Miroslav Kárný napsal v Terezínských studiích a dokumentech ze dne 3.9.2000 poučný článek o německých Židech v Terezíně, jehož nejdůležitější tvrzení jsou zde shrnuta:
- Kárný odkazuje na Heinricha Liebrechta, který souhlasí s Adlerovým popisem nucené komunity, v níž se mezi vězni zbavenými svobody nemůže vyvinout žádný společenský duch, ale spíše se rozvíjí tvrdší egoismus.
- Liebrecht poukazuje na to, že materiální nerovnost mezi českými a německými Židy souvisela s tím, že čeští Židé, kteří byli v ghettu soustředěni jako první, zastávali téměř všechny důležité pozice ve samosprávě.
- Liebrecht se velmi kriticky vyjádřil k nacionalismu českých Židů, kteří podle jeho názoru nepovažovali německé Židy za spolupoutníky osudu, ale za Němce, za spoluviníky svého neštěstí.
- Moravští a čeští Židé žijící na území protektorátu se hlásili převážně k české, nikoli k židovské nebo německé národnosti. V ghettu tvořili v rámci vězeňské komunity společnou skupinu, kterou charakterizovaly identické zájmy. Němečtí a čeští Židé se lišili jak svou demografickou strukturou, tak i politickými zkušenostmi.
- Demografická struktura židovského obyvatelstva protektorátu nebyla (ačkoli již 26 000 lidí emigrovalo) ještě tak deformována jako u německého židovského obyvatelstva po 9 letech Hitlerovy vlády.
- Čeští Židé přicházeli do Terezína s celou rodinou. Staří lidé zde byli se svými dětmi a s rodinami svých dětí. Setkávali se s přáteli, s kolegy z práce.
Terezín byl koncipován jako sběrný a průchodní tábor pro celou židovskou populaci protektorátu.
- Z Německa naopak do Terezína přicházela pouze „privilegovaná“ vrstva židovského obyvatelstva – „privilegovaná“ díky věku, zásluhám nebo slávě daných osob. Ostatní byli odváženi přímo do vyhlazovacích táborů na východě. V roce 1942 byla polovina transportů směřována na východ, druhá polovina do Terezína.
- Německou skupinu vězňů v Terezíně tvořili převážně starší lidé, jejichž dospělé děti s rodinami již dříve emigrovaly nebo byly zavražděny v Sobiboru či Minsku. Tito starší lidé byli izolovaní, osamělí, neměli oporu v rodině ani mezi přáteli.
- Průměrný věk obou transportů z Berlína a Mnichova byl 31 let, průměrný věk rodinných transportů z Protektorátu byl 46 let. Průměrný věk deportovaných z Kolína nad Rýnem byl naopak 70 let.
- Z prvních 4 213 německých a rakouských osob, které byly transportovány do Terezína, bylo pouze 242 v produktivním věku, ale skutečně schopných práce bylo pouze 51 mužů a 127 žen, tj. 4,23 % všech příchozích.
- Vězni vykonávající těžkou práci a děti byli lépe stravováni než staří či nepracující vězni. Toto lepší stravování těžce pracujících a dětí bylo možné realizovat pouze na úkor ostatních.
- Kárný píše, že Terezín nebyl pro válečné hospodářství důležitým táborem. Velký význam však získal faktor práce uvnitř tábora. Život v táboře mohl být zajištěn pouze intenzivní a neúnavnou výstavbou a údržbou ve všech oblastech, protože nacisté neměli zájem o tábor s nákazou skvrnitého tyfu (jednoznačná prohlášení Himmlera a Eichmanna), neměl by to žádnou propagandistickou hodnotu.
- Čeští Židé měli díky českému prostředí spíše možnost získat potraviny zvenčí (z smíšených manželství, od árijských přátel atd.) než starší němečtí Židé, jejichž příbuzní již zpravidla nebyli doma.
- Rozdílná věková struktura německých a českých skupin vězňů byla důvodem, proč byli čeští Židé zvýhodňováni. Podíl dětí a Židů, kteří měli prospěch z vyšších přídělů, byl v české skupině obyvatel výrazně vyšší než v německé. Německé židovské děti přicházely do Terezína převážně z vyklizených sirotčinců, nikoli však se svými rodiči.
- Kromě všech těchto rozdílů a s nimi spojené profesní struktury české a německé skupiny vězňů existovaly také podstatné rozdíly v jejich politických zkušenostech.
- Němečtí Židé patřili k asimilovaným evropským Židům, kteří byli převážně národně smýšlející. Byli integrováni do vedoucích společenských tříd a vrstev, do politické a kulturní elity. Jejich vyloučení z německého národa pro ně znamenalo nejen materiální a fyzickou ránu, ale také krutou psychickou zkušenost, která vedla k dezorientaci, rezignaci a depresi („Kdyby to jen vůdce věděl“).
