8. března 1944 byli v plynových komorách Osvětimi-Březinkyn zavražděni vězni z „terezínského rodinného tábora“. Salmen Gradowski byl členem zvláštního komanda (sonderkommanda) a byl přímým svědkem této masové vraždy. Jeho zpráva byla uložena v láhvi, která byla později nalezena v popelu u zničených krematorií.
Milý čtenáři, píšu tato slova v době své největší beznaděje. Nevím a ani nevěřím, že tyto řádky budu ještě někdy po „bouři“ číst. Kdo ví, zda budu mít to štěstí, že někdy budu moci světu odhalit hluboké tajemství, které nosím ve svém srdci. Kdo ví, jestli ještě někdy uvidím „svobodného“ člověka a budu s ním moci mluvit? Je možné, že právě tyto řádky, které píšu, budou jediným svědectvím mého života. Byl bych však šťastný, kdyby se mé spisy dostaly k tobě, svobodný občane světa. Možná se v tobě zapálí jiskra z mého vnitřního ohně a splníš alespoň část naší vůle: Pomstíš nás, pomstíš se vrahům!
Milý nálezce těchto zápisků!
Mám na Tebe prosbu, vlastně je to hlavní cíl mého dopisu, aby můj život odsouzený k smrti dostal smysl. Moje pekelné dny, moje beznadějné ráno by měly mít cíl v budoucnosti.
Předávám ti jen část, minimum toho, co se odehrálo v pekle Osvětim-Březinka. Určitě si dokážeš představit, jaká byla skutečnost. Kromě toho jsem napsal ještě mnoho dalších věcí. Věřím, že najdeš stopy a vytvoříš si celkový obraz o tom, jak přišly o život děti našeho národa.
[...]
Všechno, co jsem zde napsal, jsem zažil sám během své šestnáctiměsíční „speciální práce“ a svou nahromaděnou bolest, svůj nesmírný smutek, své strašné utrpení jsem kvůli „podmínkám“ nemohl vyjádřit „jinak“ než bohužel pouze psaním.
S.G.
Noc
Tak vypadala ta noc, ta strašná, brutální noc Purimu v roce 1944, kdy vrazi světa připravovali masakr mladých a čerstvých životů. Počet obětí dosáhl pěti tisíc. Obětovali české Židy svému bohu.
Připravili se na to dostatečně, všechny přípravy na velký masakr provedli již den předem. Zdálo se, jako by i měsíc spolu s hvězdami a nebem uzavřeli přátelství s ďáblem. Dnes se vyparádili, jako by měl být svátek „ideální“, impozantní a bohatý.
Proměnili náš Purim v "Tiš'a be-av"!
Nálada v táboře
V táboře mezi Židy panuje melancholická, smutná nálada. Všichni chodí skleslí a sklíčení. Všichni žijí v napjatém očekávání.
Už včera nám řekli, že „oni“ možná přijdou k nám, a pece se tři dny nepřetržitě vytápěly, aby mohly přijmout své nové hosty. Den za dnem bylo stále jasnější, že je to symbol, důkaz toho, že se proti tomu už nedá nic dělat. Kdo ví, jaké to bude mít následky. Bude to jako výbušnina, jako dynamit, jako oheň v sudu se střelným prachem, který tak dlouho čeká na explozi. Všichni do toho vkládali své naděje, tak jsme o tom přemýšleli. Čeští Židé jsou přece z tábora. Žijí už sedm měsíců v tomto ztraceném a nešťastném koutě celého světa a vědí všechno, rozumějí všemu. Každý den vidí velký černý kouř, který stoupá z hlubokého pekla k vysokému nebi, každý den s novými oběťmi.
[...]
Čeští Židé však věřili a doufali, že nepotká je stejný osud jako náš národ. [...] Pravdou však je, že to bylo poprvé, kdy židovský transport, celé rodiny, [po příjezdu do Březinky] neměly být uvrženy do ohně, ale měly být společně přesunuty do tábora. To pro ně bylo útěchou, znamením, že je „moc“ vyňala z obecného „židovského zákona“. Nečekali tedy stejný konec, jaký potkal Židy z celého světa. Nečekali, že i oni by mohli být oběťmi svého boha. A tak tyto nešťastné, naivní oběti vůbec nic netušily, ničemu nerozuměly, vůbec nepronikly do temných zlých myšlenek nejhorších sadistů a zločinců. Nechápaly, že jim byl darován život pouze z určitého důvodu, za určitým ďábelským účelem. Tento barbarský klam je pohltil do takové míry, že si mysleli, že budou ještě žít. Když však byl účel klamu dosažen, jejich život se stal zbytečným a nyní na tom byli stejně jako všichni Židé, předurčeni k smrti.
Zpráva o tom, že budou „odesláni“ z tábora, přišla tak nečekaně, tak náhle. Jejich srdce se vyděsila, ovládl je špatný pocit, intuice jim napovídala, že se chystá něco zlého, ale nemohli tomu uvěřit. Teprve v poslední den svého života si uvědomili, že je nevedou do jiného tábora za prací, ale že pro ně již připravili smrt, že je tedy posílají na smrt.
V táboře panuje napětí, i když to není první případ, kdy se něco stane najednou s tisíci lidmi. Lidé z tábora přesně věděli, že transporty vedou přímo na smrt. Dnes je to však zvláštní případ, protože dnešní oběti sem přišly s celými rodinami a věřily, že budou žít, a doufaly, že budou osvobozeny, protože zde již žily sedm měsíců. [...] Všichni soucítí s tisíci čerstvými životy, které jsou nyní uvězněny v chladných temných barácích. Dveře jsou zabedněny prkny, oběti jsou tam zavřené jako v kleci.
Rodiny byly již rozděleny, roztrhány, odvlečeny tam: Osamělá žena pláče v jednom baráku, muž v druhém a větší děti ve třetí hrobce, sedí tam a pláčou, volají po matce a otci.
Všichni v táboře chodí sklesle kolem a instinktivně se dívají tím směrem, do rohu, tam přes dráty a ploty k přeplněným barákům, které nyní obsahují tisíce světů a pro které se nyní píše poslední noc.
Příprava „moci“
Už tři dny předtím, v pondělí 6. března 1944, přišli tři muži: velitel tábora, chladnokrevný vrah a bandita, Oberscharführer Schwarzhuber, Oberrapportführer Oberscharführer. . . a náš Oberscharführer Fast, šéf všech čtyř krematorií. Všichni společně obcházeli celý areál krematorií a vymýšleli „strategický“ plán, například kam umístit stráže a posílené hlídky. Tyto vojenské přípravy měly být nachystány pro den jejich velké radosti.
U nás to vyvolalo velké překvapení, protože během našich šestnácti měsíců tragické a odporné „zvláštní práce” se stalo poprvé, že moc přijala taková bezpečnostní opatření.
Před našima očima už vyhasly životy statisíce silných mladých lidí v plném rozkvětu, a to ani v případě transportů Rusů, Poláků a Romů, kteří věděli, že je vezou na smrt, se nikdo nepokusil klást odpor nebo bojovat. Všichni šli jako ovce na porážku. Za šestnáct měsíců mohu zaznamenat pouze dva výjimečné případy. Jeden odvážný chlapec z transportu z Bělostoku se vrhl s nožem na stráže a několik z nich bodl, až je zkrvavil, a pak byl při útěku zastřelen. Druhý případ – před kterým skláním hlavu v úctě a vzdávám mu čest – je případ „varšavského transportu”. Byli to Židé z Varšavy, kteří byli americkými občany, a byli mezi nimi i rodilí Američané. Všichni měli být z internačního tábora v Německu odesláni do Švýcarska, kde měli být pod ochranou Červeného kříže. „Kulturní“ skvělá moc však americké občany místo do Švýcarska přivedla sem, do krematorií, do ohně. A pak se stal hrdinský čin, kdy mladá hrdinka, tanečnice z Varšavy, vytrhla revolver z ruky Oberscharführera z „politického oddělení“ v Osvětimi Quakernackovi a zastřelila Rapportführera, slavného banditu, Unterscharführera Schillingera.
Její čin povzbudil i jiné statečné ženy, které se vzepřely a házely láhve a podobné předměty do tváří rozzuřených a rozzlobených zvířat, uniformovaných příslušníků SS.
