Dvojčata Jiří a Zdeněk Steinerovi se narodila 20. května 1929 v Praze. Její otec Pavel provozoval v Praze velkoobchod s textilem. Tkaniny se nakupovaly a prodávaly po celé zemi. K obchodním partnerům otce patřili také němečtí podnikatelé. Dvojčata nastoupila do školy v roce 1935. Jako děti byly svědky rozrušení, které u jejich rodičů vyvolávaly Hitlerovy rozhlasové projevy.
Ještě předtím, než 1. října 1938 Wehrmacht obsadil takzvané Sudety, mnozí z nich uprchli. Když 15. března 1939 vpochodovali Němci do Prahy, žilo ve městě 31 000 Židů. Byly zde také tisíce uprchlíků z Německa a Sudet. Rodina rychle podlehla opatřením, která Němci přijali v rámci pronásledování Židů. Přišli o své obchody, o práci, mohli nakupovat jen určité zboží v určitých obchodech a v určitou dobu, nesměli jezdit tramvají, nesměli do parků atd. Dvojčata už nemohla chodit do školy a tajně se učila doma spolu s ostatními dětmi.
V roce 1941 byla rodina Steinerových vyhnána ze jejich bytu.
Již několik měsíců po německé invazi byly transporty pražských Židů posílány na východ (např. do Lublinu 26. října 1939).
Dvojčata třikrát týdně docházela na čtyři kilometry vzdálené hřiště Hagibor. V létě zde probíhaly programy pro děti až do šesti hodin večer. To byla zvláštní změna pro děti, které už nesměly chodit do divadla, na sportovní akce apod. Jedním z organizátorů těchto programů Hagiboru byl Fredy Hirsch.
Dvojčatům Jiřímu a Zdeňkovi bylo 13 let, když byli v prosinci 1942 deportováni z Prahy do Terezína. Oba chlapci skončili s otcem v Sudetských kasárnách, zatímco jejich matka byla poslána do Hamburských kasáren. Brzy po příjezdu Jiří onemocněl průjmem a těžkým zápalem plic, poté byla dvojčata od otce oddělena a poslána do jednoho z dětských domovů (Hannoverská kasárna). Přestože vyučování bylo zakázáno a neexistovaly prakticky žádné učební pomůcky, chlapci se učili téměř všechny předměty tajně. Jeho otec pracoval v advokátní kanceláři a matka v obchodě s textilem. Dvojčata se účastnila divadelních představení a koncertů, které se konaly na půdě nebo na gymnastických festivalech pořádaných Fredym Hirschem.
Pak se najednou dozvěděli, že Šteinerovi jsou transportováni na Moravu. Dne 5. září 1943 byli naloženi do dobytčáků, vždy 60-70 lidí do jednoho vagónu. Po třech dnech vlak zastavil na nádraží. Dveře byly vyrvány a vězni byli esesáky brutálně vymláceni z vagonů. Byli v Osvětimi. Museli se seřadit do skupin a nechat svá zavazadla ve vagónech. Museli se seřadit do řad po pěti a esesáci je hnali holemi do tři kilometry vzdálené Březinky. První noc museli spát na mokrém betonu, když je náhle vzbudili. Všichni byli registrováni a potetováni, hlavy jim byly oholeny a dostali vězeňské oblečení, ale boty si směli ponechat. Pavel Steiner dostal číslo 147741, Zdeněk číslo 147742 a Jiří 147743. Číslo matky není známo. Steinerovi byli posláni do nově zřízeného rodinného tábora v Terezíně. Zpočátku mohli malí chlapci zůstat s otci a děvčata s matkami, ale později byl díky Fredymu Hirschovi zřízen dětský blok. Jiří Steiner uvádí, že zde bylo lepší jídlo a žádné nástupy. Hrály se hry, tajně se vyučovalo, nacvičovaly se divadelní hry a mezi diváky představení byli často i dozorci SS.
Navzdory „idylickému ostrovu“ si děti dobře uvědomovaly, co se v Osvětimi děje. Viděli kouřící komíny krematorií a vězně umírající v elektrických ohradnících. V březnu 1944 byli vězni z jejich transportu převedeni z rodinného tábora do karanténního tábora. Proslýchalo se, že se jde na transport, jiní tvrdili, že se transport likviduje. Osoba, která podávala raport, pak přečetla seznam jmen. Mezi těmi, jejichž jména zazněla, byli také Jiří Steiner a jeho bratr. Dvojčata byla spolu s dalšími asi 70 lidmi převezena na ošetřovnu rodinného tábora, kde musela strávit noc.
Té noci byli všichni ostatní členové zářijového transportu zplynováni v plynových komorách v Březince. Jejich opatrovník Fredy Hirsch spáchal předchozího večera sebevraždu. Jiřího a Zdeňka, stejně jako mnoho dalších dvojčat, si vyžádal doktor Mengele. V následujících měsících Mengele a další (vězeňští) lékaři vězně opakovaně vyšetřovali, vážili a měřili. Mengele provedl tyto testy na přibližně 150 párech dvojčat. Dívky byly umístěny v ženském táboře, chlapci v lazaretu, kde žili společně s lidmi malého vzrůstu, které Mengele také vyšetřoval. Dvojčata už tušila, že své rodiče už nikdy neuvidí, a jistotu získala díky příbuznému jednoho z vězňů Sonderkommanda, který pracoval v krematoriích. Dvojčata byla svědky toho, jak byl 2. srpna 1944 evakuován „cikánský tábor“ a 2 897 Romů a Sintů bylo posláno do plynových komor.
Krátce nato dvojčata jen o vlásek unikla smrti v plynové komoře, protože byla selektována v Mengeleho nepřítomnosti. Pak se přiblížila Rudá armáda a tábor byl rozpuštěn. Esesáci utekli, zastřelili vězně a nemocné lidi, kteří zůstali v táboře, a ostatní shromáždili k pochodům smrti. Jiřímu a Zdeňkovi se podařilo ukrýt s ostatními Čechy v hlavním táboře, dokud 27. ledna nespatřili na táborové silnici prvního vojáka Rudé armády.
Jiřímu bylo tehdy 15 let, měřil 130 cm a vážil 28 kg.
Začátkem března 1945 je odvezli náklaďákem do Spišské Nové Vsi na Slovensku, kde je na krátkou dobu převzala do péče židovská rodina a pak je poslali do dětského domova pro vojáky ve Vysokých Tatrách. V srpnu byl domov přemístěn do Prahy. Oba měli velké potíže přizpůsobit se novým podmínkám. Krátce žili u tety, pak se rozešli. Jiří se vyučil v chemickém průmyslu v Litvínově, Zdeněk v textilním podniku v AS. Zdeněk zemřel při autonehodě v roce 1947. Jiří, který byl dvakrát ženatý, má děti a vnoučata, později pracoval jako redaktor časopisu pro mládež. Od roku 1970 pracoval jako pracovník pro styk s veřejností v Československé státní pojišťovně.
Jiří se do Osvětimi vrátil jen jednou, v březnu 1966, a uctil památku všech obětí, především však členů své rodiny. Z 18 osob přežily pouze tři.