- Čeští Židé prožívali své utrpení společně s českým národem. Vnímali opatření okupační moci namířená proti nim jako opatření namířená proti celému českému národu. Čeští Židé a jejich čeští spoluobčané měli společného nepřítele. Nebyli bez domova, nacházeli se na českém území. Tento pocit převládal u většiny českých Židů v Terezíně, a proto nebylo překvapivé, že čeští Židé byli nositeli odboje, a proto nebylo překvapivé, že opatření SS zaměřená na oslabení odporu v ghettu byla často namířena právě proti českým Židům. V září 1943 a v říjnu 1944 byli deportováni právě čeští Židé.
- Židovskou správu ghetta vytvořili protektorátní Židé. Když se v roce 1942 v důsledku transportů z Rakouska a Říše změnilo složení obyvatelstva ghetta, byla v říjnu 1942 reorganizována Rada starších; polovinu členů Rady nyní tvořili němečtí a rakouští Židé. V lednu 1943 zasáhlo Říšské bezpečnostní hlavní úřad (RSHA) a nahradilo Edelsteina zástupcem německých Židů Dr. Paulem Eppsteinem. Edelstein zůstal zástupcem, stejně jako Murmelstein, který pocházel z Rakouska.
- I v česko-židovské skupině existovaly různé frakce a rozdíly mezi sionisty a konzervativní česko-židovskou populací.
- Tragickou postavou byl jistě z Německa pocházející „privilegovaný“ Žid Karl Loewenstein, který se stal šéfem bezpečnostního aparátu, z ghetto stráže vytvořil silnou jednotku, bojoval proti korupci, nadělal si mnoho nepřátel, vyjednával přímo s velitelem, zřejmě chtěl dále rozšiřovat svou vlastní mocenskou pozici a u mnoha, zejména českých Židů, narazil na odpor. V létě 1943 byl zbaven moci spojenými českými, německými a rakouskými členy ÄR.
- V Terezíně bylo vězněno 73 468 českých a 42 931 německých Židů (před 20. dubnem 1945).
- Velký rozdíl v úmrtnosti mezi německými a českými Židy spočíval především v odlišné věkové struktuře. V Terezíně zemřelo 6 152 českých vězňů, což představovalo 8,37 % všech vězňů z českých transportů – zemřel každý dvanáctý.
- Úmrtnost německé skupiny byla v Terezíně téměř šestkrát vyšší. Zemřelo zde 20 848 německých Židů, což představovalo 48,57 % z celkového počtu vězňů z německých transportů, tedy každý druhý.
- Na východ bylo z Terezína deportováno 60 382 českých Židů (což představovalo 82,19 %) a 16 098 německých Židů (37,5 %). Z českých Židů přežilo 3 097, z německých méně než 100. Na východě tedy následně zahynulo 57 285 českých Židů a přibližně 16 000 německých Židů.
- Shrneme-li úmrtí v Terezíně a na východě, u českých Židů došlo k 63 437 úmrtím (86,35 %) a u německých Židů k 36 848 úmrtím (85,85 %). Rozdíl činí půl procenta.
Situace starších Židů z Německa a Rakouska
V červnu 1942 dorazily do Terezína první transporty z Německa a Rakouska. Jednalo se převážně o nic netušící starší lidi, kteří přijeli do Terezína zcela nepřipraveni a plni iluzí.
Setkali se nejen s tvrdými podmínkami v táboře, ale také s českými Židy, kteří k nim nebyli příliš vstřícní.
