Ghetto Terezín

Role Terezína

Pod vedením SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, který 27. září 1941 nahradil Konstantina von Neuratha ve funkci zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu, se 10. října 1941 konala na Hradčanech konference. Kromě organizátora pronásledování Židů se na ní podíleli SS-Obersturmbannführer Adolf Eichmann, SS-Gruppenführer K. H. Frank, SS-Obersturmbannführer Böhme a další funkcionáři SS. Na této konferenci a na další schůzce 17. října 1941 bylo rozhodnuto zřídit v Terezíně ghetto. Dochované zápisy z těchto dvou tajných konferencí jasně popisují funkci Terezína jako sběrného tábora a přestupní stanice na cestě do vyhlazovacích táborů na východě.

Příslušníci SS si byli dobře vědomi výhod, které toto staré pevnostní město na řece Ohře mělo pro jejich plány: pevnost byla postavena přísně symetricky, bylo možné ji snadno střežit a díky způsobu výstavby jako pevnost byla dobře chráněna před okolním světem. Výhodou zůstávalo velké množství kasáren, do nichž se vešlo velké množství lidí.

V Malé pevnosti se již nacházelo vězení gestapa. Vojáci z posádky SS v Malé pevnosti mohli být v případě potřeby použiti i v ghettu. V nedalekém městě Litoměřice byly přítomny jednotky SS a wehrmachtu. Nejbližší česká osídlení byla daleko, dalo se tedy předpokládat, že se vězňům ghetta nedostane pomoci od místního obyvatelstva. Jednou z výjimek byla obec Bohušovice nad Ohří, tehdejší pohraniční stanice. Terezín měl centrální polohu, přes Bohušovice byl napojen na železniční síť a bylo snadné odtud posílat transporty do vyhlazovacích táborů na východě. Terezín byl od počátku určen nacistickou policií SS jako tranzitní tábor, který bude potřebný do doby, než budou na východě k dispozici potřebné vyhlazovací kapacity.

To byly hlavní důvody, proč byl Terezín vybrán z dvaceti navržených míst pro zřízení židovského sběrného tábora v Čechách.

První transporty

Ve dnech 16., 21. a 31. října a 3. listopadu 1941 vyjely z Prahy první transporty do Litzmannstadtu (Lodž) a 26. listopadu byl z Brna vypraven další transport do Minsku. Každý z těchto transportů zahrnoval přibližně 1 000 osob.

Mezitím bylo v Pražské židovské obci zřízeno oddělení „G“, které horečně pracovalo na plánech údajně samosprávného židovského ghetta v Terezíně. SS-Obersturmführer Dr. Siegfried Seidl, který byl navržen na funkci velitele, již úřadoval v pražské centrále. Na něj se museli obracet se žádostmi o pokyny Jakub Edelstein a jeho zástupce Otto Zucker, kteří byli jmenováni „židovskými staršími“. Vedení Židovské obce v té době stále věřilo, že dalším transportům na východ se lze vyhnout rychlým zřízením terezínského ghetta. Mnozí si mysleli, že Židé v Terezíně zde mohou počkat na konec války.

Dne 24. listopadu 1941 bylo do Terezína deportováno komando výstavby čítající 342 mladých mužů. Většinu lidí v tomto transportu určil osobně velitel Seidl. Dne 4. prosince 1941 následovalo druhé komando výstavby čítající přibližně 1 000 osob. Spolu s ním do tábora dorazili Jakub Edelstein a Otto Zucker. Členové těchto komand byli zpočátku ubytováni v Sudetských kasárnách. Poté začaly deportace židovského obyvatelstva Čech a Moravy. Jeden transport následoval za druhým.

Transporty byly vypravovány ze shromaždištích. Největší shromaždiště protektorátu se nacházelo v Praze v areálu Radiotrhu společnosti Pražské vzorkové veletrhy. Vypravení transportu ze shromaždiště trvalo obvykle tři dny. Jakmile židovský občan vkročil na shromaždiště, stal se pouhým číslem. Seřazeni podle čísel leželi lidé na zemi – muži, ženy, děti – všichni pohromadě, a podle čísel byli vyvoláváni k různým stolům. Jednomu byly odebrány klíče od bytu, druhému potravinové lístky, třetímu zbývající peníze, čtvrtému cennosti, pátému osobní doklady a šestému dali k vyplnění různé formuláře a dokumenty. Příslušníci SS neustále vše kontrolovali, prováděli přepadové prohlídky ve dne i v noci, to vše za doprovodu pobíhání, křiku, nadávek a bití.