Byly to jediné transporty, při nichž lidé kladli odpor, protože věděli, že už nemají co ztratit. Ale všechny ty stovky tisíc lidí šly vědomě jako ovce na porážku. A proto nás dnešní přípravy tak překvapily. Usoudili jsme, že se k „nim“ musely dostat nějaké zvěsti, že čeští Židé, kteří jsou již sedm měsíců se svými rodinami v táboře a přesně vědí, co se v táboře děje, že tito Židé se tak snadno nenechají zabít. A proto se všemi technickými prostředky připravují na boj s lidmi, kteří by měli tu „drzost“ nechtít jít na smrt, ale chtěli by klást odpor „nevinným“ zločincům.
V pondělí v poledne nás poslali do bloku, abychom si odpočinuli a mohli se pak vrátit do práce s novými silami. 140 mužů – téměř celý blok (podle rozdělení 200 mužů) – má dnes být odvezeno, protože obě krematoria 1 a 2 budou v plném provozu.
Plán byl vypracován se vší vojenskou přesností. My, nejnešťastnější oběti našeho národa, jsme byli vtaženi do boje proti našim vlastním sestrám a bratrům. Museli jsme být v první linii, na kterou by se oběti případně vrhly, a za našimi zády stáli „hrdinové a bojovníci velmoci“ s kulomety, granáty a pistolemi, aby na ně odtud stříleli.
První a druhý den jsou za námi, nastala středa a dnes je tedy konečně stanovený den, kdy musí přijet transport. Transport byl odložen ze dvou konkrétních důvodů. Ukázalo se, že kromě strategických příprav jsou zapotřebí rovněž morální preventivní opatření. A byl tu ještě jeden důvod, který si „moc“ vymyslela speciálně pro větší masakry – nařídit je na židovský svátek. To je vedlo k tomu, že oběti zabili ve středu v noci, kdy Židé slaví Purim. „Moc“, chladnokrevní vrazi a zločinci a vycvičení krvaví cynici, využili během těchto tří dnů všech možných podvodů, aby zakryli svou skutečnou barbarskou tvář a otupili mozky. Nemají se „orientovat“ ve své situaci a nemají zjišťovat zlé, temné myšlenky, kterými se údajně „kulturní“ pokrytečtí představitelé moci zabývají.
A podvod začal
První verze, kterou „oni“ šířili, zněla, že pět tisíc českých Židů bude odesláno do druhého „pracovního tábora“ a že budou muset uvést své osobní údaje. Každý do čtyřiceti let bez rozdílu, zda muž nebo žena, musel uvést své povolání a profesi. Ostatní starší lidé bez rozdílu pohlaví, stejně jako ženy s malými dětmi, zůstanou pohromadě jako dosud, rodiny nebudou rozděleny. To bylo první opium, kterým omámili vyděšený dav a odvedli jeho pozornost od tragické reality.
Druhým podvodem bylo, že veškerá zavazadla, která každý ještě měl u sebe, musela být vzata s sebou na cestu, a „moc“ rozdala celé mase připravené na cestu speciální dvojité porce.
A vymysleli ještě třetí sadistický ďábelský podvod. Rozšířili zprávu, že z určitých důvodů nelze do 30. března posílat do Československa žádnou korespondenci. Kdo chce dostat balík, musí jako dosud poslat dopis svým přátelům, který však musí být datován několik týdnů zpět [sic!] s datem do třicátého. Tyto dopisy budou odesílány průběžně a balíky, které pak dorazí, budou příjemci dostávat jako dosud. Nikdo z nich to nepochopil, nikdo si nedokázal představit, že „moc“ může být tak podlá a hanebná, že používá takové podlé zločinné podvody, v boji proti komu? Proti bezbranným a neozbrojeným masám, s holýma rukama bez zbraní, jejichž jediná síla spočívá v jejich vůli.
Celý tento dobře promyšlený podvod byl nejlepším prostředkem, jak uklidnit a paralyzovat i realisticky smýšlející lidi, kteří si skutečnost uvědomovali. Všichni bez rozdílu pohlaví a věku podlehli iluzi, že je určitě odvedou na práci, a pak – když bandité pocítili, že jejich „chloroform“ již „dobře“ působí, přistoupili k provedení vyhlazovací operace.
Roztrhali rodiny na kusy – oddělili ženy od mužů, staré od mladých, a tak je chytili do pasti, tam v sousedním prázdném skladu. Nalákali naivní oběti do dřevěných studených baráků, každou skupinu tam vedli zvlášť a dveře zabednili prkny. První fáze byla úspěšná. Oběti byly rozrušené, omámené, nedokázaly logicky uvažovat, protože právě ve chvíli, kdy se začaly orientovat, zjistily, že byly zajaty, aby byly zabity. Byli bezbranní a neměli už sílu myslet na boj a odpor, protože každá hlava, každý mozek, který se probral z opia, z iluze, se nyní zabýval novými starostmi. Mladý, plnokrevný chlapec nebo dívka měli starost o své rodiče. Kdo ví, co se s nimi děje. A mladí muži, plní odvahy a síly, byli také otřeseni a seděli tam ve smutku a přemýšleli, co se mohlo stát s jejich mladými ženami a dětmi, které od nich byly dnes odtrženy. Každý bouřlivý návrh bojovat a klást odpor byl okamžitě zamítnut v důsledku individuální bolesti. Každý byl spoután neštěstím své rodiny, což potlačilo a paralyzovalo jeho úvahy a myšlení kvůli obecné situaci, ve které se ocitl sám. A dav, který byl ve svobodě tak mladý, energický a bojovný, zůstal omámený, rezignovaný, zklamaný a zlomený.
Pět tisíc obětí bez odporu vykročilo na první schod do hrobu.
Dlouho praktikovaný podvod oslavil úspěch.
Odvedení na smrt
Ve středu v noci Purim, dne 8. března 1944, šli šťastní Židé z těch zemí, kde ještě žili, do svých synagog a modliteben nebo na jiné místo, aby oslavili velký svátek, symbolické národní věčné tajemství Purim, a přáli si, aby co nejdříve přišel konec nového, moderního Hamana.
Ve stejnou dobu vypochodovalo 140 Židů ze „zvláštního komanda“ v Osvětimi-Březince a také někam odešlo. Nešli však do synagogy, aby oslavili svátek a uctili velké tajemství Purimu.
Šli jako truchlící s hlavami skloněnými v smutku. Hluboký žal a bolest se šířily všude kolem nich a nakazily všechny Židy v táboře. Cesta, po které nyní kráčeli, byla totiž cestou do krematoria, do pekla židovského národa. A brzy, místo aby spolu s židovským lidem oslavovali, že byli probuzeni ze smrti k životu, budou sledovat radost pirátského lidu, který bude slavit velkou oslavu vykonání starého rozsudku. Rozsudku, který byl jejich Bohem obnoven v nové síle.
Brzy se staneme svědky. Na vlastní židovské oči budeme nuceni sledovat vlastní vyhlazování. Uvidíme, jak pět tisíc lidí, pět tisíc Židů, pět tisíc plnokrevných, čerstvých, rozkvetlých životů žen a dětí, starých a mladých mužů, lidí bez rozdílu pohlaví a věku, bude vydáno na milost a nemilost vycvičeným zločincům. Zločinci budou používat revolvery, granáty a kulomety a s pomocí svých stálých partnerů, divokých čtyřnožců, zuřivých psů, budou pronásledovat oběti, honit je a brutálně je mlátit, aby je omráčili a zbavili rozvahy. Oběti pak oslepené poběží do náruče smrti.
A my, jejich vlastní bratři, jim musíme ještě pomáhat, sundávat je z aut, vést je do bunkrů, pomáhat matkám svléknout se donaha. A pak ty, které už budou zcela připravené, odvést do bunkru, do hrobu, na smrt.
Když jsme dorazili na místo před velkým peklem krematoria ř. I, byli tam už představitelé moci a připravovali se na bitvu. Dorazilo mnoho esesáků v bojové pohotovosti. Nabíjeli své revolvery mnoha náboji a na boku měli mnoho granátů. Tito dobře vyzbrojení vojáci obklíčili krematorium a zaujali pozice, ze kterých byli připraveni k boji za každých okolností. V každém rohu byly rozmístěny automobily s reflektory, aby dobře osvětlovaly velké bojiště. A bylo tam také připraveno speciální auto s municí pro případ, že by došlo k nedostatku nábojů proti tak silnému nepříteli...
[...]
Vše už bylo připraveno. Sedmdesát mužů z našeho komanda bylo rozmístěno jako stráže v okolí oploceného krematoria. A stojí oni za námi – mimo plot – připraveni na všechno, s hlavněmi pušek namířenými na oběti.