„Namlouvali jsme si, že když přijedeme do Československa, přijedeme do přátelské země, která s námi sdílí nenávist k Hitlerovi a jeho pomocníkům. Ale jaké to bylo zklamání! Češi nás nenáviděli stejně jako my nenáviděli Hitlera a vinili nás z neštěstí, které je postihlo. Neviděli v nás spolutrpitele, ale pouze Němce, které nenáviděli.“
Mezi nově příchozími byli převážně staří, unavení, většinou křehcí, dokonce na smrt nemocní lidé. Pocházeli z pečovatelských domů, z asimilovaných kruhů. Jejich děti a vnoučata uprchli do zahraničí, pracovali v továrnách nebo byli již odesláni do bezejmenné mizérie na Východě. Nemohli si pořádně sbalit zavazadla. Nikdo jim nemohl nebo nechtěl pomoci. Byli převezeni do sběrných táborů, kde, zejména ve Vídni, fyzicky i psychicky strádali. Než byli naloženi do dobytčích vagónů, byli již zanedbaní, špinaví a často polomrtví hlady. Ve vlacích nebylo nic připraveno pro jejich základní potřeby, nebyla tam voda a pro mnohé ani jídlo, ačkoli cesta někdy trvala i několik dní. Lidem ve věku 60–90 let nebylo možné poskytnout lékařskou pomoc. Do Terezína dorazili fyzicky i psychicky zdevastovaní, neschopní ovládat své smysly a končetiny, neschopní jakéhokoli rozhodnutí. Mezi deportovanými byli tisíce válečných zraněných a vyznamenaných. Německá strana těmto lidem, vychovaným v pevném řádu, slíbila mnoho. Zkostnatělí pevnou vírou si vůbec neuvědomovali, jak moc byli podvedeni („Kdyby to věděl vůdce!“). Byly jim slíbeny pohodlné a útulné podmínky v „Reichsaltersheim Theresienbad“ (Říšský domov důchodců lázních Terezín) s penziony, hotely a klinikami. Toto místo si zajistili „smlouvami o koupi domova“ za celý svůj majetek a přivezli si s sebou vázy, záclony, rodinné památky a jiné drobnosti místo věcí, které jsou pro život v táboře tak důležité, jako jsou deky, nádobí, teplé oblečení atd. Chyběly jim lžíce, nože, ručníky, žínky, všechny věci, o kterých si mysleli, že je v Terezíně najdou.
Nyní byli vyloženi na nádraží v Bohušovicích, vyčerpaní, zničení, okřikovaní příslušníky SS, četníky a Židy. Nyní měli vyčerpaní lidé nastoupit pochod do tábora vzdáleného 3 km, obtěžkáni svými ubohými věcmi. Byli naloženi na nákladní automobily a přívěsy traktorů, kvůli stísněným podmínkám nemohli sedět, museli stát, někteří opřeni o berle. Při jedné z těchto jízd bezohledného aspiranta SS bylo 27 osob vymrštěno z přívěsu. Deset osob zahynulo na místě, další zemřely v nemocnici, jiné zůstaly zmrzačené.
Někteří z příchozích se již při příjezdu nebo v šatně ptali na pokoje, které pro ně byly rezervovány, a byli pak umístěni do podkroví, kde bylo v létě nesnesitelné horko a v zimě zima, nebo do páchnoucích, vlhkých kasemat. Postihlo je obrovské utrpení a nikdo tomu nemohl zabránit. H.G. Adler uvádí: „To, co bylo těm starým lidem v Terezíně způsobeno, nelze ničemu přirovnat, dokud je v těle ještě život, protože smrt není v žádném případě větším utrpením.“
Edelstein nahlásil podvod s takzvanými „smlouvami o koupi domova“ veliteli tábora. Seidl slíbil, že o tom podá zprávu do Berlína. Nakonec mělo být poskytnuto 5 říšských marek měsíčně na osobu. Zůstalo však pouze u slibu.
Mnoho nově příchozích onemocnělo a rychle zemřelo. Na hřbitově musely být zřízeny hromadné hroby. Průměrný věk nově příchozích z Berlína a Mnichova byl v létě a na podzim 1942 69 let. Z 4 213 lidí, kteří přišli z Německa a z Vídně, bylo pouze 242 v produktivním věku a skutečně schopných práce jich bylo pouze 178 (4,23 %). Mnozí z těchto starých lidí nezůstali v ghettu dlouho. Stali se oběťmi transportů starých lidí v září a říjnu 1942. Do té doby byli lidé starší 65 let ušetřeni. Tyto transporty však byly výslovně určeny pro osoby starší 65 let. V září odjelo 10 000 starých lidí z Berlína a Vídně, v říjnu 8 000, mezi nimi i Židé z Protektorátu. 18 000 lidí v 9 transportech po 2 000 osobách bylo odesláno na smrt. Ušetřeni byli pouze lidé s těžkými válečnými zraněními, vyznamenáními jako Železný kříž 1. třídy nebo se zvláštním občanstvím.
Při transportu se odehrávaly strašné scény. Při registraci se čekalo celé hodiny, mnoho lidí omdlelo.
Mnoho starých lidí leželo v ošetřovnách nebo v ústavech pro nemocné, byli zchátralí, nemocní, zablešení, polomrtví hlady, neschopní jakéhokoli jednání nebo rozhodnutí, bez smyslů. Byli nemilosrdně nahnáni, naloženi na vozy, vlečeni na nosítkách a odvezeni jako odpad na vozech. Oddělení pro transporty myslelo jen na to, aby mělo na místě přesný počet. H. G. Adler popisuje, že staří lidé byli štváni a hnáni a že ostatní vězni dokonce okrádali tyto bezmocné, ponížené lidi o jejich majetek, než byli pod údery holí a jiným týráním nacpáni do dobytčích vagónů.
