1895-1944
Franz Kahn se narodil v roce 1895 v Plzni. Po emigraci svého otce do USA byl vychováván svou babičkou. Studoval právo, ale nikdy v tomto oboru nepracoval a nikdy nepoužíval odpovídající titul. Brzy se stal vedoucím členem všeobecného mládežnického hnutí Blau-Weiß (Techelet-Lavan), které bylo založeno nejprve v Německu a během 1. světové války v Čechách a které se v průběhu války stávalo stále více sionistickým. Kahn se stal vojákem, bojoval v 1. světové válce a byl těžce zraněn, přičemž přišel o ruku. Když jeho sionističtí přátelé v roce 1920 emigrovali do Palestiny a založili tam kolektiv Cheftz-iba, Kahn se k nim nepřipojil. Lze předpokládat, že věřil, že sionistické myšlence může více prospět v diaspoře.
Když byl v roce 1921 Dr. Josef Rufeisen zvolen předsedou Československé sionistické organizace, jmenoval Kahna svým osobním tajemníkem a o něco později také svým zástupcem. Kahn se stal jedním z nejdůležitějších organizátorů 12. sionistického kongresu, který se konal ve stejném roce v Karlových Varech. Od té doby až do vypuknutí 2. světové války se Kahn aktivně podílel na přípravách sionistických kongresů.
Viktor Fischl-Avigdor Dagan, redaktor Jüdische Nachrichten (Židovských zpráv), popsal Kahna jako člověka oddaného své rodině a oblíbeného mezi přáteli a známými, který byl schopen trpělivě naslouchat názorům druhých a zodpovědně na ně reagovat. Jiný funkcionář, který s Kahnem spolupracoval, dodal: „Byl to vysoce vzdělaný člověk, toužící po vysokých cílech, který se na realitu díval s pochmurným pohledem. Nenáviděl prázdná slova a sebeklam. V sionismu viděl odpovědnost za osud židovského národa, globální odpovědnost, a proto mu přisuzoval neustálou povinnost starat se o zlepšení židovské komunity v diaspoře, především však v Palestině. Smysl své funkce spatřoval ve vytváření vhodného rámce sionistického hnutí a této organizační práci se věnoval s láskou a mimořádnou iniciativou.“
Rufeisen, Kahn a další funkcionáři v jejich okolí se cítili přitahováni socialismem. Pevně věřili, že jeho principy se stanou základem nového židovského státu, protože měly své kořeny v národní židovské tradici od jejího vzniku. Proto podporovali linii, kterou udával Chaim Weizmann a organizace všeobecných sionistů a palestinská dělnická strana (později Mapai).
Kahn se snažil navázat kontakt s mládeží a úzce spolupracoval s Jakobem Edelsteinem, který byl jako vůdce sionistického dělnického hnutí mezi židovskou mládeží velmi oblíbený.
Německá okupace Rakouska v březnu 1938 a rostoucí strach z agresivního hitlerovského fašismu vedly Franze Kahna k tomu, že i v ČSR založil institut Alijat hanoar, který se zabýval emigrací mládeže do Palestiny. K tomu se v těchto letech navíc přidal problém židovské emigrace z Německa a Rakouska. Bylo třeba se postarat o Židy ze Sudet. Většina židovských emigrantů se soustřeďovala v Praze. Sionistické vedení, které bylo ve dvacátých letech přesunuto do Moravské Ostravy, se vrátilo do Prahy, protože zde sídlila zahraniční zastoupení a konzuláty, od nichž bylo nyní nutné získat víza. Také Franz Kahn se se svou rodinou vrátil do Prahy.
Když německý wehrmacht 15. března 1939 obsadil Čechy a Moravu, Kahn na rychle svolané schůzi navrhl, aby vedoucí funkcionáři sionistického hnutí a funkcionáři působící ve školství opustili zemi. On sám však chtěl zůstat.