Auta a motocykly jezdí sem a tam. Jezdí se „tam“ a „sem“, aby se ujistili, že vše běží v pořádku. V táboře panuje mrtvé ticho. Všechno, co ještě žije, musí zmizet do dřevěných hrobek a zůstat tam. Nyní je v nočním tichu slyšet zcela nové kroky. Pochodují zde vojáci s nasazenými helmami. Jdou s plně nabitou puškou, jako by šli na bojiště. Dnes je to poprvé, co vojáci přicházejí do tábora v noci, když všichni spí a leží za dráty a ploty. Nad táborem byl dokonce vyhlášen válečný stav.
Všechno živé musí nyní sedět v klidu a zděšeně v klecích. A to i přesto, že už to všichni znají. Už několikrát viděli, jak oběti vedou na denní světlo. Všichni to viděli, všichni byli svědky toho, když je vedou na smrt. Ale dnes, dnes to udělali jinak, aby vyvolali větší hrůzu a větší strach. Jen noc, obloha s hvězdami a zářící měsíc nemohou ďábla dnutit, aby zavřel oči. Jen oni budou svědky toho, co ďábel dnes v noci udělá.
V tichu, v tajemné noční tichosti, je slyšet zvuk aut. Jedou do tábora, už přijímají oběti. Vřískají zlí a divocí psi. „Přátelé“ už jsou připraveni vrhnout se na oběti. Slyšíte hlasy zvonivé hlasy opilých důstojníků a vojáků, kteří už tam stojí připraveni.
Přišli také němečtí a polští „vězni“, kteří se v tento sváteční den dobrovolně nabídli, že pomohou, a všichni společně, vrazi, ďábelská chátra, přišli, aby oběti nahnali do aut a odvezli je do krematoria.
Uvězněné oběti tam sedí ve strachu o život a jejich srdce buší jako o závod. Sedí tam v divokém napětí. Slyší všechno, co se děje venku. Skrz štěrbiny ve svých hrobkách vidí vrahy a lupiče, kteří už čekají v autech, aby jim vzali život. Vědí, že to už nebude trvat dlouho, a nezůstanou dlouho v této temné hrobce, ve které by teď rádi zůstali navždy. Budou odtud násilím vytaženi a odvedeni někam k čertu do pekla.
Rezignovaný dav zachvátil strašlivý třes a všichni zůstali mlčky stát na místě jako mrtví, napjatí strachem. Slyšeli kroky, které se k nim blížily, a jejich srdce se zastavila. Prkno z první hrobky bylo strženo. Přibité prkno představovalo pro oběti i jakousi ochrannou zeď. Dokud bylo prkno přibité, oddělovalo je od smrti a někde hluboko uvnitř doufaly, že možná zůstanou v kleci navždy – dokud je odtud někdo nevysvobodí.
A teď se dveře otevírají a oběti zůstávají nervózní a třesoucí se, vyděšeně se dívají na bestie a instinktivně se stahují do hloubky hrobky jako před přízrakem. Rádi by někam utekli, aby je barbarské oko nevidělo.
Vyděsily se, když uviděly tváře všech těch lidí, kteří přišli, aby jim vzali život. Zlí a divocí psi, kteří je odvedli, vyli a bestie se již vrhly na první oběti a brzy se mezi mladými židovskými ženami rozhostil velký strach z Poláků a Němců. Zoufalý dav se spojil do klubka a byl zformován do jednoho celku, který se začal postupně rozpadat – až se dav rozpadl na kousky. Zoufalé, zklamané a zlomené ženy běžely, aby je naložily do aut, protože chtěly uniknout kousání divokých psů nebo úderům zuřivých bestií. Některé při běhu se svým dítětem upadly a nenasytná země se okamžitě začala sytit teplou krví z mladé židovské hlavičky.
Oběti už stojí na autech připravené k odjezdu a rozhlížejí se kolem sebe, jako by něco ztratily. Mladé ženě se zdá, že tam možná přijde její milovaný manžel – matka v této tragické noci hledá očima, zda k ní náhodou nepřichází její mladý syn. A zamilovaná dívka hledá a tápe, zda někde na autech mezi lidmi nenajde svého milého.
Nervózně se rozhlížejí po krásném světě, po obloze s hvězdami a měsícem, který se tam tak majestátně prochází. Dívají se do pusté hrobky, ve které předtím seděly. Ach, kdyby se tam tak mohly vrátit! Vědí a cítí, že auto má nestabilní podlahu, na které dlouho nevydrží. Jejich oči putují k táboru, k tomu táboru, ve kterém ještě včera byly. Stojí tam vyděšené české rodiny a skrz škvíry sledují své sestry a bratry, kteří jsou odváženi někam pryč.
[...]
Ďábel již úspěšně dokončil druhou fázi, podařilo se mu postavit oběti na druhý schod do hrobu.
Přicházejí
Odjíždějí. Všude panuje napětí... Oni, vrazi, provádějí poslední přípravy. A naše pohledy se obrací tam, tím směrem, do toho bodu, odkud se blíží zvuk pneumatik aut.
Slyšíme už tak dobře známé motocykly a auta, která jedou tak divoce, jako by chtěla někoho pronásledovat. První skupina obětí už je tady. Už z dálky vidíme svítící reflektory aut, které se k nám stále více přibližují.
Jedou, přijíždějí. Vidíme, už z dálky vidíme stíny lidských bytostí. K našim uším se nese jejich tichý pláč a vzlyky, které tryskají z jejich srdcí.
[...]
Hluk je čím dál silnější, reflektory už osvětlují budovu obrovského pekla.
Jsou tady
Nešťastné oběti už dorazily. Auta zastavila. Srdce obětí se třesou. Oběti tu stojí vyděšené, bezradné, rezignované a zklamané. Rozhlížejí se po prostranství, po budově, ve které brzy navždy zmizí jejich světy, jejich mladé životy, jejich svěží těla.
Stojí zde zmatení, bezbranní a rezignovaní. Už poznali skutečnou pravdu na vlastní oči, propast se již otevřela a oni do ní padají.
[...]
Odhazují svá zavazadla – vše, co si vzaly s sebou na „cestu“ –, nesmějí mít u sebe žádné věci a ani to nechtějí.
Bez odporu se nechávají vyvést z aut, padají jako v mdlobách, jako uříznuté klasy, přímo do našich náručí. No tak, vezmi mě za ruku, můj drahý bratře, a veď mě po té krátké části mé životní cesty, která mi zbývá do smrti.
Vedli jsme je, naše milé, drahé, křehké sestry, drželi jsme je pod pažemi a mlčky kráčeli krok za krokem, zatímco naše srdce rytmicky bušila. Trpěli jsme s nimi, krváceli stejně jako ony a cítili jsme, že s každým krokem se vzdalujeme životu a přibližujeme se smrti.
A než sestoupily do hlubokého bunkru, než sešly po prvním schodu do hrobky, naposledy se podívaly na nebe a na měsíc – a z obou srdcí se instinktivně vydral hluboký vzdech. V měsíčním svitu se leskly slzy sestry, kterou vedl, a třesoucí se slza zůstala i v oku bratra.
Ve svlékárně
Velký hluboký sál, ve kterém stojí dvanáct sloupů nesoucích váhu budovy, je nyní silně osvětlen elektrickým světlem. Lavice a věšáky na věci obětí podél stěn a kolem sloupů jsou již dlouho připraveny. Na prvním sloupu visí cedule, na které je v různých jazycích vysvětleno, že jste přišli do „koupelen“ a že se musíte svléknout, protože vaše věci musí být dezinfikovány.
Jsme stejně šokováni jako oběti a rozhlížíme se zděšeně kolem sebe. Všechno vědí, všechno chápou, vědí, že to nejsou koupelny, ale že sál je jen chodba vedoucí do hrobky.
Sál byl zaplněn lidmi do posledního místa. Přijíždějí auta s čerstvými oběťmi a „sál“ je všechny pohltí. Všichni stojíme zděšeni a sotva jsme schopni promluvit. Ačkoli to není první případ. Už jsme zažili mnoho takových transportů a podobné obrazy jako dnes jsme neviděli poprvé. A přesto se cítíme velmi slabí, jako bychom umdlévali.
[...]
Neměli jsme vůbec odvahu být tak troufalí, abychom našim drahým sestrám řekli, že se mají svléknout donaha. Věci, které ještě měly na sobě, totiž tvoří ochranný plášť, ve kterém spočívá jejich život. V okamžiku, kdy se svléknou a zůstanou úplně nahé, ztratí poslední oporu, ve které je jejich život ještě zahalen. Nechceme jim tedy říkat, aby se rychle svlékly. Měly by ještě chvíli, jen ještě na okamžik, zůstat ve svých brněních, v plášti života.
