11. února 1916 (Cáchy) – 8. března 1944 (Osvětim-Březinka)
Fredy Hirsch se narodil v roce 1916 jako druhý syn velkoobchodníka s potravinami, Heinricha Hirsche v Cáchách. V Cáchách žila početná židovská komunita (v roce 1933 1 345 členů). Otec zemřel po dlouhé nemoci již v roce 1926. Židovští občané Cách byli integrováni, přeživší holokaustu nehlásí před rokem 1933 žádné výtržnosti.
Fredy a jeho starší bratr Paul se brzy zapojili do židovského skautského hnutí (JPD), v němž se mísily ideály skautského hnutí se sionistickými myšlenkami. Součástí jejich programu byly zkoušky odvahy, cvičení sebeobrany, dlouhé pochody a hry v terénu. Mladí muži se připravovali na cestu do Palestiny a práci v kibucech. Fredy se záhy stal v JPD skupinovým vedoucím. O Fredyho prvních školních letech nejsou k dispozici žádné informace, ale od roku 1926 navštěvoval cášskou Hindenburgovu školu, která se zaměřovala zejména na přírodovědné předměty. Byla to střední škola, kterou v 15 letech, kterou dokončil v roce 1931. Byl průměrným žákem, který měl na vysvědčení jednou „výbornou“ známku, ale několik „dostatečných“.
Po nástupu Hitlera k moci začaly potíže. Bratr Paul byl mezitím ve vedení židovské mládeže v Cáchách. V jednom prohlášení poukázal na to, že možností emigrace je jen málo a že většina lidí bude muset bojovat o přežití ve své německé vlasti.
Po roce 1933 se rodina Hirschových rozpadla. Paul navštěvoval židovsko-teologický seminář ve Vratislavi a později odešel jako reformní rabín do Bolívie. Fredy s ním nechtěl jít.
Fredy Hirsch se v roce 1933 přestěhoval do Düsseldorfu, kde se stal vedoucím JPD. V roce 1934 odešel do Frankfurtu nad Mohanem, kde vedl skupinu 15 dívek a chlapců. Z této doby pochází první zmínka o jeho homosexualitě. Je možné, že to byl jeden z důvodů, proč se Fredy rozhodl opustit Německo a v 19 letech odejít do Prahy. Byl to velmi pohledný, sportovní mladý muž, který byl v Německu dvakrát v ohrožení života, kvůli svému židovskému původu a kvůli své homosexualitě.
Od 25. listopadu 1935 byl Fredy Hirsch hlášen v Praze. Připojil se k Makkabi Hatzair a brzy se stal madrichem (vedoucím). Pracoval jako trenér a organizoval „makkabiády“, velké židovské sportovní slavnosti, které vycházely z olympijské myšlenky. Jedna z makkabiád, kterou organizoval, se konala v roce 1936 v Žilině (Slovensko).
Po krátkém pobytu v Praze se Fredy přestěhoval na Moravu (Moravská Ostrava), kde však měl vždy potíže s legalizací svého pobytu v ČSR. V roce 1936 ještě uvádí německé státní občanství, v prosinci 1939 je však u úřadů veden jako osoba bez státní příslušnosti.
V Brně, kde rovněž pracoval pro Makkabi, byl pravděpodobně placen židovskou obcí. Trénoval židovské mládežnické skupiny, pořádal letní tábory, přičemž přeživší účastníci ho popisují jako disciplinovaného, sportovního, náročného, jako někoho, kdo od mladých lidí vyžadoval maximální výkon. Fredy byl v této době také aktivním členem Hechaluz, sionistické mládežnické organizace, jejímž cílem bylo podporovat emigraci do Palestiny. Sám měl možnost emigrovat, ale nevyužil ji.
Po obsazení Němců vedl Fredy Hirsch skupinu 12-14letých chlapců v Praze. Sdružení se jmenovalo „Havlagah“, což v češtině znamená „zdrženlivost“. Tito chlapci navštěvovali alijskou školu v Praze a měli přes Dánsko emigrovat do Izraele. Ne všem se to podařilo. Zde se Fredy pravděpodobně poprvé setkal s Egonem Redlichem, pozdějším vedoucím mládežnické péče v Terezíně. Redlich byl v té době vedoucím Makkabi Hatzair v Praze. Není jasné, zda již tehdy Hirsch věděl, že je otázka emigrace dětí do Palestiny otázkou života a smrti.