Byty deportovaných Židů zůstaly prázdné a spravoval je svěřenecký úřad zřízený Židovskou obcí. Tento svěřenecký úřad roztřídil předměty zanechané v bytech, odstranil z oděvů, knih a dalších předmětů všechny stopy po původním majiteli a poté vše převezl do skladů synagog a modliteben, kde byly tyto věci roztříděny a uloženy.

Byty později předával Ústřední úřad především říšskoněmeckým občanům.

Velká pevnost

Když bylo v červnu 1940 v Malé pevnosti zřízeno vězení gestapa, obývalo Velkou pevnost ještě české civilní obyvatelstvo a většina kasáren byla obsazena jednotky wehrmachtu.

V roce 1941 se Velká pevnost skládala z 219 domů a 11 kasáren, která byla rozmístěna po celém městě a kterým dal wehrmacht německá jména: „Sudetská kasárna“, „Vrchlabská kasárna“, „Podmokelská kasárna“, „Drážďanská kasárna“, „Hamburská kasárna“, „Hannoverská kasárna“, „Magdeburská kasárna“ atd. Byly zde také administrativní budovy, sklady, menší řemeslnické dílny, obchody, restaurace, krytá jízdárna, vojenská pekárna, pivovar, posádkový kostel, velké náměstí uprostřed šachovnicového silničního systému a zhruba 25 kilometrů podzemních chodeb v opevnění, tzv. kasemat. Včetně vojáků posádky, kteří byli ubytováni v kasárnách v hromadných místnostech na spaní, žilo ve městě před začátkem války asi 7 500 lidí.

Plány Němců na zřízení ghetta v Čechách

Poté, co Němci rozhodli o zřízení sběrného tábora (ghetta) pro Židy na území protektorátu, se nějakou dobu diskutovalo o tom, na jakém místě by toto ghetto mělo být zřízeno. Kromě Terezína uvažovali o dalších dvou místech: Josefov a stará část Tábora. Od Josefova bylo opět upuštěno a proti Táboru se postavila židovská obec především z technických důvodů. Národní socialisté se však rozhodli pro Terezín (proti vůli Židovské obce). S Táborem, tímto starým husitským městem, by zranili české národní cítění a nebylo by jej možné tak dobře izolovat od okolního světa jako v případě Terezína.

Židovská obec byla v zásadě velmi spokojena s plánem zřídit v Protektorátu ghetto, protože se domnívala, že se tím zabrání dalším deportacím na východ.

Terezínské ghetto

Zatímco deportace českých Židů do Terezína byly v plném proudu, Hlavní říšský bezpečností úřad (RSHA) v Berlíně vypracovával konkrétní plán „konečného řešení židovské otázky“. Na schůzce vysokých představitelů SS a Říše 20. ledna 1942, která vešla do dějin jako „konference ve Wannsee“, se jednalo o realizaci „konečného řešení“ a bylo mimo jiné rozhodnuto přeměnit Terezín na „ghetto pro staré lidi“. Do terezínského ghetta měli být přednostně deportováni Židé starší 65 let, nositelé vysokých vyznamenání, váleční invalidé a prominentní osoby. SS doufala, že tento nový koncept zakryje skutečný cíl a rozsah „konečného řešení“.

V polovině roku 1942 začaly transporty říšskoněmeckých Židů do Terezína. Později přijížděly transporty z dalších zemí okupovaných Němci. Z Německa přijelo asi 43.000 lidí, z Rakouska 15.000. Z Nizozemska přibylo 5.000 a z Dánska 466 Židů. V posledních měsících války přijelo do Terezína 1.500 občanů židovského původu ze Slovenska a asi 1.000 z Maďarska. Ke konci války tábor přijal asi 13.000 lidí, kteří do Terezína přijeli v tzv. evakuačních transportech z východu.

Správa ghetta

V Terezíně se vystřídali tři předsedové Rady starších: Dr. Jakub Edelstein, Dr. Paul Eppstein a Dr. Benjamin Murmelstein. První z nich byl i s rodinou deportován do Osvětimi a zavražděn, Paul Eppstein byl převezen do Malé pevnosti a zde zastřelen. Dr. Benjamin Murmelstein přežil.