První otázka, kterou mají všechny ženy na rtech, je, zda už muži dorazili. Rády by věděly, zda jejich manžel, otec, bratr nebo milenec ještě žije. Nebo jestli jejich mrtvá těla leží někde kolem, nebo jestli je oheň už spálil a nezůstala po nich žádná vzpomínka a ony zůstávají osamělé, nešťastné s dítětem, sirotkem. Jedna z nich teď přemýšlí, že možná navždy ztratila svého otce, bratra a milence. Proč, pro koho by měla zůstat naživu? Řekni mi, můj bratře, ptá se jiná žena, která už dlouho ve svých myšlenkách navždy ztratila kontakt se světem a životem, ptá se nás přímo a odvážným hlasem: „Řekněte mi, bratři, trvá smrt dlouho? Je těžká? Nebo přichází snadno?“
Ale nenechají ji dlouho takto stát. Vražedné bestie jim hned dávají pocítit svou přítomnost. Vzduch je rozříznut křikem opilých banditů, kteří chtějí ještě rychle nasytit své zvířecí oči nahotou, nahotou mých milých krásných sester. Hole dopadají na záda, hlavy atd. Věci rychle padají z těl. Některé z nich se stydí, chtějí někam zmizet, nechtějí ukazovat svou nahotu. Ale není zde žádný kout, zde není místo pro stud. Morálka a etika – ty v hrobě zanikají stejně jako život.
[...]
Přijíždí mnoho nových aut a oběti vstupují do velkého sálu. Z řady nahých lidí se mnoho žen vytrhne, vrhá se s divokým pláčem a křikem k nově příchozím, protože nahé děti poznali své matky, a líbají se, objímají se a radují se, že se znovu setkali. A dítě je šťastné, protože matka, mateřské srdce, ho doprovodí na smrt.
Všichni se svléknou a postaví se do řady. Někteří pláčou, někteří stojí a tiše se třesou. Jedna si vytrhává vlasy z hlavy a divokým hlasem mluví sama k sobě. Když se přiblížím, slyším jen tato slova: „Kde jsi, můj milovaný, proč za mnou nepřijdeš, vždyť jsem ještě mladá a krásná.“ Ženy, které stály kolem ní, mi řekly, že už včera večer ve vězení zešílela.
Jiní k nám mluví tiše a klidně: „Ach, jsme přeci ještě tak mladé! Tak rádi bychom žily dál, kdybychom mohly ještě alespoň kousek života ukrást!“ O nic nás nežádají. Vědí a chápou totiž, že i my jsme oběti, stejně jako ony. Chtějí s námi jen mluvit. Většinou mluví, protože mají srdce přeplněná a chtějí se před smrtí svěřit svým utrpením ještě živým lidem.
Sedí tam také skupina žen. Objímají se a líbají. Setkaly se sestry, splétají se do klubka, do hromady.
A tam na lavičce sedí nahá matka a drží v náručí svou malou dceru, dítě, dívku, které je sotva patnáct let. Matka tiskne její hlavu k své hrudi a líbá ji po celém těle. Proud horkých slz padá na mladou květinu. Tak matka oplakává své dítě, které brzy vlastníma rukama dovede k smrti.
V sále, ve velké hrobce, nyní září nové světlo. Na jedné straně velkého pekla nyní stojí vystavená ženská těla, bílá jako alabastr, která čekají, až se otevřou brány pekla a uvolní se jim cesta ke smrti. My, oblečení muži, nyní stojíme naproti nim a zděšeně se na ně díváme. Nemůžeme pochopit, zda je tento obraz skutečností, nebo jen snem. Zda jsme se ocitli někde v nahém ženském světě, kde s nimi brzy začne ďábelská hra. Nebo jestli jsme se ocitli někde v muzeu, v uměleckém ateliéru, a ženy různého věku, které s různými grimasy předvádějí tiché pláče a vzlyky, zde speciálně pro umělce pózují jako modelky. Přišly kvůli jeho umění.
Všichni jsme byli překvapeni, že tyto ženy byly na rozdíl od jiných transportů tak klidné. Většina z nich byla velmi statečná a bezstarostná, jako by se nic nemělo stát. Tak hrdinně, s takovým klidem hleděly smrti do očí! Velmi nás to překvapilo. Copak nevědí, co je čeká? Díváme se na ně s lítostí, protože už před sebou vidíme další strašlivý obraz, jak všechny tyto čerstvé životy, které jako bouřlivé světy vydávají zvuky a hovory, budou za hodinu pohlceny smrtí. Jejich ústa budou navždy umlčena. Zářivé oči, které nás nyní tak okouzlují, budou upřeně hledět jedním směrem – budou hledat něco na věčnosti mrtvých.
Krásná, půvabná těla, v nichž pulzuje život, se stanou odpornými, svlečenými tvory, které budou ležet na zemi ve špíně a hnusu. Alabastrově čistá těla budou poskvrněna lidskými výkaly.
Z úst plných perel budou vytrženy zuby i s masem a poteče mnoho krve.
Z ušlechtilého nosu budou vytékat dva proudy červené, žluté nebo bílé barvy.
A tvář, nyní tak bílá a růžová, bude červená, modrá nebo černá od plynu. Oči jsou podlité krví, takže vůbec nepoznáš, že vidíš tu samou osobu, která teď stojí před tebou. Hlavu s kudrnatými vlasy ostříhají dvě studené ruce a z uší a rukou jí sundají náušnice a náramky.
A pak si dva cizí muži nasadí rukavice, svážou jí ruce páskou, ruce, které jsou teď sněhově bílé a zářivé, ale které pak budou odporné a muži se jich nebudou chtít vůbec dotknout. Odstraní krásné mladé květiny z chladné, špinavé cementové podlahy. A tělo smete veškerou špínu, na kterou po cestě narazí.
A pak ji vyhodí jako odporné, špinavé zvíře. Bude poslána výtahem do pekla, tam nahoru do ohně, a za minutu se tlustá, tučná těla promění v popel.
[...]
Naše srdce se svírají soucitem. Ach, kdybychom jim mohli alespoň půjčit kousek našeho života, kdybychom se mohli obětovat za naše milé sestry, jak bychom byli šťastní! Rádi bychom je přitiskli k našim smutným srdcím, rádi bychom políbili jejich těla, opojili se životem, který tak rychle pomíjí. Rádi bychom si hluboko v srdci vtiskli obraz toho, jak teď vypadají tak mladé životy, které jsou za nás obětovány. Všichni jsme však pod vlivem strašné představy, od které se nedokážeme osvobodit. Milé sestry se na nás dívají s údivem, proč jsme tak zoufalí, když ony jsou tak klidné. Chtějí s námi teď hodně mluvit: Co se s nimi stane, až budou mrtvé? Na to by však neměly dostatek odvahy – a tak jim tajemství zůstane skryto až do konce.
Celá masa, velká nahá masa, tam teď stojí a upřeně hledí jedním směrem, jako by věděla všechno, jako by jí právě přišla na mysl temná myšlenka.
Na druhé straně místnosti leží všechny jejich věci v hromadě, ve které jsou jednotlivé hromádky smíchány. Jsou to jejich věci, které od sebe odhodily. Ty věci je nenechávají v klidu. Ačkoli vědí, že si teď nesmí vzít nic s sebou, jsou s těmito věcmi spojeny mnoha imaginárními nitkami. Cítí, že jsou s věcmi spojeny, protože věci stále zadržují teplo jejich těl. Teď leží odhozené, tam šaty, tam svetr, který je dříve zahříval a chránil. Ach, kdyby si je mohly ještě jednou obléknout! Jak šťastné by byly v dobrém oblečení! Je to opravdu tak zlé, je jejich situace opravdu tak tragická, že už nikdy nebudou moci nosit své věci?
Zůstanou opravdu navždy takové? Opravdu se k těm věcem nikdy nevrátí?
Ach, ty věci tam zůstávají jako sirotci. Jako svědci, jako poselství, jako důkaz smrti, která brzy přijde.
Ach, kdo ví, kdo ještě bude tyto věci nosit! Jedna z nich vystoupí z řady a zvedne hedvábný šál zpod nohy své kamarádky, která na něj šlápla. Rychle jej vezme a zmizí s ním v řadě. Ptám se jí: „Na co potřebuješ ten šátek?“ „Je to pro mě vzpomínka, se kterou bych chtěla odejít do hrobu,“ odpoví mi dívka tiše.
Pochod na smrt
Dveře se s hlukem otevřely. Před oběťmi se doširoka otevřelo peklo. V malé místnosti, která vede k hrobu, stojí představitelé velmoci seřazeni jako na vojenské přehlídce. Celé politické oddělení dnes přišlo, aby se podívalo na velkou slavnost. Vysocí důstojníci, jejichž tváře jsme za šestnáct měsíců ještě nikdy neviděli. Stojí mezi nimi také žena, „esesačka“, vedoucí ženského tábora. I ona chce být přítomna při velké „národní“ slavnosti, kdy umírají děti našeho národa.
