Vnější / pracovní komanda

viz také Pohřební četa Lidice

Kromě prací prováděných v letech 1941 až 1945 v táboře a jeho okolí bylo z vězňů Terezína vytvořeno několik pracovních komand, která musela po delší dobu provádět pracovní projekty i mimo ghetto. Celkem bylo k práci mimo ghetto přiděleno osm skupin. Místa pobytu těchto skupin, označovaných jako „vnější práce“ nebo „vnější komanda“, byla následující:

• okolí Kladna
• Rosice (Rossnitz)
• Křivoklát
• České Budějovice
• Panenské Břežany (Jungfern Breschan)
• Schnarchenreuth a Regen (říšské území)
• Wulkow (říšské území).

Vězni zaměstnaní v pracovních komandech byli dále vedeni v táborovém registru v Terezíně. Počet členů komand se lišil, délka pobytu kolísala. Zatímco komando Regen (Řezen) bylo v provozu pouze 10 dní, vězni v Panenských Břežanech tam byli zaměstnáni od července 1942 do 11. února 1944. Nejvíce vězňů bylo nasazeno na Křivoklátě, a to 1 000 žen, nejméně – celkem 41 mužů – jich bylo nasazeno v Řezně.

Členům některých pracovních komand (např. Wulkower) bylo slíbeno, že jejich příbuzní, kteří zůstali v ghettu, nebudou během doby trvání pracovního komanda zařazeni do transportů na východ. V případě členů Wulkower SS tento slib dodržela.

Poštovní kontakt mezi členy vnějších komand a jejich příbuznými v ghettu byl v zásadě možný a protože pošta nebyla považována za „směřující ven“ nebo „přicházející zvenčí“, nebyli vězni vázáni týdenní kvótou. Členové pracovních komand směli svým příbuzným psát obvykle jednou týdně. Do začátku roku 1945 nesly poštovní lístky nápis „Ghettopost“ (pošta ghetta), poté razítko „Post des Jüdischen Siedlungsgebietes Theresienstadt“ (pošta židovské osady Terezín). Tyto lístky byly samozřejmě podrobovány cenzuře. Není jasné, zda vězni například ve Wulkowu směli přijímat balíčky. Zprávy směly být psány pouze v německém jazyce.

Terezín měl v rámci německé válečné ekonomiky malý význam. Toto hodnocení platí i pro osm vnějších komand. Hlavním motivem vězňů, kteří se hlásili do vnějších komand, byla především slíbená ochrana jejich příbuzných před transporty na východ po dobu jejich nasazení. Vězni nedostávali za práci v podnicích nebo za práci pro státní orgány či soukromé osoby žádnou mzdu. Pokud byly vypláceny odměny, pak na účet velitelství SS v Terezíně.

Vnější komando České Budějovice

O této práci, která trvala od 13. dubna do 25. října 1942 a které se účastnilo 60 mužů, existuje jen málo archivních materiálů.

V denním rozkazu ze dne 10. dubna 1942 oznámil inspektor tábora Bergl, že do tří dnů má být sestaveno pracovní komando složené z 60 mužů. Denní rozkaz také zmiňoval, že by se mohlo jednat o práci v továrně na tužky. Takto tomu však nebylo. Vězni z Terezína byli naopak nasazeni na stavbu silnic a opravu lesních cest v okolí Hluboké nad Vltavou. V lesích, které původně patřily knížeti Schwarzenbergovi, se nacházela lovecká chata „Stará obava“, kterou mezitím převzalo Gestapo a která v té době sloužila jako zotavovna pro německé důstojníky. Vězni z Terezína byli střeženi příslušníky wehrmachtu a českými četníky, kteří často přehlíželi, když místní obyvatelé vězňům podstrkovali jídlo.

Pracovní komando Panenské Břežany (Jungfern-Breschan)