Jakob Edelstein měl jiný názor. V této hrozivé situaci totiž spatřoval pro sionistické hnutí šanci oslovit široké masy židovského obyvatelstva. Většina sionistického vedení sdílela Edelsteinův názor, který však ještě téhož dne utrpěl ránu.
Odpoledne 15. března prohledaly německé bezpečnostní síly kancelář Hechalutz, kde pracoval Kahn a další, vyslýchaly zaměstnance a Kahna určily za kontaktní osobu mezi židovskými organizacemi a bezpečnostní službou. Kahn již tehdy tušil, že kontakt s Němci nevyhnutelně povede k tomu, že jím Židé budou pohrdat, a proto se takové spolupráci bránil. Edelstein naopak považoval tuto spolupráci za naprosto nezbytnou, a tak měl Edelstein intenzivnější a častější kontakt s Němci než Kahn. Edelstein se k Němcům choval velmi podlézavě a Kahn mu jednou řekl: „Alespoň nestůj v pozoru, když s ním (Fuchs, zástupce pražského Gestapa) mluvíš.“ Kahn a Edelstein byli v té době považováni za oficiální zástupce sionistického hnutí vůči státním orgánům.
Kahn byl členem 21. sionistického kongresu, který se konal koncem srpna 1939 v Ženevě. Členové delegace protektorátu nepřijali pozvání svých kolegů, aby zůstali ve Švýcarsku. Všichni kromě Dr. Fritze Ullmanna se vrátili do protektorátu, Ullmann měl na žádost svých kolegů zůstat v Ženevě jako prostředník ve vztahu ke svobodnému světu.
V říjnu 1939 se Kahnovi podařilo poslat svou dceru a syna do Anglie. Jeho dcera se dostala dále do Palestiny. Dr. März, bývalý předseda sionistické organizace, emigroval na konci roku 1939 do Palestiny a pokusil se tam získat vstupní doklady pro Kahna a jeho ženu. Kahn však odmítl odjet.
Edelsteinův plán spočíval v tom, udržet Židy v zemi prostřednictvím spolupráce s Němci. Chtěl Němcům zatraktivnit pracovní sílu tisíců židovských lidí. Kahn sám neviděl jinou možnost, ale nevěřil, že tímto způsobem lze Židy zachránit. Edelstein proto podporoval plány na nalezení sběrného místa pro Židy v Čechách. Když pak v prosinci 1941 sám přijel do Terezína, uviděl, že ho Němci oklamali, že Židé v Terezíně jsou izolováni od vnějšího světa a že Terezín není konečnou stanicí, ale pouze přechodnou zastávkou na cestě na Východ. Právě tomu chtěl zabránit. Kahnovy pesimistické předpovědi se naplnily. Po Edelsteinově odchodu do Terezína mohli Kahn a jeho žena ještě rok pokračovat v práci v židovské komunitě v Praze. V lednu 1943 Němci Kahna a Richarda Friedmanna zatkli na pracovišti a deportovali je do Terezína. O den později následovaly jejich manželky.
Kahn a Friedmann odmítli převzít významnou roli v židovské samosprávě Terezína, pravděpodobně také proto, že Rada starších musela sestavovat seznamy těch, kteří měli být deportováni na Východ. Kahn převzal v rámci kulturního oddělení funkci vedoucího přednášek, přičemž se specializoval na sionistická a jiná židovská témata. Historik Hans Günther Adler charakterizoval Kahna takto: „Nejchytřejší a nejváženější, jeden z nejtalentovanějších sionistů v ghettu.“
Kahn zůstal i za nelidských podmínek v ghettu věrný svým demokratickým a humanistickým zásadám.
Mezitím se Kahnova sestra žijící v USA pokoušela získat pro Kahna a jeho ženu americké pasy. Marně.
4. října 1944 byli Kahn a další funkcionáři židovské samosprávy deportováni do Osvětimi, kde byli bez selekce posláni do plynové komory.
