V terezínském ghettu se místnosti, v níž se odbavovaly přijíždějící a odjíždějící transporty, říkalo „propusť“. Zpočátku se jako „propusť“ používaly místnosti v různých kasárnách, zpočátku například v Ústeckých kasárnách. Po dokončení železniční trati mezi Bohušovicemi a Terezínem však bylo v polovině roku 1943 zřízeno centrální stavidlo v Hamburských kasárnách. Železniční koleje vedly hned kolem vchodu. V hamburských kasárnách se mohlo stát, že byl „odbaven“ příchozí a odchozí transport současně. „Průchod propustí“ trval obvykle několik hodin, někdy i den. Proběhla osobní kontrola a kontrola zavazadel, při které se hledaly ukryté cennosti. Maurice Frankenhuis, který přijel do Terezína z Westerborku 6. září 1944, uvedl, že za dohodnutou mzdu pašoval peníze a 31 diamantů; peníze že dostal zpět, nikoliv však diamanty. Uschovatel, jeden muž z vedení transportu, pohrozil, že když je bude požadovat zpět, oznámí to, a trval na svých pravomocích. Ani po válce se nedal přesvědčit, aby je vydal.
V propusti šlo do tuhého, hrozili nám Malou pevností. Esesáci za stoly sebrali všechny peníze, drahé kovy, plnicí pera a cigarety byly shromážděny v krabicích. Museli jste se svléknout, oblečení a tělo bylo důkladně prohledáno, pak byli nově příchozí zapsáni táborovými funkcionáři, byla určena jejich „pracovní kategorie“ a rozdány potravinové lístky. Následovala dezinfekční lázeň v L 506. Příruční zavazadlo bylo vráceno, velké zavazadlo, mnohem lehčí, o dva týdny později. Většina věcí, které si přinesli, zejména oblečení, byla příchozím vězňům odebrána. Předměty byly roztříděny v propusti a zkontrolovány z hlediska hodnoty a použitelnosti. Vězni, kteří zde byli rozmístěni, se s velkým rizikem snažili ukrýt léky apod. a propašovat je do dětských domovů nebo na ošetřovnu. Takové přestupky se trestaly deportací nebo převozem do Malé pevnosti. Odtud byli vězni rozděleni do ubikací. Stávalo se, že vězni, kteří dorazili do propusti, byli okamžitě zařazeni do transportu na východ.
Obyvatelé ghetta, kteří měli být deportováni na východ, dostávali příkaz k deportaci obvykle v noci od člena ghetta, který jim sdělil, kdy a kam se mají dostavit. Někdy trvalo ještě několik dní, než transport odjel. Byl vypracován seznam záloh a počet osob určený SS musel být za každou cenu dodržen. Sestavení seznamů pro transport bylo z velké části ponecháno na Radě starších. Velitelství SS však vydávalo pokyny a mohlo se stát, že nařídilo, aby byli do transportu umístěni určití lidé nebo skupiny lidí. V opačném případě měli členové Rady starších již možnost lidi od transportu zdržet, ale museli kvůli tomu místo nich zařadit jiné osoby.
Při nastupování do dobytčích vagónů vytvořili strážci ghetta řetěz, aby oddělili ty, kteří zůstali, od těch, kteří byli určeni k transportu. S nakládáním pomáhali vězni z transportního oddílu. Dagmar Lieblová vypověděla, že ji Josef Bor poměrně hrubě strčil do železničního vagónu a že jeho tvář byla to poslední, co viděla, než se zavřely dveře vagónu.
Kontraband v propusti