Jungfern-Breschan je sídlo Reinharda Heydricha, odkud se vydal v otevřeném mercedesu na cestu k Pražskému hradu, při které na něj atentátníky. Tento majetek v blízkosti Prahy byl po jeho smrti přidělen Heydrichově vdově, Lině Heydrichové. Na tomto statku bylo nasazeno 64 pražských Židů k zemědělským, řemeslným a zahradnickým pracím. Ti byli 15. září 1942 odvezeni do Terezína, aby byli okamžitě převezeni zpět do Jungfern–Breschan. Na jaře 1943 byla tato skupina rozšířena na 110 mužů. Když byly koncem srpna 1943 poslední venkovní komanda v Protektorátu odeslány zpět do Terezína, zeptal se K. H. Frank se zeptal Himmlera, zda by v případě Jungfern-Breschan nemohla být udělána výjimka. Himmler to nakonec schválil, poté co se informoval o povaze práce, která je ještě třeba vykonat, a prodloužil pobyt do 30. září 1943.
Teprve 11. února 1944 se posledních 32 pracovníků tohoto komanda vrátilo do Terezína. Paní Heydrichové byli od té doby přiděleni biblisté, kteří přišli z koncentračního tábora Flossenbürg. Himmler později propustil biblické badatele (kromě dvou Čechů) „s omezeným pobytem v místě“, „aby v zahraničí zanechali lepší dojem“. Později došlo k dlouhé korespondenci mezi Pohl a paní Heydrichovou, protože WVHA Říšského bezpečnostního úřadu požadovalo zaplacení za práci vykonanou vězni, což paní Heydrichová odmítla. Nakonec se dospělo ke kompromisu. I to jasně ukazuje otrocký charakter této situace.

Vnější komando Doly Kladno

První skupina židovských vězňů z Terezína v počtu 100 mužů nastoupila 22. února 1942 do práce v kladenských dolech, druhá skupina o 200 mužích následovala 16. března 1942. Práce skončila v červenci 1943. Členové tohoto komanda byli ve věku od 20 do 35 let.

Dne 23. února 1943 se ředitelství pražské železárny obrátilo na úřad práce v Kladně s žádostí o 50 silných židovských dělníků ve věku od 18 do 50 let. Důvodem této žádosti byl rostoucí nedostatek pracovních sil v kladenských dolech v době, kdy se připravoval transport kladenských Židů do Terezína. Panovaly obavy, že s nimi pražské železárny (PEG) ztratí další pracovní sílu. Přestože Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze zpočátku zaujala odmítavý postoj, řediteli syndikátu kladenských uhelných dolů Alexandru von Moll-Moldheimovi se podařilo získat za ztracenou pracovní sílu náhradu.

Vyslání komanda z Terezína do Kladna bylo časově omezené. Mělo být staženo v okamžiku, kdy se podniku podaří nahradit pracovní sílu komanda „árijskou“ pracovní silou. Moll-Moldheim pomohl také při žádosti uhelné společnosti Lány-Rakovník, která se rovněž obrátila na ústřednu s žádostí o pracovní sílu. Vězni z Terezína pracovali pro PEG v dolech „Ronna“, „Mayrau“ a „Schoeller“ a pro Steinkohlen AG Lány-Rakovník v dole Prago v Dubí. Práce v podzemí dolů byla těžká a často i nebezpečná. Vězni ji však oceňovali, protože zde nebyli neustále pod dohledem SS a mohli navazovat kontakty s civilními pracovníky.

Venkovní komando Křivoklát (Pürglitz)

Pracovní komando Křivoklát je zmíněno celkem v 13 denních rozkazech. V období od 10. dubna 1942 do 6. června 1942 se tohoto komanda zúčastnilo 1 000 žen ve věku od 16 do 50 let. Ženy patřící do komanda vysazovaly stromy v lesích u Křivoklátu. Na organizaci těchto prací se podílely lesní správy v Praze a Křivoklátu, Ústřední úřad pro židovskou emigraci a velitelství SS v Terezíně.

30. března 1942 obdržela pražská lesní správa od SS-Dienststelle v Terezíně pokyny k nasazení vězňů z Terezína:

• Kontakt s židovskými vězni byl zakázán.
  
• Židům bylo zakázáno kouřit.
  
• Měl být vyloučen kontakt s místními obyvateli a útěk.
  
• Pošta vězňů měla být zasílána na úřad SS v Terezíně.
  
• Vedoucí pracovních skupin měli každý den vyplnit formulář, nechat jej potvrdit lesním úřadem a poté jej předat úřadu SS v Terezíně.
  
• Prádlo vězňů mělo být práno v Terezíně.
  
• Za transport vězňů odpovídalo lesní ředitelství.
  
• Náklady na transport mělo hradit lesní ředitelství v Praze.
  
• Mzda za práci vykonanou vězni měla být po odečtení nákladů na stravu a ubytování převedena na účet 156 Ústředního úřadu pro židovskou emigraci v Praze, pobočka Terezín, u
• Městské spořitelny v Roudnici, pobočka Terezín.
  
• Vězni neměli být přihlášeni k zdravotní pojišťovně.
  
• Případné stížnosti na pracovnice měly být zasílány na velitelství v Terezíně.

