Seidl se narodil 24. srpna 1911 v dolnorakouském Tullnu. Jeho otec, který padl v první světové válce, pracoval jako kadeřník, matka později ve spolkovém kancléřství. Jako dítě strávil Seidl v letech 1920/1921 sedm měsíců v Dánsku. Byl v kontaktu s židovským strýcem, který byl kantorem a později majitelem obchodu se známkami. Po připojení Rakouska k Říši se jeho strýc z Československa, kam odjel na služební cestu, nevrátil. Jeho manželka, Seidlova teta, se s ním v roce 1939 oficiálně rozvedla.
Seidl dokončil střední školu a tři měsíce studoval na právnické fakultě, poté musel z finančních důvodů studium přerušit. Dne 15. října 1930 vstoupil do NSDAP, kde mu bylo přiděleno členské číslo 300.738. Od září 1931 do května 1932 pracoval v SA. V tomto období zastával funkci Sprengelleiter v místní skupině Brigittenau. V den odchodu z SA se stal členem SS pod číslem 46.106 v hodnosti SS-Scharführer. Po zákazu této organizace v červnu 1933 přestal veřejně působit ve formaci SS a přešel do ilegality. Podle vlastního vyjádření se věnoval studiu a soukromě doučoval. Dne 24. února 1934 byl povýšen na Hauptscharführera SS. Žádost o povýšení na SS-Untersturmführera a Führera ve štábu Sturmbann III/11 ze 4. července 1939, adresovaná sekci SS XXXI, obsahuje následující hodnocení: „Seidl je starý, zasloužilý bojovník, který je již mnoho let oddán straně a Schutzstaffelu, a proto se jeví jako velmi vhodný pro funkci praporečníka SS-Sturmbann III/11."
Od září 1932 do května 1933 pracoval jako topič ve Spolkovém kancléřství, což mu zařídila jeho matka. V roce 1935 se zasnoubil s Elisabeth Stieber. Plánovanou svatbu musel schválit Hlavní rasový a osidlovací úřad SS v Berlíně. Toto povolení nebylo původně uděleno, protože Seidl nebyl schopen předložit potřebné dokumenty a doklad o původu. Poté souhlasil, že se podrobí rasovému vyšetření, které mělo potvrdit, že je „zcela árijský“. Seidl svůj postoj vysvětluje v dopise z 22. září 1938: „Jsem toho názoru, že buď jsem plnohodnotným členem SS, nebo nejsem vůbec (.....). Pokud se mi to nepodaří nebo pokud se mi nepodaří získat na základě rasového vyšetření nezpochybnitelný dědičný zdravotní posudek, musím z takové skutečnosti povinně vyvodit závěry. SS si cením příliš vysoko (....), než abych je zatěžoval podřadným příbuzným. Poskytnout zcela bezchybný důkaz o původu bude pro mě životní náplní."
Později se Seidl o tomto „nedostatku“ již nezmiňuje.
2. března 1939 se Seidl oženil s Elisabeth Stieber, která předtím pracovala jako učitelka v mateřské škole a byla členkou NSDAP, ženské organizace NS a podpůrnou členkou SS. V srpnu 1938 vystoupila z katolické církve.
Po anexi Rakouska byl Seidl jmenován proviantním referentem 11. SS-standarty, která sídlila v Burgenlandu. V dubnu téhož roku předložil svou disertační práci k posouzení. Brzy opět opustil Burgenland a až do srpna 1938 pracoval jako úředník u spolku Dünnrohrverband ve Vídni.
Poté byl 10. září 1939 povýšen na SS-Untersturmführera a zastával funkci adjutanta u III. útočné jednotky 11. standarty SS. Velitel 11. SS-standarty Brexmann a šest dalších důstojníků SS se za Seidla zaručili. Seidl pracoval jako strážný v továrně Austro-Fiat Flugmotoren GmbH ve Vídni-Florisdorfu až do 31. prosince 1939, kdy v prosinci 1939 nastoupil na místo inspektora bezpečnostní policie (SIPO) a bezpečnostní služby (SD) ve Vídni. Dne 1. ledna 1940 byl přeložen na vídeňskou Ústřednu pro židovské vystěhovalectví a odcestoval do Berlína, kde se měl hlásit svému nadřízenému Adolfu Eichmannovi na oddělení IVB4 Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA).
Pod záštitou vídeňské centrály byl v lednu 1940 přidělen k poznaňskému oddělení SD. Nastoupil do funkce v přesídlovacím středisku, které mělo na starosti přesídlování Poláků a Židů z nově připojených území Říše do Generálního gouvernementu. Zde se poprvé setkal s Hermannem Krumeyem, který měl být jeho nadřízeným nejen v Poznani, ale později i ve Vídni.
