora byli vězeňkyně zabíjeny střelou do zátylku. V roce 1942 byli v rámci „Akce 14f13“ deportovány invalidní, nemocné a nezaměstnatelné vězeňkyně do center eutanazie a Osvětimi, kde byli vražděny. Mnohé byly později zabity v Ravensbrücku fenolovými injekcemi. Jejich těla byla zpopelněna v nedalekém krematoriu ve Fürstenbergu, ale vzhledem k rostoucímu počtu obětí bylo v dubnu 1943 v Ravensbrücku vedle tábora mládeže vybudováno samostatné krematorium. Plynové komory byly vedle krematoria instalovány koncem ledna nebo začátkem února 1945. Do konce dubna 1945 zde bylo zavražděno 2 200 až 2 300 lidí.
Koncem března 1945 byl vydán rozkaz k evakuaci Ravensbrücku: Do Meklenburska bylo deportováno 24 500 vězňů, mužů i žen. Na začátku dubna 1945 bylo 500 vězeňkyň předáno švédskému a dánskému Červenému kříži a 2 500 německých žen bylo propuštěno. Ravensbrück byl osvobozen Rudou armádou v noci z 29. na 30. dubna 1945. Ta tam našla 3 500 nemocných vězeňkyň, o které se starali jiní vězni.
V Ravensbrücku byly vězněny i ženy z Lidic.