Ženy byly ubytovány v restauracích a jiných vhodných budovách, strážci a dozorci byli poskytnuti lesními správami. Z 1 000 pracovnic bylo vytvořeno 13 pracovních skupin, z nichž každou vedla jedna vedoucí skupiny. Vedoucí skupiny byla určena ústředím. Do pracovního komanda se mohly přihlásit u pracovní centrály v ghettu ženy, které do Terezína přišly mezi 30. listopadem 1941 a 26. únorem 1942 z Prahy, Plzně, Brna a Kladna. Aby dobrovolnice mohly rychle informovat své rodiny o účasti na pracovním nasazení, zřídila pošta v Terezíně speciální službu, kterou mohly využít, pokud své dopisy označily písmenem „p“. Denní rozkaz obsahoval také slib, že manželé účastnic a jejich děti mladší 18 let budou ušetřeni transportu na východ. Bod 1 denního rozkazu ze dne 22. března 1942 uváděl jako důvody pro vyloučení věk nad 65 let, cizí státní příslušnost, válečné invalidity a členství v Aufbaukommandos I a II. Jelikož se k pracovnímu nasazení přihlásilo nedostatečné množství žen, byly nakonec určeny ostatní.

Ještě před odjezdem transportů byly určeny vedoucí skupin pro 13 skupin a rozděleny vedoucí oddílů, kterým podléhalo asi 50 žen. Jména byla zveřejněna v denním rozkazu ze dne 6. dubna 1942.

Ženy si směly vzít s sebou osobní věci, které nezbytně potřebovaly. S povolením táborového inspektora se ženy 9. dubna 1942 mohly rozloučit se svými rodinami. 10. dubna 1942 odjelo 1 000 žen, mezi nimiž byly i dvě lékařky, ve 20 osobních vagonech. V denním rozkazu ze 17. dubna 1942 bylo oznámeno, že ženy dorazily v pořádku na místo určení.

Mnohé z těchto žen později popsaly pobyt v Křivoklátu jako příjemnější než život v Terezíně. Musely vstávat v 4:30, téměř dvě hodiny pochodovat ke svým pracovištím v lese a poté pod dohledem lesníků sázet stromy. V 18:00 končil pracovní den. Strážili je místní lesníci a četaři, kteří jim podstrkovali jídlo a předávali zprávy. Za stravu v hodnotě 15 až 16 korun denně dostávaly ráno kávu, polévku nebo chléb, v poledne polévku ohřátou u ohně v lese a večer hlavní jídlo, které se skládalo z brambor s krvavou omáčkou nebo knedlíků s ovocnou omáčkou.

Během doby jejich nasazení pracovalo v lese také 447 civilních žen.

Kontakty se opakovaly. Některé nemocné ženy (celkem 82) byly včas převezeny zpět do Terezína. Náhradní síly nebyly poskytnuty. Zbývajících 918 žen se vrátilo do Terezína 6. června 1942.

Vnější komando Rosice

Od počátku dubna 1942 pracovali vězni z terezínského ghetta pro hornickou společnost „Liebe Gottes“ se sídlem v Brně. Jednalo se o 100 mužských vězňů ve věku od 18 do 50 let, kteří tam pracovali v období od 4. dubna 1942 do konce srpna téhož roku.

Společnost Rossitzer Bergwerksgesellschaft vlastnila kromě cihelny v Zastávce u Brna celkem čtyři doly: „Julius“ v Zastávce u Brna, „Ferdinand“ v Babicích, „Heinrich“ ve Zbýšově u Brna a „Kukla“ v Oslavanech. Muži z Terezína byli nasazení v dole „Kukla“.

O takzvané pracovní skupině „Oslavany“ byli vězni informováni denním rozkazem ze dne 26. března 1942. Měli se hlásit muži ve věku od 18 do 50 let. Dobrovolné přihlášení však nevylučovalo přidělení jinam. Během příprav panovala v Terezíně nervozita, protože současně se připravovaly transporty do polského Pisaski a transport žen na Křivoklát. Egon Redlich k tomu ve svém deníku poznamenal: „1 000 žen na Křivoklát, jeden transport do Polska. 100 mužů do Oslavan. Pohyb, napjaté nervy. Odpovědnost.“ Před odjezdem transportu dne 4. dubna 1942 v 18:53 hodin povolil velitel tábora rozloučení ve třech vagónech v ženských kasárnách.