Židovské obyvatelstvo protektorátu bylo velmi rychle vystaveno všem omezením, kterým v narůstající míře čelili němečtí Židé od roku 1933. Pouze postup omezování a restrikcí probíhal mnohem rychlejším tempem. To se samozřejmě dotklo i židovských dětí, které již nesměly navštěvovat parky, kina, volnočasová zařízení, sportoviště atd. Již v říjnu 1938 byli židovští členové vyloučeni z českého tělocvičného spolku SOKOL. Nyní se židovská obec musela těmito omezeními zabývat, nechat děti učit „putujícími“ učiteli atd. Zvláštní význam mělo hřiště Hagibor ve čtvrti Strašnice, které se stalo působištěm Fredyho Hirsche.
Zde se scházely děti pod vedením Fredyho, který kladl velký důraz na dobrovolnou disciplínu, fyzickou zdatnost a kolektivního ducha. U dětí měl velký ohlas, i když většinou mluvil německy a česky jen špatně. V tehdy ještě vydávaných (cenzurovaných) židovských novinách „Židovské listy“ vyšlo na začátku roku 1940 pod jménem Fredy Hirsch několik článků, ve kterých se zabýval otázkami emigrace. V této době se Hirsch spřátelil s Heinzem Prossnitzem, který byl později deportován do Terezína a Osvětimi.
Zákazy a omezení pro Židy se stupňovaly. Dne 4. října 1941 svolal jeden z vůdců židovského hnutí v Praze, Jakub Edelstein, zástupce sionistického mládežnického hnutí, aby je požádal o radu ohledně hromadné evakuace. Mezi nimi byli Fredy Hirsch a Egon Redlich. Při další schůzce mládežnické organizace zorganizovaly pomoc s transportem, kterou vedl Fredy Hirsch. Hirsch věděl o připravovaných transportech do Łódźi. Mezitím žil spolu s Egonem Redlichem a dalšími funkcionáři mládeže na Praze II.
Mezitím se Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) rozhodl o zřízení terezínského ghetta. Dne 19. listopadu 1941 informoval SS-Obersturmbannführer Siegfried Seidl zástupce židovské obce, že dne 24. listopadu 1941 musí být do Terezína odeslán transport mladých mužů (tzv. Aufbaukommando), aby tam připravili zřízení ghetta. Toho dne bylo odesláno přesně 324 mužů jako „Aufbaukommando 1“ (stavební oddíl 1) do Terezína. Mezi nimi byl i Josef Bor. S „Aufbaukommando 2“ (stavební oddíl 2) následovalo dalších 1 000 mužů. Dne 4. prosince 1941 přišlo do Terezína 24 zaměstnanců židovské obce v Praze jako takzvaný „štáb“. Jejich úkolem bylo vybudovat organizační strukturu ghetta. Mezi nimi byli Egon Redlich a Fredy Hirsch. Ještě nebylo nic zorganizováno, když 30. 11. dorazil do Terezína první transport celých rodin, další následovaly již v lednu. Ale již 9. a 15. ledna 1942 byly z právě vzniklého ghetta odeslány první transporty na Východ, do Rigy.
Redlich o tom píše ve svém pravidelně psaném a z velké části dochovaném deníku. S Hirschem toho měl hodně společného. V červenci 1942 přijely transporty z Cách a Fredy Hirsch se setkal se známými.
V prvních měsících nemohli obyvatelé ghetta opouštět domy a kasárna, protože české civilní obyvatelstvo se ještě nevystěhovalo. Muži a ženy byli ubytováni odděleně, děti často odděleně od svých rodičů. Postupně vzniklo něco jako péče o mládež, děti byly nejprve sdružovány na pokojích, později v domovech, kde se o ně starali. Vedoucím byl jmenován Egon Redlich, jeho zástupci byli Fredy Hirsch a Bedřich Prager. Fredy Hirsch měl tak významnou roli, že si děti pod pojmem péče o mládež představovaly hlavně jeho. Jelikož si Fredy zajistil přístup do takzvané „šlojsky“, byl jeho obličej první věcí, kterou děti přicházející s transporty viděly. Hirsch hrál důležitou roli v tzv. reklamační komisi. Mohl vyjmout děti, které byly na transportních seznamech, z transportu a zdá se, že tuto spornou metodu několikrát využil. Bylo to sporné (např. s > Redlichem), protože vyřazený musel být nahrazen jiným.
