Judith zažívá první antisemitské nepokoje již jako sedmiletá dívka v roce 1937 v Karlových Varech (ČSR). Když se zeptá svého otce: "Proč po nás lidé házejí kameny?" otec se zmůže jen na tichou odpověď: "Protože jsme Židé!" Pětičlenná rodina, rodiče a dvě sestry, uprchla v roce 1939 do Prahy. Ponižování židovského obyvatelstva pod německou okupací rychle nabralo obrovských rozměrů. Judith si zvláště pamatuje nápis na pražských tramvajích: „Zákaz vstupu psům a Židům“. Zatímco nejstarší sestra mohla spolu s dalšími Židy uprchnout do Palestiny, ostatní členové rodiny byli v létě 1942 deportováni do Terezína.
Po 16 měsících pobytu v terezínském ghettu byla rodina deportována do Osvětimi, kam transport s 2 491 českými židovskými muži, ženami a dětmi dorazil 16. prosince 1943. Judith prožívá pro ženy obzvláště ponižující proceduru svlékání, holení a tetování vězeňských čísel. Dostává číslo 71 502. S matkou a starší sestrou Ruth se bez selekce dostává do rodinného tábora BIIb v Březince. Judith zažívá hodinové apely v zimě, kdy jí omrzly nohy, omrzliny se zanítily a hnisaly, a setkává se s Mengelem, který v jejím bloku hledal dvojčata.
„Jsou mezi vámi dvojčata?“ zeptal se. Dvě její kamarádky, které byly dvojčata, se přihlásily: „Ano, jsme dvojčata!“ . Mengele se přiblížil, pokynul jim, aby slezly z pryčny, až stály před ním. Pozorně si je prohlédl. Byly si velmi podobné a měly pihy. Mengele jen řekl: „Tak pojďte se mnou. Večer budete zase tady.“ Judith Jaegermannová vypráví, že své dvě kamarádky už nikdy neviděla.
V červenci 1944 byly ženy po selekci odvedeny přes ženský tábor k vlaku. Cestou přes ženský koncentrační tábor viděla Judith ženy, které se zbláznily: „Houpaly se s prázdnýma rukama, jako by držely v náručí své malé děti, které jim byly při příjezdu do Osvětimi odebrány.“
Transport Judith Jaegermannové (pravděpodobně ten, kterým byla deportována i Dagmar Lieblová) směřoval do Hamburku, do pobočných táborů Neuengamme „Dessauer Ufer“ a „Neugraben“. Ženy byly nasazeny na úklidové práce ve vybombardovaném městě. Popisuje životní podmínky v Hamburku jako ještě katastrofálnější než v Březince kvůli těžké práci, každodennímu týrání a zimě. Po 9 měsících byl tábor evakuován. Byly převezeny do Celle a musely dlouhou cestu do koncentračního tábora Bergen-Belsenu absolvovat pěšky.
Ti, kteří zůstávali pozadu, byli zastřeleni.
Jejím prvním dojmem z Bergen-Belsenu byla velká hromada nahých mrtvol. Dva týdny žila s dalšími ženami namačkaná v jednom baráku. Nebylo co jíst. Lidé umírali. Prostě padali k zemi. Judith Jaegermann zažila, jak zbývající ukrajinští strážci z nudy stříleli na ženy plazící se po zemi.
Když do tábora dorazily první britské jednotky, byli vězni tak apatičtí, že se nikdo nehýbal a málokdo měl sílu se radovat. Judith přežila spolu se svou sestrou a matkou následnou epidemii tyfu. Její otec zahynul v Buchenwaldu. Jako šestnáctiletá dívka se nakonec dostala do Palestiny.