Zatímco pracoval v Poznani, požádal příslušný úřad ve Vídni o jeho povýšení na SS-Obersturmführera. Ve zdůvodnění žádosti jeho vídeňský nadřízený uvedl: „Seidl je spolehlivý zaměstnanec a soudruh, který plní své povinnosti svědomitě a bezchybně v každém ohledu. Pro své spolupracovníky je vždy vzorem.“
Po dvouměsíčním studijním volnu a absolvování kurzu v Berlíně ukončil studium na filozofické fakultě Vídeňské univerzity rigorózní zkouškou. Téma: „Hlavní linie Eizingerů v Rakousku". Hned poté odcestoval do Mnichova a poté do Říma, kde byl poslán do italské školy pro osadníky. Dne 26. února 1941 požádal náčelník RSHA personální úřad SS o přeložení Untersturmführera Seidla z Generálního štábu SS do Bezpečnostní služby říšského vůdce. Této žádosti bylo vyhověno a 1. dubna 1941 byl Seidl převelen do ústředního úřadu. Dne 20. dubna byl povýšen na Obersturmführera a ještě téhož měsíce byl vyslán do štábu přesídlovacího úřadu Dolního Štýrska v Mariboru, kde byl zodpovědný za technickou stránku přesídlování Slovinců. Tuto funkci zastával až do října 1941.
Dne 30. října 1941 byl Eichmannem pověřen zřízením terezínského ghetta. Seidl podal 31. října zprávu Hansi Güntherovi v Praze a téhož dne odjel do Terezína, aby s tamními orgány wehrmachtu projednal vyklizení kasáren. Seidl předal židovské náboženské obci své rozkazy týkající se Aufbaukommanda, které mělo být vysláno do Terezína, aby tam zřídilo ghetto. V listopadu 1941 však jednal také se zástupci terezínské komunity. Představitelé židovské obce byli zcela závislí na rozhodnutí Seidla, který 19. listopadu oznámil, že Aufbaukommando (AK) dorazí do Terezína 24. listopadu ve 12.00 hodin. Dne 24. listopadu se Seidl zeptal inženýra Zuckera, zda je v AK také specialista na trasování železnic a specialista na silniční stavby.
Na začátku prosince Seidl přesunul sídlo svého úřadu z Prahy do Terezína. V budoucnu si dal záležet na tom, aby ho oslovovali „pane veliteli tábora“. Podle očitých svědků byl Seidl pohledný a štíhlý mladý muž. Seidl byl milovníkem hudby, uměl o ní odborně vyprávět a byl nadšeným filatelistou. Rád diskutoval se svými podřízenými o vojenských záležitostech; strategie a taktika byly jeho koníčkem. Seidl žil s rodinou v třípokojovém bytě v hotelu Viktorias (dnes Parkhotel), nežil špatně, vlastnil jezdeckého koně, sportovní vůz a služební vůz Mercedes a rád jezdil na lov. Pro své děti nechal vězni vyrobit malé vozíky, které tahaly kůzlátka. Staraly se o ně dvě židovské ženy. Protože chtěl dát své ženě k Vánocům drahý kožich z židovského majetku, neváhal vytáhnout zbraň, aby toto přání prosadil.
Své služební povinnosti vykonával až do srpna 1942 v budově bývalého divizního velitelství (L 414), poté se přestěhoval do budovy bývalé spořitelny (Q 414 a Q 416). K veliteli měl přístup pouze židovský starší nebo jeho zástupce a příležitostně Dr. Karl Löwenstein, velitel stráže ghetta. Rozkazy vydával ústně. V jeho kanceláři bylo šest tabulek, jedna pro každou sekci Rady starších, na které musel vězeň každý den zapisovat aktuální stav sekce. Od podzimu 1942 musel Ing. Zucker jednou týdně podávat hlášení o uskutečněných a plánovaných volnočasových aktivitách. Práce vězňů využíval i v soukromém životě a pro svou osobní potřebu si například nechal zhotovit skládací rodokmen 13 generací.
Velitel tábora Seidl měl v Terezíně k dispozici 54 „árijských“ osob, z nichž pouze 10 až 11 byli příslušníci SS, zbytek tvořili civilisté. Na konci jeho éry bylo v SS 16 příslušníků. Každému oddělení židovské samosprávy byl přidělen jeden referent z velitelství. Přestože byl Seidl ženatý s Elisabeth Stieber a měl s ní tři děti, pěstoval v Terezíně vztah s milenkou. Elisabeth Schuel pracovala v terezínské telefonní ústředně. V ghettu byla telefonní ústředna, přes kterou se uskutečňovalo veškeré spojení s Malou pevností. Dálnopis se však nacházel v Malé pevnosti.