Dětské domovy vznikly na základě iniciativy Rady starších. Chtěli děti ušetřit tvrdých podmínek přeplněných ghett. Chlapci ve věku 10–15 let tak byli soustředěni v bývalé škole, v chlapeckém domově L 417. Vychovatelé se snažili chlapce stmelit do kolektivu. Dva roky vycházel časopis „Vedem“, který byl často psán ručně a existoval pouze v jediném exempláři, který se dochoval. Fredy se zde často objevoval jako zástupce sociální péče o mládež. Jeho návštěvy byly obávané, protože jeho sklon k pořádku byl dětmi často označován za jednu z mučivých stránek Terezína. Fredyho homosexualita byla zřejmě častým tématem i mezi dětmi. Vyhledával blízkost chlapců, ale nikdy nedošlo k žádnému sblížení, které by přesahovalo kamarádství. Není jasné, jakou roli Hirsch hrál v ideologických sporech, které samozřejmě existovaly i mezi vychovateli dětí. Ve výroční zprávě domova L 417 z července 1943 píše Fredy Hirsch ve čtyřstránkovém příspěvku mimo jiné: „Za poslední rok a půl jsme zažili, že pojmy, které byly jinak v lidské společnosti považovány za nedotknutelné, prošly přehodnocením, které mnozí z nás nedokážou pochopit. Dříve bylo jakékoli neoprávněné poškození majetku druhých krádeží. Dnes se díky pojmu „pašování“ stává doporučovaným činem, který charakterizuje schopnosti jednotlivce. Dříve platilo pravidlo, že silný musí chránit slabého. Dnes si každý myslí, že bez použití loktů si neudrží své místo na světě.“
Hirsch investoval mnoho času a úsilí do organizace sportovního života v Terezíně. Podařilo se mu získat místo pro sportoviště na valu za loveckou kasárnou. To bylo hojně využíváno. 22 týmů se zde zúčastnilo terezínské makkabiády. 24. května 1943 se této makkabiády před Fredym Hirschem zúčastnilo 2 000 mladých lidí. Hirsch však dětem také hrál na flétnu a seznamoval je s německým písňovým repertoárem. Nacvičoval stínové divadlo a s dětmi vyráběl loutky. Musel spolupracovat s Irmou Lauscherovou.
V létě 1944 přišlo do Terezína asi 1 200 dětí z Bělostoku. V plánech SS hrály nějakou tajemnou roli. Byly ubytovány odděleně a kontakt s nimi byl pod trestem smrti zakázán. Fredy Hirsch to přesto zkusil a byl při tom přistižen. Byl zařazen do transportu (jako číslo 4) směřujícího 6. září 1943 do Osvětimi-Březinky. Transport dorazil do právě zřízeného rodinného tábora Terezín v Osvětimi-Březince. O něco později byly děti z Bělostoku (spolu se svými pečovateli) deportovány do Osvětimi a bez selekce zavražděny v plynových komorách.
V září 1943 byly dva transporty z Terezína (DI a Dm) s celkem 5 007 lidmi deportovány do Osvětimi-Březinky a tam ubytovány v sektoru BIIb mezi karanténním táborem pro muže a táborem pro Maďarky. Tak vznikl „tábor pro rodiny z Terezína“. Muži a ženy žili v oddělených blocích, ale mohli se navzájem vídat. Dodnes není jasné, proč SS tento tábor zřídila. I zde pravděpodobně hrála roli propaganda SS.
V prosinci 1943 dorazil do rodinného tábora další transport z Terezína.
V tomto transportu byla i Dagmar Lieblová se svou matkou.
Mezi 5 007 vězni prvních dvou transportů bylo 274 dětí mladších 15 let. Stále není jasné, jak vznikl dětský blok, který byl zřízen a udržován s vědomím SS.
Děti spaly v noci se svými rodiči a ráno je vyzvedávali vychovatelé. Fredy Hirsch, který se vzdal své funkce táborového kápa a stal se vedoucím dětského bloku, trval i v Osvětimi na disciplíně a přísné hygieně. Hirsch viděl v čistotě a dobré fyzické kondici jedinou možnost přežití. Tato hygiena a o něco lepší stravování přispěly k tomu, že děti z bloku 31 nezemřely. Děti byly osvobozeny od apelů, byly vyučovány v malých skupinách a povzbuzovány ke kreslení a hraní divadla. Nebylo neobvyklé, že divadelní představení byla poté uváděna za přítomnosti SS. Dětský blok podléhal Mengeleovi, který blok často navštěvoval a odváděl si odtud svá dvojčata, na nichž prováděl lékařské pokusy.
