Struktura židovského obyvatelstva Berlína v letech 1933–1945
Židovské obce v Berlíně měly v roce 1933 přibližně 160 000 členů, což představovalo 3,8 % celkové populace. Kromě velké obce existovala ještě ortodoxní obec Adass Isroel, jejíž počet členů není znám. Z hlediska počtu obyvatel žila v tomto roce v hlavním městě říše přibližně třetina všech německých Židů.
V červnu 1941 žilo v Berlíně ještě 73 842 Židů, kteří spadali pod nacistickou definici pojmu rasa. Tento vysoký počet je také způsoben tím, že ve třicátých letech se mnoho Židů z menších sousedních obcí v okolí Braniborska přestěhovalo do Berlína, protože věřili, že v anonymitě velkoměsta budou mít větší šanci na přežití.
Přibližně 20 % později deportovaných osob v době sčítání lidu v roce 1939 ještě v Berlíně nežilo. Kromě anonymity nabízely pronásledovaným velkou výhodu také sociální zařízení židovské obce. Židovské obce v Berlíně vlastnily řadu mateřských škol, nemocnic, domovů pro seniory a další sociální zařízení, včetně Židovského náboženského svazu.
Náboženské a politické názory členů obce se značně lišily. Ve volbách do komunit v letech 1930/31 kandidovali zástupci 10 skupin, liberálové různých směrů, sionisté, socialističtí sionisté, ortodoxní a konzervativci. Ve dvacátých letech si liberálové a sionisté udržovali rovnováhu, v roce 1931 získali převahu liberálové, ale později byli Gestapem stále více vytlačováni do pozadí. Národně-náboženská židovská lidová strana měla velký příliv díky neustálému přílivu obyvatelstva z východu. Od přelomu století utíkali před pogromy do Berlína především Židé z Polska a Ruska, ale také z Rumunska a Maďarska, a usadili se zde převážně ve čtvrti Scheunenviertel. Počet Židů s jinou než německou státní příslušností činil v polovině roku 1933 25–30 procent. Židé žijící zde patřili zpravidla k ortodoxním a konzervativním směrům.
Bohatší Židé bydleli většinou v západních obvodech města a byli spíše liberálně smýšlející. Již ve dvacátých letech se židovské obce potýkaly s problémem stárnutí obyvatelstva a smíšených manželství. Sociální struktura židovských obcí byla spíše středostavovská. Mezi členy obcí bylo nadprůměrně mnoho obchodníků a akademiků, málo dělníků.
Ihned po roce 1933 začala vlna útěků do zahraničí, kde hledali záchranu. Útěk se podařil asi 80–85 procentům mladých lidí.
V důsledku toho trpěli berlínští Židé pronásledováním, které nacisté právě v Berlíně prosazovali.
Berlínští Židé v Terezíně
První deportace začaly v říjnu 1941, první transporty do Terezína v červnu 1942. Celkem bylo z Berlína deportováno 50 029 Židů, z toho 29,3 procent do Terezína. Ostatní byli transportováni do Łódźi, Rigy, Minsku, Kowna, Trawniků, Osvětimi nebo na neznámé místo na Východě.
Věk a pohlaví deportovaných do Terezína
Bylo možné zjistit 14 663 mužů a žen, kteří byli deportováni z Berlína do Terezína. Mezi nimi bylo 341 Židů, kteří neměli bydliště v Berlíně, ale byli do Berlína přivezeni za účelem deportace. Celkem bylo zjištěno 14 710 Židů, kteří byli deportováni do Terezína. V tomto počtu jsou zahrnuti také Židé, kteří uprchli do Československa a poté byli z Prahy převezeni do Terezína.
První transport z Berlína opustil město na začátku června 1942, poslední 27. března 1945. Transporty obvykle zahrnovaly 50 až 100 osob. Byly však také čtyři velké transporty, z nichž každý přepravoval přes tisíc lidí. Celkem bylo z Berlína do Terezína odesláno 121 transportů. V létě a na podzim roku 1942 odjížděl z Berlína tímto směrem téměř každý den jeden transport. Po takzvané fabrikaci v únoru 1943, která se nesla pod heslem „Berlín bude bez Židů“, se transporty staly vzácnějšími. Při „fabrikakci“ nebyli Židé zatýkáni ve svých bytech, ale v továrnách na pracovištích. Většina z přibližně 6 000 osob zatčených při této akci byla deportována do Osvětimi, jeden velký transport s 1 164 osobami odjel 17. března 1943 do Terezína.