Stojím stranou a pozoruji obě strany. Bandity, ohavné vrahy – a mé sestry, nešťastné oběti.
Pochod smrti začal. Kráčí hrdě, pevným krokem, odvážně a statečně, jako by šli vstříc životu. Nezlomí je ani to, že už vidí poslední místo, poslední kout. Jako by se odehrával poslední akt jejich života. Neztrácejí pevnou půdu pod nohama, i když už vidí, že jsou uvězněni v srdci pekla. Se světem a se svým životem se vyrovnali už dávno – ještě předtím, než sem přišly. Už ve vězení zpřetrhaly všechny nitky, které je spojovaly se životem. Proto teď kráčí tak klidně, vyrovnaně a nebrání se, když se blíží konec. Nahé, plnokrevné ženy pochodují neúnavně dál. Zdá se, jako by pochod trval věčnost, celou věčnost.
Zdá se, jako by se nyní celé světy svlékly a vydaly se na ďábelskou procházku.
Jdou matky s malými dětmi, které drží v náručí, jiné vedou za ruku. Líbají děti – mateřské srdce je netrpělivé – líbají své děti po celou cestu. Jdou ubohé sestry, shluknuté dohromady. Chtějí jít vstříc smrti společně.
Všichni pohlížejí s opovržením na postavené důstojníky, nebo je dokonce téměř neberou na vědomí. Nikdo je o nic neprosí, nikdo u nich nehledá milosrdenství. Obětem je už všechno jasné, vědí, že v srdcích důstojníků není ani jiskřička lidského svědomí. Nechtějí jim dopřát to potěšení a v zoufalství prosit o svůj život.
Najednou se průvod nahých žen zastavil. Jde tam krásné blond dítě, asi devítileté, s krásně zapletenými copánky, které mu visí na zádech jako zlaté prameny. Za ním hrdě kráčí jeho matka, která se nyní zastaví a odvážně a směle začne mluvit směrem k důstojníkům: „Vrazi, bandité, nestoudní zločinci! Ano, zabíjíte nás, nevinné ženy a děti. Házíte vinu za válku na nás, na bezbranné a bez ochrany. Já a moje dítě, my jsme vás zatáhli do války. Ale uvědomte si, banditi, že naší krví chcete zakrýt neúspěchy na frontě. Válku určitě prohrajete. Víte přece velmi dobře o každodenních velkých porážkách na východní frontě. Uvědomte si to, banditi! Teď ještě můžete všechno uklidnit, ale přijde den pomsty. Velké vítězné Rusko nás pomstí! Rozsekají vaše živá těla. Naši bratři po celém světě nenajdou klid, dokud nepomstí naši nevinnou krev.“ A pak se obrátí k ženě a řekne: „A ty, ženská bestie, ty jsi také přišla, abys viděla naše neštěstí. Nezapomeň, že máš také dítě, rodinu, ale dlouho se z nich radovat nebudeš. Odtrhnou ti kusy masa z těla a tvé dítě, stejně jako moje, dlouho žít nebude. Nezapomeňte, banditi, že za všechno zaplatíte! Celý svět se vám pomstí.“
Pak před nimi plivla a vběhla s dítětem do bunkru. Zůstali němí, zděšení. Nikdo nenašel odvahu podívat se na ostatní. Nyní slyšeli velkou pravdu, která se jim vryla do jejich zvířecích duší. Nechali ji mluvit, i když věděli, co jim říká. Chtěli to však slyšet, chtěli slyšet, co si myslí židovská žena, která jde na smrt, a co jim chce říct. Nyní tam vrazi a bandité stojí vážně, ponořeni do svých myšlenek. Žena z hrobu strhla banditům masky a ukázala jim, jak bude brzy vypadat jejich blízká budoucnost. Už několikrát na to mysleli, už několikrát se jim v hlavách objevily temné myšlenky. A teď jim Židovka řekla pravdu. Nestyděla se a odhalila jim opravdovou skutečnost.
Bojí se o tom dál přemýšlet, protože pravda proniká stále hlouběji. Proč a pro co vlastně žijí? Ale ne Vůdce, Bůh jim to vysvětluje úplně jinak, vítězství přece vůbec není na bojišti na východě nebo na západě ... Jen tady, v bunkru, tady je vítězství, tady pochodují největší nepřátelé, kvůli kterým se prolívá krev na všech bojištích Evropy. Tady pochoduje nepřítel, kvůli kterému anglická letadla den a noc shazují bomby a zabíjejí tak mladé i staré. Kvůli těmto nahým ženám musí být tak daleko od domova a jejich děti musí nasazovat své životy na východě. Ne Vůdce, Bůh je spravedlivý. Musí být vyhlazeni, zničeni. A pak, až ty nahé ženy s dětmi budou ležet mrtvé, pak jistě přijde vítězství. Ach, kdyby se to jen dalo udělat ještě rychleji, kdyby se daly rychleji shromáždit po celém světě a přivést sem a svléknout donaha jako ty už nahé ženy a nahnat je do pekla. Ach, jaké by to bylo skvělé! Děla by přestala střílet, letadla by přestala shazovat bomby, válka by skončila. Celý svět by se uklidnil.
[...]
Mnoho mladých nahých žen pokračuje v pochodu v řadách. A pochod se nyní opět zastavuje. Stojí tam mladá, půvabná blondýnka a mluví k banditům: „Vy zlovolní zločinci! Díváte se na mě svýma žíznivýma zvířecíma očima. Kocháte se nahotou mého půvabného těla. Ano, teď je vaše chvíle. Ve vašem civilním životě by se vám o tom mohlo jenom zdát. Vy podsvětí a zločinci, vybrali jste si vhodné místo, abyste mohli nasytit své sadistické oči. Ale dlouho se z toho těšit nebudete. Vaše hra skončila, nepodaří se vám zabít všechny Židy. Za všechno draze zaplatíte.“ A najednou k nim přiskočila a třikrát udeřila do tváře Oberscharführera Fasta, šéfa, vedoucího krematoria. Obušky dopadají na její hlavu a záda. Vstoupila do bunkru s rozbitou hlavou, z níž teče teplá krev. Teplá krev jí krásně zdobila tělo, její tvář se radostně usmívala. Byla šťastná a spokojená, protože její ruka ještě cítila potěšení z prudké facky na tvář známého velkého vraha a bandity. Dosáhla svého posledního cíle. Klidně kráčela smrti vstříc.
Zpěv z hrobu
V obrovském bunkru stojí a čekají tisíce obětí. Čekají na smrt. Najednou se odtamtud ozve strhující, vroucí zpěv. Vysocí důstojníci opět zůstanou zděšeni stát. Nechápou, nemohou pochopit, jak je možné, že ti lidé tam v bunkru, v srdci hrobu, na prahu zkázy, v posledních minutách života, místo aby naříkali a plakali nad svými mladými životy, které nyní ztratí, spojují své hlasy ve společný zpěv. Možná má Vůdce pravdu, když říká, že jsou to ďáblovy děti, protože jak jinak by mohl člověk tak bezstarostně, odvážně a klidně jít vstříc smrti.
Tóny, melodie, která odtud zní, jsou všem velmi dobře známé. A speciálně pro ně, pro bandity, jsou tyto tóny jako nůž, jako bodec, který jim proniká do srdce. Mrtvá masa tam zpívá všude populární „Internacionálu“.
Internacionálu, hymnu velkého ruského národa – zpívají tam píseň o vítězné, silné armádě.
Píseň jim vypráví, připomíná jim frontu, vítězství, které neslaví oni, ale Rudá armáda. Neochotně se nechají strhnout melodií. Píseň se vtírá jako bouřlivá chvála do jejich omámených myslí a nutí je, aby se zbavili svého pověrčivého fanatismu a vzpamatovali se. Připomíná jim vše, co se právě děje.
Píseň je nutí listovat stránkami nedávné minulosti a uvědomit si tragickou, hroznou realitu. Píseň jim připomíná, že „Vůdce-Bůh“ jim na začátku války vysvětlil a svým „Já“ je ujistil, že velké Rusko bude za šest týdnů ležet pod jeho botou a že černý „hákový kříž“ bude vlát v Moskvě na paláci na Rudém náměstí. Všichni mu věřili, že po začátku přijde takový „konec“.
[...]