Pracovní komando z Terezína bylo nasazeno v dole „Kukla“ v Oslavanech poté, co byl opuštěn židovský tábor v koželužně v Ivančicích a tamní ghetto. V dole „Kukla“ předtím pracovali vězni z tohoto tábora. Vězni z Terezína tak sloužili jako náhrada za deportované místní židovské obyvatelstvo. Židovští vězni z Terezína nasazení v Oslavanech byli zpočátku po 2–3 měsících začleněni do transportů na východ. Po skončení jejich pracovní nasazení v srpnu 1943 zde až do osvobození 18. dubna 1945 pracovali Židé ze „smíšených manželství“ a „míšenci“. Přeživší vyprávějí, že mezi vězni z Terezína a místním obyvatelstvem existovaly kontakty.

Vnější komando Schnarchenreuth a Regen

Poslední pracovní nasazení vězňů z Terezína na jaře 1945 ve Schnarchenreuthu u Hofu a v Regenu v Bavorském lese bylo pouhou epizodou.

Mezi 11. a 22. březnem 1945 opustily Terezín tři transporty vlakem. 61 mužů patřících ke komandu Schnarchenreuth přijelo na nádraží v Hofu, kde byli naloženi na nákladní automobily a odvezeni na statek, kde byli ubytováni ve stodole. Vzhledem k chaotickým podmínkám v posledních týdnech války se vězni vůbec nedostali k plnění svého skutečného úkolu, kterým byla výstavba baráků na zakázku Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). Celou dobu byli zaměstnáni sběrem stavebního materiálu v okolí, kácením stromů a jejich přepravou do pil k zpracování. Při cestách nákladními automobily a koňskými povozy byli vězni vystaveni útokům amerických letadel létajících v nízké výšce. Komando vedl SS-Obersturmführer Stuschka, který již byl velitelem tábora ve Wulkowě. S sebou do Schnarchenreuthu přivedl svého brutálního kapo Raffaelsohna. Stuschka při výběru vězňů v Terezíně dbál na to, aby do nového komanda byli zařazeni bývalí vězni z Wulkowa.

Pracovní komando nebylo schopno úkol výstavby baráků splnit. Návrat skupiny do Terezína byl v chaosu posledních válečných dnů velmi obtížný. Protože nebylo možné zajistit přepravní kapacitu od říšské dráhy, vydala se skupina v polovině dubna pod vedením důstojníků SS pěšky na 195 km dlouhou cestu zpět, přičemž vězni museli táhnout vozíky naložené municí a zavazadly důstojníků SS. Po šesti dnech, 20. dubna 1945, dorazila skupina vyčerpaná do Terezína.

Pracovní komando, které bylo zřízeno po dešti v Bavorském lese, opustilo Terezín se 40 mladými muži 10. dubna 1945. I v tomto pracovním komandu byli bývalí členové pracovního komanda „Wulkow“. Odjeli v nákladním vlaku naloženém dřevěnými díly, ke kterému byly připojeny osobní vagony.

Skupina sama nevěděla, kam jede. Cesta vedla přes Prahu, Plzeň, Klatovy a Železnou Rudu do Regenu. Díly baráků byly vyloženy přímo u železnice. Jako ubytování sloužil vězňům nákladní vagon. Vězni uvedli, že chování doprovázejících příslušníků SS bylo korektní. Skupina strávila čtyři dny v Regenu a kvůli bombardování Plzně se 20. dubna vrátila přes Klatovy, Štěpánov, Strakonice, Kamennou Lhotu, Beroun a Prahu do Terezína.

Vnější komando Wulkow (komando Zossen)

Dne 2. března 1944 opouští tzv. komando Zossen s 200 mužskými vězni ghetto, aby ve Wulkowu jihovýchodně od Berlína postavilo barákový tábor pro SS. Komando bylo později rozšířeno na 260 mužů. 45 vězňů mělo být na podzim za trest odvezeno do Sachsenhausenu a poté do Malé pevnosti (10 přeživších). Dne 2. února bylo tábor Zossen evakuován, byl vydán proviant na 3 dny, ale cesta zpět přes Berlín, Halle, Würzburg, Norimberk a Prahu trvala osm dní. Dne 10. února 1945 se komando vrací do Terezína.