Členové Rady starších byli zároveň vedoucími nejdůležitějších oddělení tzv. samosprávy, jejímž prostřednictvím byly organizovány prakticky všechny činnosti v ghettu. Kromě ústředního sekretariátu to byly tyto útvary: Správní oddělení: Evidence vězňů, statistiky, doprava atd. Hospodářské oddělení: Pracovní nasazení, skladovací prostory, stravování, prádelna, odhmyzení, výroba, hospodářství obytných prostor. Finanční oddělení: Kompletní účetnictví. Technické oddělení: Zásobování vodou a elektřinou, plánování, výstavba, údržba, hasiči atd. Oddělení zdravotnictví a sociální péče: Zdravotnictví, domovy pro mládež, domovy pro staré lidi, pohřby atd.

Rada starších sídlila v Magdeburských kasárnách. Pokyny dostávala přímo od velitelství SS, často pouze ústně. Předsedové rady starších byli zodpovědní za plnění pokynů velitele. Velitel SS dostával pokyny z „ústředí“ v Praze. Ústředí na základě pokynů z Berlína také nařizovalo transporty a určovalo počet osob a cíle transportů.

Velitelství se nacházelo v rohové budově na náměstí, na které vězni neměli povolen přístup. Mimo čtvrť ghetta, v hotelu Viktoria (dnešní Parkhotel), se nacházel SS-Kameradschaftsheim a byty důstojníků.

Tábor střežily jednotky protektorátního četnictva o síle 100–150 mužů, kteří se k vězňům chovali většinou slušně a pomáhali jim navazovat kontakty. Vzácnou výjimkou byl velitel četnictva a někteří důstojníci.

Neozbrojená stráž ghetta měla pomáhat udržovat kázeň a pořádek v samotném ghettu.

Komanda výstavby teprve začala pracovat, když do ghetta v rychlém sledu dorazily první transporty žen a dětí. Civilisté žijící v Terezíně byli přesídleni a do konce roku 1942 museli město opustit.

Přicházely další a další transporty, bylo potřeba stále více místa. Počet obyvatel ghetta rychle rostl. Dr. Karl Lagus ze Svazu protifašistických odbojářů o tomto období referuje: „Zpočátku přicházeli jen čeští Židé. V lednu 1942 již bylo v ghettu několik tisíc lidí. Nic ještě nebylo připraveno na přijetí takového množství lidí. Nikdo na to nebyl připraven. Ale SS se o to nestarala. Bylo jí jedno, kolik lidí v táboře přebývalo. Kasárna byla předtím obsazena wehrmachtem. Když příslušníci wehrmachtu odešli, zůstaly po nich jen holé zdi. Vězni leželi na pytlích se slámou a na studené betonové podlaze. Žili jen ze zásob, které si přinesli s sebou, protože v ghettu ještě nebyly žádné zásoby potravin.

Nebyla zde ani možnost vaření. Již nyní po několika transportech byl všude nedostatek místa. V místnosti určené pro 10 vojáků bylo ubytováno 50 vězňů. Kasárna střežili čeští četníci. Dokud ve městě ještě žili čeští civilisté, platil přísný zákaz vycházení. Denně byla vydávána nová, zčásti protichůdná nařízení. Muži nesměli mluvit se svými manželkami, které byly ubytovány v jiných kasárnách. Pouze několika vybraným vězňům bylo povoleno bydlet společně.

Korespondence s lidmi mimo tábor byla zakázána. Za přestupky proti předpisům hrozil trest smrti. Bylo zakázáno kouřit a všichni vězni si museli nechat ostříhat vlasy. Nikdo nesměl chodit po chodníku a platila povinnost zdravit všechny osoby v uniformách. Po setmění bylo zakázáno vycházet z domu. Všechny peníze, tabák, cigarety, konzervy, psací potřeby, léky, šperky atd. musely být odevzdány. Na ulici se nesmělo zpívat a židovské děti se nesměly učit. I drobné přestupky se trestaly bitím. Vězně bili esesáci na ulici nebo je mučili ve sklepeních pod velitelstvím jen proto, že řádně nepozdravili.

Dne 10. ledna 1942 bylo na rozkaz prvního velitele tábora, Ober-Sturmbannführera Dr. Siegfrieda Seidela z Vídně, popraveno na šibenici ve Velké pevnosti 16 vězňů za porušení výše uvedených předpisů. Tyto popravy měly sloužit jako odstrašení. Poté se popravy konaly pouze v Malé pevnosti.

V důsledku těchto poprav získali obyvatelé ghetta realističtější pohled na svou situaci. Mnozí ztratili naději, že se dočkají konce války. Instinktivně vycítili, že bude ještě hůř. 9. ledna 1942 odjel z ghetta první transport, druhý následoval 15. ledna, každý s přibližně tisícovkou lidí. Tyto transporty, jejichž cílem byla Riga, zásadně změnily situaci v táboře.