Melodie písně je nenechává klidnými. Ruší je, narušuje jejich jistotu, kterou dosud pociťovali. Zvuky jim přinášejí hluk pochodujících armád, které s hrdostí a radostí překračují hroby svých bratrů. Mezi tóny slyší střelbu z kulometů a výbuchy hozených bomb. A melodie sílí, tóny stoupají výš a výš. Všichni, všichni jsou nyní uchváceni melodií, píseň odtamtud zní jako bouřlivá oslava, rozlévá se po celém světě a na své cestě podněcuje všechny k hrdinství. Skupina důstojníků, představitelé silné velmoci, cítí, jak jsou nicotní, jak jsou podřadní, jak jsou malí. Zdá se jim, jako by se tóny staly živými bytostmi, které představují dvě bojující armády – první armáda hrdě a hrdinsky vítězí a druhá, kterou oni reprezentují, nyní mlčí, je zděšená a třese se strachem a hrůzou.
Tóny se k nim stále více přibližují. Cítí, že zvuky pronikají silou do všech koutů, a tam, kam zvuky dosáhnou, se půda otřásá. Brzy pro ně nezbude žádné místo. A půda, jediná jistota, bude brzy také opojena chvalozpěvem. Ach, ty zvuky, ta melodie! Mluví o vítězství, vypráví o nádherné budoucnosti. Před očima už vidí, jak se vítězná Rudá armáda, opojená vítězstvím, řítí ulicemi jejich říše, běží a ničí, rozřezává a pálí vše, co existuje. Hlavou jim běží tyto černé myšlenky. Není poselstvím této písně, že se již brzy uskuteční pomsta, o které před chvílí mluvila židovská žena? Nezaplatí brzy za zpěváky této písně, kterým nyní berou život? Kdo ví...
Hatikva
Skupina důstojníků si oddechla, protože poslední tóny dozněly. Ale netrvalo to dlouho. Z hloubi srdcí obětí se s odvahou a vírou vynořuje nová píseň. Dav zpívá národní hymnu. Zpívají Hatikvu. I tato píseň je „jim“ dobře známá, už ji slyšeli několikrát. Dav zpívá národní hymnu s hrdostí a radostí. A skupina důstojníků nyní opět stojí nehybně – jako by byli očarováni. Píseň jim něco vypráví, probouzí je, něco jim připomíná. Prostřednictvím písně k nim promlouvá masa mrtvých, která díky písni nabyla na odvaze: „Vy bandité, vrazi světa! Věřili jste – svedeni svým „Vůdcem“, svým „Bohem“ – mysleli jste si, že zabijete izraelský národ a díky jeho vyhlazení dosáhnete vítězství. Poslechněte si však tuto píseň, která vám něco sděluje, a pamatujte si, že nikdy nedosáhnete vítězství na úkor izraelského národa. Židé žijí po celém světě – v každé zemi, kam vaše noha nedosáhla, a také v zemích, kde váš vliv ještě není tak patrný. I v těchto zemích stále žijí Židé a vy s tím nemůžete nic dělat, protože tamní národy již vystřízlivěly a nechtějí již zabíjet nevinné oběti divokého barbarství a zvířecí krutosti."
Píseň jim připomíná, že starý mučednický národ Izraele bude žít dál a budovat budoucnost, že si vybuduje svůj domov ve své staré a tak vzdálené zemi. Píseň jim to připomíná, říká jim, že se příliš snadno nechali ovlivnit iluzí, že „Židé na světě zůstanou jen v muzeu“ a že nezůstane nikdo, kdo by je pomstil. Ale píseň je také varuje, že na světě ještě existují Židé, kteří se po bouři shromáždí ze všech koutů světa, a každý bude hledat svého otce, svou sestru a svého bratra, a budou se ptát důstojníků: „Kde zahynuly děti našeho národa?!” Budou se ptát, kde jsou sestry a bratři, kteří brzy zemřou, ti, kteří nyní zpívají píseň. Všichni zbývající Židé vytvoří velké armády, jejichž jediným smyslem bude pomsta. Budou se mstít za všechny oběti, za všechnu nevinnou krev, která dnes teče a která již protekla.
Píseň „Hatikva“ jim nedává spát, probouzí je, volá je. Vrhá je do hluboké temnoty.
Česká hymna
Dnešní transport trvá věčnost. Hodiny se mění v roky. Velká banda banditů tu stojí rozčarovaná a zlomená. Doufali, věřili, že se dnes budou moci uspokojit nádherným potěšením. Chtěli vidět, jak je masa mladých židovských obětí mučena, jak se svíjí bolestí. A našli zde zpívající dav, téměř bezstarostný dav, který se smrtí směje do očí. Kde je pomsta? Kde je trest? Doufali, že svou žízeň po židovské krvi uhasí strašlivým utrpením, a nakonec tu stojí dav, odvážný, klidný, a zpívá, zpívá písně, které se proměnily v trestající rytíře a pronikají hluboko do jejich zvířecích srdcí a nedají jim pokoje. Zdá se jim, že oni, silní a mocní bandité, jsou nyní obžalovaní a že se na nich mstí dav nahých lidí – mstí se pomocí písně.
Nyní zpívají hymnu zotročeného československého národa. Byli to občané tohoto národa. Žili tam bezpečně a klidně, stejně jako všichni ostatní občané země. Až do doby, kdy přišli bandité a zotročili celý národ. Židé nemají nic proti českému národu a vědí, že Češi nenesou vinu za jejich neštěstí, za jejich zkázu. Cítili se silně spojeni s českým národem v jeho utrpení a starostech a spolu s ním očekávají brzkou svobodu, i když vědí, že o ní už neuslyší, že ji ani neuvidí. Ve své fantazii si však představují, jak to v blízké budoucnosti bude vypadat v českém národě, který se znovu probudí k životu. Zpívají hymnu, která se v blízké budoucnosti rozezní po celé zemi. Ozvěna nově probuzeného života se bude volně rozléhat ve vysokých horách i v hlubokých údolích. Nyní posílají českému národu pozdrav ze záhrobí: Češi se mají odvážně připravit k boji.
Píseň připomíná důstojníkům, že všechny národy světa budou brzy osvobozeny, a mezi nimi i Československo. Všude budou vlát vlajky osvobození všech národů. A co se pak stane s nimi, s utlačovateli a mučiteli, kteří prolili tolik nevinné krve všech národů po celé Evropě? V den, kdy se všechny malé zotročené národy znovu probudí k životu, budou oni, velký silný stát, zotročeni, podrobeni a rozdrceni. V den, kdy svět bude oslavovat svobodu všech lidí, v ten den začne jejich zotročení. V den míru bude celá Evropa v ulicích, lidé se budou líbat a objímat. V ten den budou zločinci a vrazi někde sedět a ve strachu a hrůze čekat na velký den soudu – na účet, který jim svět vystaví. V okamžiku, kdy národy začnou stavět na troskách, pocítí své neštěstí ještě více.
Nadcházející den všeobecné svobody se pro ně promění v den velké zkázy. Všechny zničené a rozbité národy přijdou k nim a budou od nich požadovat, aby za vše zaplatili, protože jen oni a nikdo jiný přinesli světu neštěstí.
Ach, ty zlé písně jim nedají pokoj! Zničily jim dnešní radost.
Partyzánská píseň
Přijíždějí poslední autobusy. Transport žen se brzy skončí. Jedna žena způsobí malý „incident“. Mladá, dobře vyvinutá dívka ze Slovenska se nechce nechat vyvést z auta. Nechce jít do bunkru, do smrtícího plynu. Křičí, řve a vyzývá ženy k boji. „Zastřelte mě,“ prosí bandity, a ti její prosbu rádi splní.
Vyvedli dívku z bunkru na měsícem osvětlenou zem a dva lidé se žlutými páskami na rukávech jí zkroutili ruce za záda. A ta se svíjející, mladá, svěží dívka silně škubala a zmítala se celým tělem. Najednou bylo v noční tichosti slyšet krátký výstřel. Bestie jí vzala život „kulturní“ kulkou. Padl mladý stromek, bylo slyšet tupý zvuk, její tlusté tělo dopadlo na studenou zem, proud krve zalil zem a její oči zíraly ztuhle směrem k měsíci, který nerušeně pokračoval ve své pouti. – Byl tu život a už není. Ještě před minutou se zmítala, křičela, plakala a volala k boji a odporu, a teď tu leží, svlečená, s rozpaženýma rukama, jako by chtěla obejmout celý svět.