W. Görner : „Ghetto koncentračního tábora Terezín“, Berlín 1948, ve své knize o pracovní skupině Wulkow píše. Zmiňuje 235 pracovníků, jistého Franze Stuschky (nebo Stuczky) jako Obersturmbannführera, strážní jednotku deseti příslušníků SS, německé odborníky a inženýry. Görner se stal vedoucím tábora, poté byl odvolán a nahrazen jistým Raffaelsohnem, který Stuschku podporoval v jeho týrání, a proto byl po válce v ČSR odsouzen k smrti a popraven. Jídlo pocházelo z Terezína, ale Stuschka ho neustále omezoval, takže dělníci hladověli. Pracovní doba v létě byla od 6 do 22 hodin, v zimě od 7 hodin do setmění. Žádné volné dny. Z Terezína přišlo 25 žen, které se měly starat o jídlo a prádlo. Stuschka uspořádal sčítání, které probíhalo jako orgie. Nechal ženy sedět v loužích a posunovat bahno zadkem sem a tam. Jiné ženy musely v louži koupat.

Pracovní skupina postavila v lese 110 budov, obytné, pracovní a kuchyňské baráky, archiv, hasičské rybníky a garáže, kanalizaci, studnu s nejmodernějšími čerpadly.

Tento tábor byl určen jako náhradní sídlo Gestapa pro Berlín a na podzim 1944 byl částečně obsazen.

Heinrich Müller, šéf úřadu IV v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu, pověřil Eichmanna zřízením druhé pobočky Gestapa, která měla sloužit jako záložní ubytovací prostory.

Müller napsal dopis Dr. Erwinu Weinmannovi, veliteli SD a bezpečnostní policie v protektorátu. Požádal ho o zapůjčení 18–20 baráků, které byly v Terezíně nadbytečné. Záložní tábor měl být postaven ve Wulkowě, asi 60 km východně od Berlína, u železniční trati do Küstrinu. Dostal krycí jméno Dachs. Organizací stavby byl pověřen Müllerův pobočník, SS-Obersturmführer Albert Duchstein.

V Terezíně se po příslušném oznámení na začátku roku 1944 přihlásilo do pracovního komanda jen málo mladých mužů, přestože SS oznámila, že členům komanda bude poskytnuta ochrana před transportem. Samospráva musela na seznam přidat další muže. SS skutečně měla dodržovat ochranu před transportem. Zřejmě také proto, že rukojmím zabránila v útěku lépe, než ostnatý drát a stráže. Sraz se konal na nádvoří radnice. Rahm byl příliš opilý, než aby mohl pronést pořádnou řeč. Dne 2. března 1944 bylo asi 200 mužů přepraveno osobními automobily z Bohušovic do Wulkowa. Na přivezených nákladních vozech byly naloženy části baráků. Vlak doprovázel SS-Hauptsturmführer Möhs a SS-Scharführer Glaser a Hanke.

Samotné staveniště se nacházelo v lesnaté oblasti Seelower Höhen. Hanke, který dočasně působil jako velitel tábora, se podle svědeckých výpovědí choval k vězňům slušně, bez brutality a mučení. Poté byl nasazen SS-Obersturmführer Stuschka z Vídně, který s vězni zacházel brutálně, bil je a nechával je transportovat buď do Sachsenhausenu, nebo do Malé pevnosti, což pro mnohé znamenalo rozsudek smrti. Tábor byl později střežen německými příslušníky SS. V jeruzalémském procesu proti Eichmannovi byla zmíněna Eichmannova návštěva ve Wulkowě.

Transporty z Terezína do Wulkowa a z Wulkowa do Terezína

• 2. 3. 1944 200 mužů do Wulkowa
• 29. 3. 1944 38 mužů do Wulkowa
• 30. 3. 1944 3 muži z Wulkowa do T.
• 1. 4. 1944 35 mužů z Wulkowa do T.
• 18. 4. 1944 35 mužů do Wulkowa
• 25. 4. 1944 6 mužů do Wulkowa
• 28. 6. 1944 20 žen do Wulkowa
• 30. 6. 1944 38 mužů a 8 žen z Wulkowa do T.
• 13. 7. 1944 1 muž z Wulkowa do T.
• 14. 8. 1944 2 mužů z Wulkowa do T.
• 25. 8. V roce 1944 bylo do Wulkowa posláno 55 mužů a 14 žen
• 28. 8. 1944 20 mužů a 1 žena z Wulkowa do T.

Poslední známý počet osob v táboře Wulkow činí 260 osob. V únoru 1945 se však do Terezína vrátilo pouze 215 osob (seznam navrátilců židovské samosprávy ze dne 10. února 1945).

Chybějících 45 osob jsou ti, které Obersturmführer Stuschka potrestal Sachsenhausenem a Malou pevností. Rahm nechal tyto vězně po rozhovoru s Murmelsteinem dne 20. února 1945 vyškrtnout z počtu osob v táboře.