viz také Rim Rim Rim Kamarad
Z iniciativy pedagoga Waltera Eisingera založili chlapci z domova č. 1 (L 417) republiku „Schkid“, pojmenovanou podle petrohradské školy. V této škole také vycházely noviny (v revolučním období v Petrohradě) a chlapci z Domova č. 1 se této myšlenky také chopili. Byli první a chtěli být v čele, proto svůj časopis nazvali VEDEM, německy: „Wir führen“.
Tento časopis byl určen výhradně pro chlapce. Jejich učitelé psali články jen tu a tam. Každý pátek večer si společně sedli a každý, kdo ten týden něco napsal, vstal a přečetl svůj příspěvek.
Vždy vyšel pouze jeden výtisk časopisu, který putoval od jednoho čtenáře ke druhému. První číslo je datováno 18. prosince 1942, poslední vyšlo pravděpodobně 30. července 1944. Celkem - včetně ilustrací - obsahuje 800 stran textu, z nichž prvních 190 je psáno na stroji a zbytek ručně na listech formátu DIN A4. Každá kopie byla proto originální a jedinečná a samozřejmě musela být ukryta před německými strážemi. Většina výtisků časopisu VEDEM se dochovala v dobrém stavu a je uložena v archivu Památníku Terezín.
I v jiných domovech terezínského ghetta vycházely podobné časopisy (např. Rim Rim Rim), ale žádný z nich neměl takový rozsah a délku vydávání jako VEDEM.
Časopis „Vedem“ v Terezíně na vlnách Radia Praha:
[06-12-2003] Autor: Katrin Bock
Hans Krása „Vyčerpaní lidé se potulují po ulicích Děti jsou na paletě, nesou těžké batohy Zrovna odjíždí transport do Polska. Jedou staří Jedou mladí Jedou nemocní Jedou zdraví Přežijí? Báseň čtrnáctiletého Zdeňka Weinbergera je jednou z mnoha básní, které vycházely v časopise Vedem od prosince 1942 do léta 1944. Jiří Brady přišel do ghetta v květnu 1942 ve svých 14 letech a také žil v Domově 1: „Měl jsem štěstí, že jsme bydleli v bývalé škole, ve třídách. V naší třídě bylo 42 chlapců. Měli jsme štěstí, že naším vedoucím byl Valtr Eisinger. Prof. Eisinger řekl, že my chlapci bychom si měli zřídit vlastní samosprávu, měli bychom rozhodovat o tom, kdo co bude dělat. Rozhodli jsme se založit vlastní republiku. Zvolili jsme si prezidenta, rozhodli jsme, kdo bude zajišťovat jídlo, kdo bude uklízet, kdo se bude starat o nemocné.‘ Valtr Eisinger Jiří Brady „Časopis byl psán ručně, tedy zpočátku na starém psacím stroji, dokud nepřestala fungovat páska. Časopis vycházel jednou týdně po dobu dvou let. Celkem jich bylo 800, v místnosti žilo 100 chlapců, někteří byli znovu a znovu posíláni na Východ a stále přicházeli noví.‘ „Když dostanu červený nebo bílý lístek s písmenem M nebo J, vezmu si ručník, mýdlo a flanel a jdu do centrálních lázní Hohenelbe. Stojím v davu mužů nebo chlapců a čekám, až se otevřou dveře. ... Centrální lázně mají dvě sprchy a bazén, který se používá jen zřídka. V místnosti obsluhuje kohoutek chlapec: dvakrát v sedmiminutových intervalech jím otočí. V přestávce mezi nimi se namydlíte. Vedoucí silou časopisu byl 14iletý Petr Ginz z Prahy. Dbal na to, aby všichni chlapci přispívali do novin a psali texty. Petr Ginz své texty sám ilustroval. Jeden z jeho obrazů získal světovou proslulost 60 let po svém vzniku: první izraelský astronaut Ilan Ramon, jehož vesmírná mise skončila na začátku letošního roku tak tragicky, si s sebou do vesmíru vzal obraz Petra Ginze „Měsíční krajina“. „Psal jsem velmi málo, protože jsem pracoval. Ale ostatní chlapci měli opravdu větší talent. Jedním z nich byl > Petr Ginz, jehož obraz se dostal do vesmíru. S > Petrem Ginzem jsem bydlel přes dva roky a byl jsem s ním i v Osvětimi. On šel tenkrát jedním směrem, já druhým. Netušil jsem, že ostatní šli rovnou do plynu.‘ (Jiří Brady)
Na rozdíl od většiny svých autorů časopis válku přežil - z přibližně 100 chlapců, kteří žili v tajné republice Schkid v letech 1942-1944, jich holocaust přežilo jen 15. Valtr Eisinger, který dokázal chlapce přimět, aby se cítili jako doma, a svým nadšením je podněcoval k nepředstavitelným úspěchům, také zemřel - pravděpodobně při jednom z pochodů smrti. Jiří Brady se po skončení války vrátil do Prahy:
„Jen jeden ze 100 chlapců zůstal v Terezíně po celou dobu. Jeho otec byl kovář a staral se o koně esesáků, takže Zdeněk Taussig mohl časopis ukrýt v kovárně a ten přežil. Po válce Taussig v roce 1946 emigroval do USA. Časopis mi předal. Nepovažoval jsem je za nic zvláštního ani za historický dokument a schovával jsem je doma v krabici od bot. Když jsem v roce 1949 emigroval, předal jsem je Kurtu Kotoučovi. Rozhodl se, že z něj udělá knihu. Komunisté však vydání takové knihy zakázali, protože prý šlo o protikomunistickou, sionistickou propagandu, což byl samozřejmě nesmysl. Kniha byla poprvé ilegálně publikována v samizdatu. „Krematorium „Ústřední márnice se nachází téměř na hranicích Terezína. Je umístěna hluboko v hradbách. Její vchod vypadá jako brána pekla. Každou chvíli k němu dorazí povoz s mrtvolou a za ním bíle odění nosiči. Ve slepých uličkách chodeb jsou naskládané rakve z prken. Některé jsou plné, připravené k transportu, jiné jsou prázdné.“ Hanuš Hachenburg „Co jsem?“ „Ke kterému národu patřím?“ „Já, dítě na bezcílném putování?“ „Je mou vlastí zeď ghetta?“ „Nebo je to země s poupaty tak něžnými, spěchajícími vpřed, krásná a malá?“ „Chtějí Čechy, chce svět mou vlastí být?“ Stojím tu s duší a říkám: „Jsem člověk tohoto světa, teď tedy vpřed!‘
Zdroj: http://www.radio.cz/de/artikel/48233