Hirsch, který často jednal s Mengelem a opakovaně se snažil pro děti získat co nejvíce, se nacházel v obtížné situaci. Cítil se zodpovědný za všechny, včetně 500 dětí, které přišly do dětského bloku po prosincovém transportu. Bylo mu 28 let a už mu šedivěly vlasy. Konec války se zdál být na dosah, každý den byl drahocenný. Když při nástupu chyběl jeden chlapec (který byl později nalezen spící na pryčně), byl předvolán na velitelství a zbit do krve.
Zastával již zvláštní postavení a jistě to byl jeho způsob chování, který na nacisty zapůsobil. Byl vždy čistě oblečen, nosil vyčištěné boty a působil sportovně. Hana Fischel o jeho chování napsala: „Fredy Hirsch byl potřebný. Znaly jsme jeho chyby a věděly jsme, že i když se někdy choval povýšeně, chtěl pro nás jen to nejlepší, a odpouštěly jsme mu jeho malichernou ješitnost a zvláštnosti, protože jsme viděly, že to, čeho tím dosahuje, je mnohem důležitější, jeho osobní slabosti v tom nehrály žádnou roli.“
Když navštívil Eichmann v únoru 1944 rodinný tábor, nechal si právě od Fredyho Hirscha podat zprávu o tamních poměrech. Každá chyba mohla mít fatální důsledky pro celý dětský blok. Kolovaly zvěsti, že Hirsch měl na příkaz Němců napsat zprávu, která zkreslovala situaci v Osvětimi, a poslat ji do Švýcarska. V archivech však po ní není ani stopy. Hirsch měl značný vliv. Počet vychovatelů sice určovalo SS, ale on měl vliv na to, kdo takovou pozici, spojenou s výhodami, dostane.
Na konci února, když skončila šestiměsíční karanténa zářijového transportu, se v rodinném táboře šířily zvěsti. Podle informací měli všichni skončit v plynové komoře. SS se snažila mezi vězni vyvolat dojem, že pojedou pracovat do Heidebrücku. Byly rozdány pohlednice. Měli napsat, že se mají dobře, a požádat o balíček.
Na pohlednicích však měli uvést nesprávné datum, 25. srpna.
Hirsch, který se aktivně neúčastnil odbojového hnutí, přesto díky nim získal informace a věděl, co členy zářijového transportu čeká. Existují informace, že se uvažovalo o povstání, že se na něj připravovali vězni zvláštního komanda v krematoriích, a existují informace, které říkají, že Fredy Hirsch měl být vůdcem tohoto povstání. Hirsch stál před těžkým rozhodnutím a rozhodl se pravděpodobně nedělat nic, protože vzpourou by ohrozil životy všech. 7. března neměly pracovní komanda vyrazit a všichni vězni měli zůstat v táborech.
Kolem poledne se konala porada, které se Hirsch zúčastnil. Požádal o čas na rozmyšlenou. Když ho o hodinu později našli, byl v bezvědomí, protože se předávkoval prášky na spaní.
Také kolem poledne procházeli bloky příslušníci SS a volali jména osob. Ty se mohly vrátit do rodinného tábora.
Údajně bylo na seznamu i jméno Fredyho Hirsche. Noc z 8. na 9. března 1944 přežilo ze zářijového transportu asi 70 osob, z nichž se osvobození dožilo 38 z nich. V noci byl karanténní tábor obklíčen SS, vězni byli naloženi na nákladní automobily a odvezeni do plynových komor. Někteří vězni se prý bránili. Byli zabiti. Té noci bylo zavražděno 3 792 lidí, převážně českých Židů. Hirsch byl údajně odnesen do plynové komory v bezvědomí.
Terezínským ghettem prošlo asi 10 000 dětí. Pro většinu z nich to byla pouze přechodná stanice. V poslední válečné zimě jich zde v relativním bezpečí zůstalo 1 086. Všichni ostatní byli odesláni na východ. Konečnou stanicí byla většinou Osvětim-Březinka. Děti mladší 14 let neměly při selekci žádnou šanci. Přeživší lze spočítat na prstech jedné ruky, ze starších se po válce vrátilo necelých 150. Fredy Hirsch se pokoušel zachránit každého. Dnes na něj připomíná skromná pamětní deska v zahradě bývalého domova L 417 v Terezíně.
Zuzana Růžičková, která jako dívka byla v dětském bloku, při odhalení řekla: „My Židé nemáme svaté. Máme však cadikim – spravedlivé – nebo by se dalo možná přeložit – slušné. Fredy Hirsch byl člověk, měl své chyby, nebyl svatý. Byl však spravedlivý muž – cadik. A tak doufejme, že až odejde poslední z nás, kteří jsme ho znali, budou budoucí generace stát před touto deskou a říkat: To musel být dobrý, statečný člověk.“