Terezín již nepředstavoval pro mnoho lidí z Čech a Moravy, Rakouska, Německa a Dánska útočiště. Nyní se stal místem, kde se rozsudky smrti vynášely zápisem jmen do transportních seznamů. Rozsudek byl poté vykonán ve vyhlazovacím táboře. Od 9. ledna 1942 visela nad vězni neustálá hrozba deportace na východ, kteří pozbyli vnitřního klidu a žili v neustálém strachu z dalšího transportu.

Je přirozeným důsledkem, že toto psychické vypětí změnilo vztahy mezi vězni.

V březnu opustilo tábor 2.000, v dubnu 7.000 lidí. Menší skupiny vězňů opustily tábor a byly přiděleny na práci v dole. Z ghetta odešlo také 1.000 žen, které musely sázet stromy v okolí Křivoklátu. V táboře panovalo neustálé vzrušení a napětí.

Život v ghettu

Vězni byli ubytováni ve velkých kasárnách a dalších budovách ve městě. Žili na půdách, ve vchodech do domů a sklepích, na dvorech, v kůlnách a v kasematech v nesnesitelně stísněných podmínkách. V místnostech plných matrací, třípatrových postelí, kufrů a osobních věcí bylo téměř nemožné se pohybovat. Byl v nich neustálý hluk. Soukromí zcela chybělo. Při takové koncentraci lidí byly hygienické podmínky v táboře katastrofální. Nejen v přízemních místnostech domů, kde žilo přes 6.000 lidí, ale i všude jinde zcela chyběly vodovody a hygienická zařízení. V důsledku toho se zejména u starších lidí objevily střevní katary a další infekce spojené s průjmy. Důvodem byla znečištěná pitná voda, konzumace plesnivého chleba a studených jídel a samozřejmě nemožnost dodržovat v těchto podmínkách nejzákladnější hygienická pravidla. Nedostatek záchodů se projevil jako katastrofa, kterou se podařilo poněkud zmírnit až později výstavbou latrín na vnitřních dvorech. Další metlou tábora byl hmyz – vši, blechy, štěnice – a samozřejmě krysy, které se drze proháněly v blízkosti skladů s potravinami. Významně přispěly k rychlému šíření epidemií v táboře. K nemocem přispíval také nedostatek stravy a vitaminů a z toho vyplývající podvýživa. I zde byli nejvíce postiženi lidé, kteří vzhledem ke svému věku trpěli různými neduhy, ale kvůli nedostatku léků v ghettu jim nebylo možné pomoci.

Mnozí z těchto starých lidí vegetovali na takzvaných marodkách. Řada z nich vyřešila svou situaci sebevraždou. V letech 1942 a 1943 bylo spácháno 430 pokusů o sebevraždu, z nichž 252 skončilo smrtí.

Nejčastější příčiny úmrtí v období od 24. listopadu 1941 do 31. srpna 1944 byly následující: - Onemocnění trávicích orgánů - Chřadnutí související s věkem - Onemocnění dýchacích cest - Onemocnění oběhových orgánů - Infekční onemocnění.

Židovská samospráva zveřejňovala hlášení o úmrtí a narození v denních rozkazech.

Během tohoto období zemřelo celkem 33.430 vězňů.

Muži a ženy žili odděleně v barácích nebo kasárnách. Drážďanská kasárna byla vyhrazena pro ženy, hannoverská pro muže. Děti a mládež do 15 let byly umístěny do oddělených domovů pro chlapce a dívky.

Pracovní povinnost byla stanovena na 10 až 12 hodin denně pro všechny osoby starší 14 let, které byly schopny pracovat. Později, když transporty snížily počet obyvatel tábora, byly na práci v zemědělství posílány i dvanáctileté děti. Lidé pracovali v samosprávě, v kuchyních a pekárnách, v odděleních péče o mládež a staré lidi. V pevnostních příkopech byly pro příslušníky SS zakládány a obhospodařovávány zahrady, v okolí Terezína byly zemědělské plochy, které museli obdělávat vězni. Vězni pracovali také ve válečné výrobě, štípali slídu, vyráběli uniformy a bedny. Menší pracovní komanda byla nasazována příslušníky SS také mimo zdi ghetta. Některá pracovní komanda byla také vysílána do Říše na zvláštní nasazení.