Dole, ve velkém bunkru, se zase zpívají písně. Přehlušují veškerý strach, zahánějí hrůzu, která chce ovládnout jejich srdce a duše. Nyní zpívají partyzánskou píseň, která se jim vryla hluboko do srdcí. Partyzáni jsou hrdinní bojovníci za svobodu, v jejichž řadách je mnoho zástupců mučednického národa. A oni budou v budoucnu tou těžkou, trestající rukou, až se rozpadlé armády budou v divokém strachu skrývat v polích a lesích, aby se zachránily někde v díře, někde v údolí v hustém křoví nebo pod stromy. Pak budou muset vyjít ze svých úkrytů a za všechno zaplatit. Partyzáni pomstí utrpení a muka, která museli snášet jen kvůli nim. Pomstí své otce a matky, sestry a bratry, kteří zemřeli bez viny, krvavou brutalitou. Pomstí tisíce životů, které dnes umírají. A pak, až bouře pomine, přijdou ze všech stran, z hrobů na povrch země, a vytvoří formace pomsty. Budou svědky pro celý svět, svědky krutých, sadistických a barbarských činů, pomocí nichž bandité zabili miliony lidí po celém světě. Partyzáni povedou armády do polí a lesů a ukážou jim místa, kde leží stovky tisíc nevinných obětí, které byly pohřbeny zaživa v temných hrobech nebo zaživa uvrženy do ohně. Za to vše, za to vše je třeba je pomstít.
Poslední ženu se podaří s obtížemi nacpat do bunkru. Zámek se hermeticky uzavře a zamkne, aby dovnitř nemohl proniknout vzduch. Oběti jsou tam natlačeny jako v sudu. Mnohé se již dusí – horkem a žízní. Cítí, vědí, že to nebude trvat dlouho, jen ještě minutu, jen ještě okamžik, a brzy přijde jejich konec. A přesto: pokračují ve zpěvu. Chtějí teď na všechno zapomenout. Drží se pevně tónů chvalozpěvů. Chtějí se s pomocí těchto písní, těchto vysokých tónů, nechat unášet po malé cestě života – až ke smrti.
A vysocí důstojníci stále stojí a čekají, čekají až do posledního výdechu. Chtějí vidět ještě jeden akt, ten poslední, ten nejvznešenější. Chtějí vidět, jak se tisíce obětí kývají jako klasy ve větru, a pak, když zazní poslední, úplně poslední akord života, přijde „nejkrásnější“ obraz, kdy dva a půl tisíce obětí padají jako pokácené stromy, propletené jeden s druhým. A to bude poslední akt jejich života, jejich světa.
Druhá fronta
Všichni teď jdou „tam“, do druhého krematoria. Důstojníci se svými posádkami a my také. Znovu se zaujímají nové pozice. Všechno je zde připraveno k boji. A nyní jsou zde přijata ještě větší bezpečnostní opatření, protože první setkání s oběťmi proběhlo v klidu a bez boje, bez jakéhokoli odporu, a vítězství bylo dosaženo bez obětí na životech, ale v druhém boji by se mohlo něco stát, protože oběti, které brzy dorazí, jsou mladí, silní muži. Netrvá to dlouho a už slyšíme známý zvuk aut. „Přijíždějí!“, slyšíme křik „velitele“, což znamená, že vše musí být připraveno. V tichu noci je slyšet poslední manipulace s nábojovými pásy a kulomety pro boj, aby dobře fungovaly, pokud je bude třeba pro „práci“.
Velké reflektory opět osvětlují mrtvý prostor. V jejich světle a v měsíčním svitu se lesknou hlavně pušek, které drží v rukou „velmoc“, která vytáhla do boje proti bezbrannému, nešťastnému izraelskému lidu. Mezi stromy a dráty vykukují divoké hlavy. V měsíčním svitu strašlivě září „lebka“, která pyšně nosí helmu „hrdinů“. Stojí tu jako démoni, jako ďáblové, jako vrazi a zločinci, v tiché noci a čekají, čekají s hrůzou a hladem na kořist, která brzy dorazí.
Zklamání
Všichni byli napjatí, „my“ i „oni“. Představení moci stáli v hrůze a strachu. Třásli se. Zoufalí muži by mohli na prahu hrobu padnout jako hrdinové [a bránit se], pak by mohlo dojít k neštěstí. A kdo ví, kdo by pak byl tím jediným, i když by to byla možná jediná oběť [na straně vrahů].
I my jsme tam stáli napjatí a s bušícím srdcem je sledovali, jak vystupují z aut. Doufali jsme, věřili jsme, že se to stane dnes, že dnes bude ten konečný den, na který jsme netrpělivě čekali. Očekávali jsme, že zoufalý dav na prahu hrobu rozvine vlajku boje a pak s nimi ruku v ruce povedeme nerovný boj. Nebrali bychom ohled na to, že je nemožné, abychom tím vybojovali svobodu nebo život. Byla by to naše největší šance hrdinsky ukončit náš ponurý život, protože této strašlivé tragédii musí být učiněna přítrž. Zůstali jsme však zklamaní. Místo toho, aby se na ně a na nás vrhli jako divoká zvířata, většina z nich klidně vystoupila z aut a nervózně a vyděšeně se rozhlížela po velkém prostranství. Dlouze se naposledy podívali na budovu – na velké peklo – a s povislými pažemi a rezignovaně skloněnými hlavami tiše vstoupili do hrobu. Všichni se ptali na ženy, zda už přišly. Jejich srdce pro ně stále tloukla, byli s nimi spojeni tisíci nepřetrhnutelnými nitkami. Jejich tělo a krev, jejich srdce a duše byly stále součástí jednoho organismu. Otec, manžel, bratr, snoubenec nebo známý vůbec netušili, že jejich žena a dítě, jejich sestra, nevěsta, přítelkyně nebo známá, tisíce životů, na které teď mysleli a na které se nás ptali – byli s nimi přece spojeni na "v dobrém i ve zlém" –, že všichni už leží v stejně velké budově, v hlubokém hrobě, mrtví, nehybní, ztuhlí na věky.
Nechtěli nám věřit, když jsme jim řekli pravdu, že spojení se ženami je už dávno zpřetrhané.
Někteří divokým gestem hodili zavazadla na zem. Věděli, znali totiž velmi dobře tuto budovu, která každý den vypouští oběti do vysokého nebe komínem. Jiní zůstali stát [jako] opaření, zděšení, dokonce si pískali písničky, zasněně se dívali na měsíc a hvězdy a s povzdechem vešli do hlubokého bunkru. Netrvalo dlouho a všichni stáli nazí v bunkru a klidně, bez odporu a bez boje šli vstříc smrti.
Ona a on
V okamžiku, kdy bylo k mužům přivedeno velké množství žen, pro které již nebylo v krematoriu místo, odehrály se srdcervoucí scény. Nazí muži běhali zmateně a rozrušeně k ženám a každý hledal mezi nimi svou manželku, matku, dítě, sestru nebo známou. Těch několik „šťastných“ mužů a žen, kteří se nyní setkali, se pevně objímali a vášnivě líbali. Ve velkém sále jsi viděl strašlivý obraz, jak nahý muž objímá svou ženu, nebo jak bratr stojí se svou stydlivou sestrou, líbají se, pláčou a společně „šťastně“ vstupují do bunkru.
Mnoho žen zůstalo sedět osamělých. Jejich manželé, bratři nebo otcové už byli dávno v bunkru. A on přemýšlel o tom, co se stalo s jeho ženou, dítětem, matkou, sestrou, a nevěděl, ten nešťastník, zda jeho nahá žena nestojí ve stejném bunkru, někde mezi cizími muži, a hledal a pátral mezi nimi, zda náhodou neuvidí milovanou tvář. A tak jejich pohledy toužebně pobíhaly sem a tam.
Mezi davem mužů stála nahá žena a toužebně hledala, její tělo se tyčilo nad davem mužů a její tvář ještě v posledním dechu hledala mezi nimi svého muže. A tam na okraji, u zdi bunkru, stál její muž a nemohl zůstat v klidu. Zvedl se na špičky a také hledal mezi ostatními svou nahou ženu, která se nacházela mezi nahou masou mužů. A když ji konečně uviděl a jeho srdce začalo divoce bít, natáhl k ní ruce a když už se k ní chtěl vydat a hlasitě volat její jméno – v tu chvíli se do sálu nahrnul plyn a on ztuhnul a zůstal stát, jak stál, s rukama nataženýma k své ženě, s otevřenými ústy a divoce ztuhlýma očima. S jejím jménem na rtech se jeho srdce zastavilo a duše zmizela.
Dvě srdce tam rytmicky bila a zůstala stát, toužebně se hledající.