Příslušná úřadovna Gestapa musela telegrafickou zprávu o vypravení transportu do Terezína zaslat oddělení IVB4 RSHA, Ústředně pro židovské vystěhovalectví v Praze a Státní policejní ústředně v Praze - Policejní věznici v Terezíně s žádostí o její předání SS-Obersturmführerovi Seidlovi.
Seidl, stejně jako ostatní členové velitelství, se na vězních jistě obohatil. Činnost Lautscher Werke toleroval poté, co obdržel malý dar, i když věděl, že Perschkeho manželka je židovského původu. Příslušníci četnictva později ve svědeckých výpovědích uvedli, že se bál udavačů Gestapa. Nedůvěřoval hospodáři velitelství Claussenovi, a dokonce se s ním prý v opilosti po pitce v kantýně Malé pevnosti popral.
Seidl měl zásadní vliv na tvorbu prvního táborového řádu. Mohl schvalovat nebo zamítat rozsudky vynesené rozhodčím soudem samosprávy, uděloval tresty, pokud přistihl lidi při kouření nebo čtení knih v pracovní době, a to velmi svévolně. Uděloval tresty odnětí svobody nebo dokonce trest bití holí. Mimo jiné si také vyrovnával osobní účty. Třeba Arthura Müllera, který dorazil do Terezína 13. transportem z Vídně, nechal tak těžce utýrat, že o několik dní později zemřel. Müller se podílel na prodeji mlýna jeho rodičů. Seidl ukládal nejen individuální, ale i kolektivní tresty, například zákaz svícení nebo topení, což mělo obzvlášť tragický dopad na situaci starých a nemocných vězňů. Na jeho příkaz byli do úklidové služby nasazeni lidé starší 70 let. Seidl předával vězně, kteří se provinili špatným chováním, do Malé pevnosti (což se často rovnalo trestu smrti), nebo zajistil, aby byli zařazeni do nejbližšího transportu na Východ.
V rozkazu z 21. prosince 1941 Seidl nařídil, že Židé nesmějí nakupovat v árijských obchodech a že veškerý tabák musí být odevzdán. Lidé v uniformách museli být zdraveni.
Porušení těchto podmínek se od nynějška trestalo 10 ranami holí. Seidl dal příslušníkům SS pod svým velením volnou ruku při terorizování Židů. Když šofér Cserba, zaměstnaný na velitelství, zastřelil v dřevařské dílně ghetta při sporu Žida, nic se nestalo. Očití svědci později u soudu uvedli, že v době Seidlova působení byli z bunkru pod velitelskou kanceláří často odnášeni zranění vězni nebo rakve.
V procesu se Seidlem hrály roli také popravy v ghettu z počátku roku 1942 a otázka Seidlovy účasti na nich. Vzhledem k tomu, že v té době v Terezíně stále žili čeští civilisté, bylo poměrně snadné obejít zákaz pošty a ilegálně posílat dopisy ven. Když bylo přistiženo stále více lidí, Günther z pražské centrály požadoval, aby Seidl přijal drastická opatření. Seidl nechal seřadit vězně ze sudetských baráků a požádal ty, kteří porušili táborový řád, aby se dobrovolně hlásili, že se jim nic nestane. Vězni, kteří tomu uvěřili a přihlásili se, však byli okamžitě odvedeni do bunkru pod velitelskou kanceláří. Podle Seidla to byl Günther z Prahy, kdo pak nařídil trest smrti. Rada starších byla nucena být přítomna popravám. Seidl nařídil zabití vězně, který byl po oběšení ještě naživu. Poštovní provoz byl Seidlem v omezené formě znovu povolen až v únoru 1942. Dokumenty o popravách spálil Rahm v listopadu 1944 na nádvoří Sudetských kasáren.
Byl to právě Seidl, kdo po atentátu na Heydricha a vyvraždění lidických mužů přivedl do Lidic pracovní oddíl z Terezína, 30 mužů, kteří měli vykopat hromadný hrob, do něhož byla naházena těla lidických mužů.
