Erich Munk se už 4. prosince 1941 stal členem 1. Terezínské rady starších a jako takový měl na starosti zdravotnictví. Historik Hans Günther Adler ho charakterizuje jako Edelsteinova přítele, ambiciózního a talentovaného despotu.
„Řízení zdravotnictví“ s Dr. Erichem Munkem v čele se neukázalo jako šťastná volba. Za jiných okolností by mohl využít svých značných lékařských a organizačních schopností k vytvoření metropolitní lékařské služby, ale zde se mu stal osudným jeho ledový chlad, nedůslednost, diktátorský dogmatismus a jeho ješitnost. Pracoval neklidně, viděl mnoho chyb, byl stále plný plánů, tu a tam něco zkontroloval a nebál se těžké fyzické práce - ale pořádek vytvořit nedokázal. K čemu byla jeho inteligence, bleskurychlý postřeh, oslnivý důvtip, dokonce i sebeobětování, které ho málem zabilo, než byl na podzim 1944 poslán na smrt, když už konec konců téměř nebyl přístupný lidským citům! Tváří v tvář svému nesmírně obtížnému úkolu se zdálo, že každý jeho cit je potlačen. Nikdy nebyl k dispozici, pracoval po nocích a terorizoval sebe i své podřízené. To ve společnosti vyvolalo matoucí neklid. Jak by tento „systém zdravotní péče“ mohl přinést uzdravení potřebným? Munk byl osobně bezúhonný, ale jeho bezúhonnost se stala tvrdou maskou, kolem níž se shromažďovaly zkorumpované živly, a tak nepomohlo, když měl tento posedlý muž na dveřích své kanceláře napsáno „Znám přátelství, ale ne protekci“ a v obývacím pokoji „Zde bydlí, ale neúřaduje Dr. Erich Munk“. S dobrými i špatnými zaměstnanci dosáhl impozantního rozvoje svého oddělení, ale nikdy ho nedokázal nadchnout. Stejně jako Edelsteinovi, i jeho příteli Munkovi tento příliš velký úkol přerostl přes hlavu.“
Když se Munkův zástupce, doktor Karl Fleischmann, obrátil na šéfa bezpečnosti s žádostí, aby dal k dispozici kriminalistku, která by napravila neudržitelné podmínky, zejména na ošetřovnách, doktor Munk to odmítl s tím, že je proti jakémukoli druhu špehování. Loewenstein si na toto chování stěžoval židovskému staršímu Edelsteinovi.