"...Heil Hitler"
Ona sama, „moc“, viděla skrz malé okénko ve dveřích hrobky, jak velká masa mužů zkameněla a padla pod vlivem smrtícího plynu.
Vycházeli z hrobky šťastní, spokojeni s konečným vítězstvím v kapse. Nyní mohli klidně a bezpečně odjet domů. Velký nepřítel jejich národa, jejich země, byl nyní zničen, vymazán. Nyní bude opět vše možné. „Vůdce“, velký Bůh, přece řekl: Každý mrtvý Žid – další krok k vítězství. A tady bylo najednou během několika hodin zabito pět tisíc Židů. Takové vítězství, takový zisk, a to bez jediné oběti, bez sebemenší ztráty. Kdo jiný než oni, chytří důstojníci, by byl schopen takového slavného činu?
Požehnali si zvednutou rukou a spokojeni se „svatým“ pozdravem nasedli do aut.
[...]
Zpráva o velkém vítězství a velkém zisku, které se dnes udály, dorazila i k němu, „Vůdci a Bohu“. „Heil Hitler!“
Na mrtvém prostranství
Na prostranství zavládlo ticho. Žádné hlídky, žádná auta s granáty, žádné reflektory. Najednou všechno zmizelo. Mrtvé ticho doprovázelo vstup na Boží svět, jako by se smrt odtamtud, z hlubokého pekla, chtěla v tiché chvále vnutit do tohoto světa a ukolébat celý svět do smrtelného spánku. Měsíc klidně pokračoval ve své pouti. Hvězdy kouzelně zářily na temně modré obloze. Byla to klidná, tichá noc, která trvala jako věčnost, jako by se dnes na světě nic nestalo. Noc, měsíc, obloha a hvězdy hluboko v sobě pohltily tajemství toho, co ďábel v noci udělal, a světu neukázaly žádný náznak, žádný symbol té brutality.
V měsíčním svitu však byly vidět stíny malých hromádek na mrtvém prostranství. Ležely tam odhozené batohy – svědci bývalého života. Siluety lidských postav táhly po zemi nějaký těžký náklad a brzy dorazily s mrtvolou k otevřeným dveřím. V nočním tichu bylo slyšet, jak se dveře zavírají. Zavřely se za nešťastnými bratry, kteří se brzy pustí do práce s mrtvými. V nočním tichu bylo slyšet kroky. Strážný obcházel hřbitov a hlídal nešťastné bratry, kteří nyní museli pracovat v pekle u svých mrtvých sester a bratrů. [...]
V bunkru
Třesoucíma rukama nyní bratři odšroubovávají šrouby a odstraňují čtyři zámky. Dvoje dveře obou velkých hrobů jsou nyní otevřeny. Otevření přináší mnoho utrpení, protože krutá smrt slaví své vítězství. [...]
Tisíce bouřlivých, šumějících, zpívajících životů nyní leží zde ve smrtelném strnutí. Není slyšet jediný zvuk, jediné slovo, jejich ústa byla navždy umlčena. Jejich pohledy zůstaly nehybné, jejich těla leží bez pohybu. Ve znepokojivém tichu smrti je slyšet tichý, sotva slyšitelný zvuk. Z mrtvých těl vytékají tekutiny z různých otvorů. To je jediný moment pohybu v tomto velkém světě mrtvých.
[...] Vidíme nahý svět. Leží tak, jak padli, namačkaní na sobě, propletení, jako by se zamotali do klubka, jako by si s nimi ďábel chtěl právě v okamžiku smrti zahrát ďábelskou hru tím, že jim předepsal takové pózy. A tam se zase dva objímají a sedí těsně u zdi. Tady zase vyčnívá jen kousek zad a hlava a nohy jsou vtlačeny do jiného těla. Tam vidíš jen ruku a nohu vyčnívající do vzduchu a celé tělo leží v hlubokém, nahém moři. Vidíš jen části lidských těl na povrchu nahého světa.
V tomto velkém nahém moři plave mnoho hlav. Drží se na povrchu nahých vln. Zdá se, jako by chtěly plavat ve velkém hlubokém moři a z hluboké nahé hlubiny vyčnívá jen hlava.
Černé, blond nebo hnědé hlavy jsou jediné části, které vyčnívají z obecné nahoty.
Příprava na peklo
Musíte si vyrvat citlivé srdce, potlačit v něm každý pocit soucitu. Musíte překřičet všechen ten krutý zármutek, který se nyní jako bouře valí do všech údů těla. Musíte se proměnit v automat, který nic nevidí, nic necítí a ničemu nerozumí.
Nohy a ruce jsou připraveny k práci. Stojí tu skupina přátel, každý dostal přidělenou práci. Je třeba těla odtáhnout, vytrhnout je ze spleti: jeden táhne za nohu, druhý za ruku, jak se to zrovna naskytne. Zdá se, jako by po vytržení zbyly z těla jen kusy. Potom táhnou tělo po špinavé, studené cementové podlaze a krásným, čistým alabastrovým tělem smetou veškerou špínu jako koštětem, veškerý odpad, který jim stojí v cestě. Znečištěné tělo otočí tváří nahoru a nyní na ně hledí pár ztuhlých očí, jako by se ptaly: Co se mnou uděláš, můj bratře? Copak nepoznáváš svou starou známou, kterou jsi před časem vedl do hrobu?
Čekají tam na ni tři lidé. Jeden jí strčí studené kleště do krásných úst a hledá zlaté zuby. Když nějaký najde, vytrhne ho spolu s masem. Druhý jí stříhá zlaté vlasy – bere jí ženskou korunu. A třetí jí rychle strhává náušnice, z nichž často stříká krev. A když náušnice nejdou snadno sundat, utrhne je kleštěmi.
A nyní jsou všichni odneseni k výtahu. Do výtahu je vždy házejí dva lidé jako kusy dřeva, a když jich je sedm až osm, dají znamení holí a výtah vyjede nahoru.
V srdci pekla
Nahoře u výtahu stojí čtyři lidé, dva na každé straně, a táhnou těla do zásobní místnosti. Sbírají je, vždy po dvou pro každou jednotlivou pec. Malé děti leží stranou na velké hromadě – vždy jsou házeny na dvě větší těla. Těla jsou pokládána na železnou desku Tahara, pak se otevře brána pekel a deska je do ní vhozena. Pekelný oheň rozprostírá své jazyky jako otevřené paže a rychle vtahuje těla jako poklad. První jazyky se chytí vlasů. Kůže se promění v puchýře, které brzy zase splasknou. Ruce a nohy se začnou hýbat – byly obnaženy žíly a hýbou se spolu s končetinami. Celé tělo se silně nafoukne, kůže se smrští a z těla vytéká tuk. Slyšíš syčení hořícího ohně. Už nevidíš žádné tělo, jen sál pekelného ohně, který něco drží. Brzy se břicho smrští. Vnitřnosti a střeva z něj vytékají, po chvíli z nich nic nezůstane. Hlava hoří nejdéle. Z očí šlehají modré plameny – oči hoří až hluboko v mozku. A jazyk v ústech teď ještě hoří. Celý proces trvá dvacet minut – a tělo se promění v popel.
A ty tam stojíš ohromen a díváš se na to. Vždy se dovnitř vkládají dvě mrtvoly najednou. Dva lidé, dva světy, měli své místo v lidstvu, žili a existovali, pracovali a něco vytvořili. Udělali něco pro svět a pro sebe, položili cihlu do velké budovy, utkali nit pro svět a pro budoucnost – a brzy, za dvacet minut, po nich nezůstane ani památky.
[...]
Výtah opět stoupá nahoru a veze nespočet obětí. Jako na obrovských jatkách se zde tlačí hromady lidí a čekají, až na ně přijde řada, až se o ně někdo postará.
Třicet pekelných chřtánů nyní šlehají plameny ve dvou velkých budovách a pohlcují nesčetné oběti. Nebude to trvat dlouho a pět tisíc lidí, pět tisíc světů, skončí v plamenech.
[...]
Všimne si někdy velký, svobodný svět toho obrovského plamene? Zastavíš se, člověče, někdy večer na nějakém místě a podíváš se vzhůru na hlubokou, modrou oblohu, kterou osvětlují plameny – ty, svobodný člověče, měl bys vědět, že je to oheň z pekla, který neustále spaluje lidi. Možná jednou spálí tento oheň i tvé srdce a ty přijdeš se svými ledově chladnými rukama, abys plamen uhasil. A možná tvé srdce naplní odvaha a smělost a ty vyměníš oběti za oheň, za peklo: Pekelný oheň ať hoří věčně a ve svých plamenech spálí ty, kteří jej zapálili!
Z jidiš přeložila Kateřina Čapková