Na základě výsledků konference ve Wannsee měli být do terezínského ghetta převezeni především Židé starší 65 let, vojáci z fronty, osoby s vyznamenáním a osoby z takzvaných smíšených manželství. Transporty do Terezína byly proto na rozdíl od „východních transportů“ označovány jako „transporty starých“. 78 procent osob deportovaných do Terezína bylo v roce 1942 ve věku mezi 57 a 86 lety. U všech ostatních deportovaných činil tento věkový rozsah pouze 43 procent. To však také znamená, že ne všechny osoby starší 65 let byly odvezeny do Terezína.
V roce 1942 bylo 37 procent osob starších 65 let deportováno na Východ. Zajímavé je také to, že ženy tvořily většinu, a to 2/3.
Kromě frontových bojovníků byli do Terezína deportováni také lidé, kteří se zasloužili o veřejný život, kulturu, průmysl, výzkum atd. Mladší lidé se tam dostali proto, že byli deportováni spolu se svými rodinami. Válečné vdovy byly rovněž určeny do Terezína, stejně jako osoby ze „smíšených manželství“, které se rozvedly nebo jejichž árijští partneři zemřeli. Mezi deportovanými bylo 743 osob, které vychovávaly děti mladší 14 let, které byly považovány za „míšence prvního stupně“. Mezi deportovanými bylo 92 „míšenců“. V 51 případech se jednalo o takzvané Geltungsjuden (míšenci vyznávající judaismus). Do Terezína přišla většina funkcionářů židovských obcí a také několik osob z židovského odboje (např. Edith Fränkl z odbojové skupiny kolem Herberta Bauma).
Zatímco chudší židovské obyvatelstvo bydlelo spíše v obvodech Mitte a Prenzlauer Berg, bohatší vrstvy spíše v západních obvodech města, bylo zjištěno, že první z nich byli zařazeni především do transportů na Východ, bohatší spíše do transportů do Terezína. Přibližně 95 procent osob deportovaných do Terezína mělo německé občanství.
Šance na přežití deportovaných do Terezína byly větší než v táborech na Východě. Přežilo asi 12 procent deportovaných Židů. U transportů na Východ to bylo pouze 1 procento. Šance na přežití byly samozřejmě největší u mladších osob. Mnoho lidí starších 70 let zemřelo v Terezíně kvůli špatným životním podmínkám. Větší skupina osob starších 65 let byla deportována do Malého Trostince. Většina mladších lidí zahynula v Osvětimi nebo byla přesunuta do jiných táborů na nucené práce. Pro šance na přežití hrála velkou roli také doba transportu do Terezína. U těch, kteří byli deportováni od roku 1944, činila téměř 50 procent. Po osvobození ghetta se mnoho osvobozených lidí vrátilo do Berlína. Z 1 751 přeživších bylo v 702 případech prokázáno, že po skončení války byli v Berlíně a využili pomoci.
Podle oficiálních statistik, které musela sestavit „Reichsvereinigung“ (Říšské sdružení), žilo v Berlíně k 31. březnu 1945 ještě 5 990 Židů (z toho asi 2 000 ilegálně). Z 50 029 deportovaných Židů se jich vrátilo asi 2 000, většina z Terezína. Asi 1 290 berlínských Židů spáchalo ze strachu z deportace sebevraždu. Většina přeživších později emigrovala. Z odpovědných osob, které deportace organizovaly, nebyl nikdo odsouzen.
Nadace Neue Synagoge (Nová Synagoga) - Centrum Judaicum (Berlín) provádí v současné době (2006) výzkum sebevražd Židů v období nacistické vlády a předpokládá, že v Berlíně spáchalo mezi lety 1938 a 1945 sebevraždu nejméně 1 600 Židů.
Martha Liebermannová, vdova po malíři Maxovi Liebermannovi, který zemřel v roce 1935, spáchala v březnu 1943 sebevraždu poté, co jí bylo doručeno oznámení, že bude deportována do „domova důchodců“ v Terezíně.