Očití svědci uvádějí, že Seidl byl obvykle přítomen příjezdu transportů do Terezína a často používal bič nebo hůl, aby vězně přiměl ke spěchu. Mnoha vážně nemocným lidem, zejména z vídeňských transportů, byla odepřena pitná voda a jídlo. Seidl nařídil zákaz vycházení na některých ulicích a náměstích, když se očekával nějaký transport . Seidl zbil slepého válečného invalidu Oskara Löwyho jezdeckým bičem a pak mu dal ránu pěstí, až mu rozbil oční protézu. Zeptal se Seidla, zda si může vzít zavazadla do propusti.
Seidl dostával informace potřebné pro transporty z ústředí v Praze, ale složení transportů přenechával radě starších. Mohl však postupovat pouze podle stanovených pokynů, což často musel dělat ve velkém spěchu.
Seidl byl přítomen i při odbavení a choval se zcela nepředvídatelně. Jednou se rozčílil, protože na seznamu transportu byl takzvaný „míšenec“, což bylo v rozporu s předpisy, a podruhé zahnal do vozu jezdeckým bičem ženu, která mu náhodou stála v cestě a nebyla na seznamu. Když na podzim 1942 zemřely v ghettu tisíce starých lidí, komentoval to Seidl slovy „Hodiny jdou správně“.
Podle svědectví Zdenky Langerové, která vykonávala pomocné práce v transportním oddělení a byla svědkem nástupu starých a nemocných vězňů do vagónu, bylo mnoho vězňů při pochodu do Bohušovic ubito k smrti a hozeno do vagónů s ostatními vězni, pokud podle něj nepochodovali dostatečně rychle. Když Langerová pomohla 70ileté ženě nést kufr, Seidl jí dal facku a řekl, že si ho žena může nést sama.
Když 134 osob ze seznamu nenastoupilo k poslednímu transportu v roce 1942 (prvnímu do Osvětimi), zavedl Seidl zákaz vycházení a používání elektřiny.
V září byla RSHA podána žádost o Seidlovo povýšení na SS-Hauptsturmführera. Tuto žádost podepsal SS-Standartenführer Erich Weinmann (Praha) a zdůvodnil ji Seidlovými zásluhami jako velitele terezínského ghetta. Podle Weinmanna má Seidl otevřenou a upřímnou povahu a je pevně zakořeněn ve své ideologii. Žádosti o povýšení, o kterou Eichmann rovněž usiloval, bylo vyhověno 9. listopadu 1942.
Na přelomu let 1942/43 Eichmann požadoval nové složení Rady starších, podle kterého měli být zohledněni židovští zástupci z Prahy, Vídně a Berlína. 28. ledna byl Edelstein, který byl v ghettu velmi oblíbený, nahrazen Eppsteinem (z Berlína). Vězni o tom byli informováni denním rozkazem č. 182 ze dne 31. ledna 1943. Edelstein a jeho rodina byli o několik měsíců později deportováni do Osvětimi, kde byli zastřeleni. Dne 28. června 1943 navštívila ghetto delegace Červeného kříže včetně Eichmanna. Delegace, která navštívila pouze ubytovací prostory prominentů, následně kritizovala situaci v oblasti ubytování a stravování, což RSHA přičetla Seidlovi. Seidl opustil ghetto v červenci 1943 a byl přeložen do Bergen-Belsenu. U soudu vypověděl, že mu nikdy nebyl sdělen důvod jeho přeložení. Domníval se však, že rozhodující byl konflikt s podřízeným (který mu dal facku). Byla by mu odepřena potřebná úcta.
Pod Seidlovým velením bylo do Terezína deportováno 121 083 osob, 24 864 osob zde zemřelo, 16 osob bylo popraveno bez řádného soudu, 21 osobám se podařilo z ghetta uprchnout, 43 875 osob bylo z Terezína deportováno na východ[nbsp]. Transporty na Východ organizované pod Seidlovým velením přežilo pouze 248 osob.
Počátkem července 1943 byl Seidl povolán do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Poté, co 3. července předal terezínské ghetto Burgerovi, se 6. července sám hlásil v Bergen-Belsenu. Seidl byl v tomto táboře jmenován táborovým inspektorem, tedy šéfem Gestapa. V době jeho příjezdu bylo v táboře, který se teprve stavěl, asi 400 vězňů. Seidl měl na starosti zejména Židy z Jižní Ameriky a Španělska, kteří přicházeli v úvahu jako objekty výměny a byli zvýhodněni. Během této doby prý Seidl roztrhal osobní doklady těchto vězňů a několik vězňů zapsal na osvětimské seznamy.
