Dne 8. března 1944 byli v plynových komorách zavražděni vězni z „rodinného tábora v Terezíně“. Salmen Gradowski byl členem zvláštního komanda a byl přímým svědkem této masové vraždy. Jeho zpráva byla uložena v láhvi, která byla později nalezena v popelu u zničených krematorií. Viz také: Zpráva Salmena Gradowského
Dne 8. září 1943 odjely z terezínského ghetta dva transporty do Osvětimi. Tyto transporty nebyly podrobeny selekci, ale byly odvezeny do oddělené části karanténního tábora v Březince. Ženy, muži a děti byli sice ubytováni v oddělených blocích, ale mohli se v táboře volně pohybovat a vídat se.
Sociální vztahy mezi vězni zůstaly zachovány. Z tohoto důvodu byl tábor také nazýván „Terezínský rodinný tábor“.
Čeští Židé nebyli zařazeni do pracovních komand, mohli přijímat balíčky a měli povoleno psát. Několikrát byli dokonce vyzváni, aby napsali svým příbuzným. I přes toto přednostní zacházení zemřelo v této části tábora jen za prvních šest měsíců 1 140 lidí. Pod vedením Fredyho Hirsche se podařilo zřídit dětský blok. Vězni doufali, že zůstanou naživu. Nejstarším vězněm byl německý kriminálník Arno Böhm, který byl považován za jednoho z největších banditů v táboře.
Ve dnech 15. a 18. prosince 1943 byly z Terezína do Osvětimi deportovány další dva transporty s celkem 5 007 osobami. Také oni byli umístěni do rodinného tábora. Co však vězni nevěděli: jejich přijímací dokumenty byly opatřeny poznámkou „SB (zvláštní zacházení, zplynování) šest měsíců”.
Již na začátku března upozornili vězni ze zvláštního komanda vedoucí muže rodinného tábora (mezi nimi i Fredy Hirsch), že zářijové transporty mají být zlikvidovány. V předvečer 9. března 1944 byli přeživší ze zářijových transportů izolováni a v noci zavražděni v plynových komorách. Pouze asi 37 osob bylo ušetřeno, přežilo masovou vraždu a válku (mezi nimi i dvojčata, která Mengele potřeboval pro své pokusy). Vězni museli před 9. březnem napsat ještě dopisnice, ve kterých informovali příbuzné a známé v tuzemsku i v zahraničí o svém „dobrém zdravotním stavu”. Tyto dopisnici byly opatřeny jiným datem. Když dorazily k adresátům, jejich odesílatelé již byli zavražděni.
Tři transporty v květnu přivezly do Březinky dalších 7 503 lidí, kteří byli rovněž převezeni do rodinného tábora. I z těchto lidí byli ti nejsilnější určeni k práci (mezi nimi i Helga Weissová a její matka). Z této skupiny se po válce v Československu přihlásilo 385 přeživších.
Dagmar Lieblová náležela k prosincovému transportu. O své šestiměsíční lhůtě věděla díky odbojové organizaci. Měla štěstí. Němci potřebovali pracovní sílu, a tak byla zařazena do transportů, které směřovaly do Říše na nucené práce. Je známo, že z prosincových transportů přežilo asi 705 lidí (cca 13 %).
Rodinný tábor v Terezíně byl zrušen dne 7. července poté, co byly zlikvidovány i prosincové transporty v rámci velké zplynovací akce.
Účelem rodinného tábora bylo zřejmě oklamat Mezinárodní červený kříž. Byla to inscenace SS pro vnější svět. Když už nebylo možné tento podvod udržet (i díky uprchlíkům, kteří o něm informovali venku), byl tábor zlikvidován.
Dina Babbitt, rozená Dinah Gottliebová v Brně, potkala v Osvětimi-Březince Fredyho Hirsche, který věděl, že studovala umění. Požádal ji, aby namalovala obraz pro dětský barák. A tak na šedou zeď vykouzlila bílou horu, zelenou louku, krásnou Sněhurku a sedm barevných trpaslíků, tak jak je viděla před válkou v kině v Brně, kde několikrát shlédla Disneyho film „Sněhurka“. V táboře se tak rozkřiklo, že umí malovat, a musela mimo jiné namalovat pro Mengeleho devět portrétů cikánů tuší.
Dina Babitt dnes (2007) žije ve věku 83 let v horách Santa Cruz v USA.
