Kromě hladu, nevyhovujících hygienických podmínek, strašných, někdy až nesnesitelných stísněných podmínek v ubikacích byla nepříjemnou nákazou, kterou podrobně popisují téměř všichni přeživší, také havěť, kterou se přes všechny pokusy nedařilo zvládnout.
Historik Hans Günther Adler uvádí: „Nejvíc mě štvala ta špína, proti které jste marně bojovali. Dva nebo tři dny po velkém úklidu bylo všechno jako dřív. Bylo tu nepředstavitelné množství havěti a ani nejlepší ubikace nebyly štěnic a blech ušetřeny. Když byla celá budova konečně vydezinfikována, havěť se rychle vrátila. Z líhnišť v dřevěných kůlnách a zaprášených matracích se škůdce vyhnat nepodařilo. Lidé se uchylovali k nejrůznějším neúčinným způsobům svépomoci, pod stropy strkali ořechové listí, rozebírali přibité rámy, zapalovali je svíčkami a mezery ucpávali stearinem. V ubikacích pro nemocné to bylo nejnesnesitelnější. Jakmile se zhaslo, chudáci lidé byli napadeni a nemohli spát, i kdyby za jednu noc zabili štěnic stovky.“
Käthe Starke uvedla, že hned první noc po příjezdu byla celá pokousaná od štěnic a blech a na těle měla červené skvrny. Krátce poté byla zařazena do pracovní skupiny, která byla nasazena na úklid budov po dezinfekci (po „dezinsekci“): „Boj proti škůdcům se vedl pomocí jedovatého plynu. Speciální jednotky zapečetily dveře a okna pokojů páskami papíru, když je obyvatelé opustili i se svými věcmi. Stejná komanda, chráněná plynovými maskami, po přiměřené době opět otevřela dveře a okna. Potom jsme však museli pracovat bez ochrany dýchacích cest ve vzduchu, který nás štípal v plicích, a lepidlo, které se používalo k lepení papíru, bylo nejkvalitnější a studenou vodou se skoro nedalo rozpustit. Poté, co jsme tam tak tvrdě pracovali a zlámali si všechny nehty, přišla do nedostatečně větraných pokojů nová posádka a zatímco ještě prokašlala noc, havěť, kterou si přinesli ze starého ubytování, se usídlila na novém místě. A tak to šlo donekonečna.“
Hannelore Brenner-Wonschick přináší svědectví „dívek z pokoje 28“ o nákaze škůdci: „Nechtění spolubydlící vylézali ze svých úkrytů a nekonečně se množili. Štěnice, vši, blechy. Především štěnice. Na matracích, dřevěných trámech, podlahách, stěnách, v kufrech a botách - najednou bylo všude vidět, cítit a slyšet ťap, ťap, ťap.
Melanie Oppenhejm: „Ale jak ses mohl člověk všech těch blech zbavit. Celá slaměná matrace a všechny škvíry v podlaze byly plné blech. Bez rozpaků jsme si sedly k sobě a vyhrnuly si sukně a muži se hrabali v kalhotách a snažili se blechy rozmáčknout. Ale to se podařilo poměrně vzácně. Ale nejhorší byly ty štěnice. (.....) Štěnice nejen koušou, ale také odporně zapáchají. Neměli jsme nic, vůbec nic, co bychom mohli rozprašovat, a každý večer, jakmile se setmělo, přišly štěnice a s nimi blechy. (.....) Člověk byl vždycky k smrti unavený, ale pořádně se vyspat nešlo, přesto se druhý den ráno muselo vstát a jít pracovat.“