Seidl byl z Bergen-Belsenu povolán do koncentračního tábora Mauthausen, aby se podílel na přípravách Eichmannova komanda speciálních operací (SEK), jehož úkolem bylo pomáhat maďarským úřadům při registraci, koncentraci a deportaci Židů do vyhlazovacích táborů. Jako důstojník bezpečnostní policie dorazil Seidl 19. března s 58. obrněnou divizí do Budapešti. S komandem EK 5 byl nejprve poslán do Erlachu a poté do Debrecína, třetího největšího města v Maďarsku, kde v lednu 1941 žilo asi 9 142 Židů (5 % z celkového počtu obyvatel). První Seidlova „ochranná akce“ spočívala v zabavení cenností a nábytku, které musely být převezeny na obchodní akademii, kde byl Seidl rovněž ubytovaný. Později nechal tyto předměty převézt do Vídně. Do této budovy byli odvedeni i Židé, kteří se neřídili jeho pokyny. Ti, kdo přežili, hovoří o mučení, které se zde praktikovalo.
O Velikonocích 1944 byl Seidl převelen do Eichmannova ústředí v Budapešti. Seidlova působiště se následně měnila, ale jeho úkol zůstával stejný: Koncentrace Židů, konfiskace jejich majetku. Nakonec skončil zpět v Debrecíně, kde opakovaně týral Židy a nechával si denně vyplácet 50-100 000 pengö na ochranu, které neodevzdával svým nadřízeným. Na jeho příkaz byli 21. června 1944 všichni Židé z města odvezeni do cihelny. O pět dní později začaly transporty, z nichž všechny kromě dvou směřovaly do Osvětimi-Březinky, kde byli příchozí okamžitě zavražděni. Seidl byl 9. července 1944 odvolán do Vídně.
Seidl byl jmenován zástupcem vídeňského komanda speciálních operací. Jeho nadřízeným se stal Hermann Krumey, v té době již Obersturmbannführer. Na necelý měsíc opustil Vídeň, odjel do Budapešti jako styčný důstojník maďarského četnictva a v září 1944 se vrátil do Vídně.
Ve Vídni Seidl dohlížel na pracovní nasazení maďarských Židů, kteří byli podle Eichmanna „u ledu“. Vydal příkaz, aby byly k těžké fyzické práci využívány i děti starší deseti let. Na Seidlův rozkaz byli staří a nemocní Židé odváženi do Laxenburgu a odtud do vyhlazovacích táborů. Z původních 15 000 Židů „zaparkovaných“ v Rakousku jich zůstalo pouze 6 000. Seidl odepřel diabetickým vězňům životně důležitý inzulín s tím, že ani Wehrmacht nemá dostatečné zásoby tohoto léku, intervenujícího lékaře (Dr. Tuchmanna) chtěl poslat do Osvětimi.
Ještě v březnu 1945 byly do Terezína vypravovány transporty maďarských Židů.
Když se blížila Rudá armáda, dostal Seidl rozkaz, aby se sedmi nebo osmi muži odjel do Dolního Rakouska a přivezl tamní Židy do Terezína.
Zde nařídil popravu dvou vězňů (v Kottes).
Po kapitulaci se jeho skupina rozpadla. Seidl se vydal na cestu a snažil se najít svou rodinu. Přitom překročil neoprávněně demarkační čáru. Přijel do Klagenfurtu (s propustkou od britských úřadů), odcestoval přes Salcburk a Linec do Vídně a ubytoval se u tety. Státní policie ho zatkla 30. července 1945 ve 21.45 hodin. Doktor Tuchmann, ten Tuchmann, kterého chtěl Seidl poslat do Osvětimi, ho udal. Rakouské úřady odmítly Seidla vydat do Československa a vznesly proti němu obvinění. Soudní proces se konal ve Vídni od 26. září do 3. listopadu 1946. Seidl nejprve nechtěl vypovídat a odvolával se pouze na nouzovou situaci danou výkonem rozkazů. Teprve 2. října přerušil mlčení a přiznal svůj „podíl na nelidskostech“. Mezi hlavní body obvinění patřily především popravy provedené v ghettu 10. ledna a 27. února. Zde byl však Seidl obviněn pouze ze spoluviny. Hlavním viníkem byla pražská Ústředna pro židovské vystěhovalectví. V rozsudku byl obžalován z příslušnosti k SS ve vysokých důstojnických funkcích a z porušování lidské důstojnosti během velení v terezínském ghettu v letech 1941 až 1943 a během svého působení ve Vídni v letech 1944 a 1945. Seidl byl odsouzen k trestu smrti a popraven 4. února 1947 v 6.00 hodin ráno.