Nemoc a smrt

Kvůli nedostatečným přídělům jídla byla těžká fyzická práce spojena s dalším oslabením fyzického stavu vězňů. Stali se náchylnějšími k nemocem. V přelidněném ghettu, kde byl neustálý nedostatek vody a hygienické zázemí bylo zcela nedostatečné, se rychle množil otravný hmyz. V ghettu bylo také obrovské množství krys, které stejně jako hmyz podporovaly vznik a šíření infekčních chorob. Přes veškerou péči židovských lékařů a sester, kteří museli vykonávat svou službu bez potřebného zdravotnického vybavení a léků, zemřelo v terezínském ghettu přibližně 33.400 lidí. Nejvyšší úmrtnost je zaznamenána ve statistikách za podzim 1942, kdy byl tábor obsazen 59.497 osobami (18. září 1942) a každý den umíralo více než 100 lidí. Jedním z důvodů vysoké úmrtnosti v této době byl pravděpodobně příjezd několika transportů z Německa, které do tábora přivezly především staré a často nemocné lidi. Ti, kteří nebyli na katastrofální situaci v ghettu nijak připraveni, během krátké doby zemřeli. Mrtvých bylo nakonec tolik, že nebyl k dispozici dostatek nosičů a transportních prostředků.

V počáteční fázi ghetta, kdy vězni obývali výhradně kasárna, se v případě úmrtí konal přímo na místě krátký obřad. Mrtví byli poté odvezeni na pohřebiště v Bohušovické kotlině a zde pohřbeni. Pohřební vůz směl doprovázet pouze jeden člen stráže ghetta a jeden četník. Pohřby se obvykle konaly v noci, aby si jich české obyvatelstvo, které v té době ještě žilo v Terezíně, nevšimlo. Ještě v červnu 1942 byli mrtví pohřbíváni v dřevěných rakvích v jednotlivých hrobech, ale 19. července se začalo pohřbívat v hromadných hrobech, do nichž se vešlo až šedesát zesnulých vězňů. V těchto hrobech se již nepoužívaly dřevěné rakve.

Poslední pohřeb v hromadném hrobě se uskutečnil 6. října 1942. Do 1.250 samostatných a 270 hromadných hrobů na židovském hřbitově bylo v období od prosince 1941 do října 1942 pohřbeno 8.903 prvních obětí ghetta.

Protože hroby dosahovaly úrovně podzemní vody a voda do nich přitékala z nedaleké řeky Ohře, obávali se příslušníci SS zamoření podzemní vody. Již na jaře 1942 rozhodlo velitelství o výstavbě krematoria v Bohušovické kotlině. V období od 4. května do 7. září 1942 museli stavební práce provádět sami vězni. Spalovací pece byly postupně uváděny do provozu a v říjnu již pracovaly všechny čtyři pece společnosti Siemens s kapacitou 180 kremací denně.

V té době umíralo denně v průměru 120 lidí. Nejvyšší úmrtnost v ghettu byla zaznamenána v září 1942, kdy zemřelo 3.941 osob. V období od září 1942 do dubna 1943 evidovalo matriční oddělení židovské samosprávy 19.550 úmrtí.

Lékaři vyplňovali úmrtní listy nebo pohřební pasy, které doprovázely zemřelé z tábora do krematoria. Na příkaz velitelství nesměli být předáni svým příbuzným. Velký počet těchto osvědčení byl zničen, když SS krátce před koncem války nařídila zničení veškeré dokumentace.

Dědictví po zemřelém bylo zapsáno soudem ghetta a poté připadlo správě tábora. Cennosti musely být odevzdány příslušníkům SS.

Na podzim 1942 opustily město zbytky českého civilního obyvatelstva a krematorium zahájilo svou činnost. Na začátku srpna byla mezi opevněním na okraji ghetta zřízena márnice, kam byli mrtví odváženi. Zde jim mohli příbuzní prokázat poslední službu, umýt je a obléci do papírového rubáše.

Krátce nato byla v kasematech zřízena obřadní místnost, v níž se příbuzní mohli za přítomnosti rabína se zesnulým rozloučit. Tyto obřady se obvykle konaly pro větší skupiny zemřelých, obvykle dvakrát denně, ráno a odpoledne. Rabín z malého pódia přečetl slova rozloučení a jména zesnulých. Poté pronesl modlitbu. Nakonec byly rakve naloženy na povoz. Příbuzní směli povoz doprovodit k závoře, která byla vzdálená asi 50 metrů od hranice ghetta.

Na jaře 1943 byla zřízena druhá obřadní síň, v níž bylo křesťanům žijícím v ghettu, katolíkům i evangelíkům povoleno pořádat vlastní pohřební obřady. Norimberské zákony se v otázce rasové příslušnosti neřídily tím, k jakému vyznání kdo patří.

Výstavbu krematoria provedla firma Ignis Hüttenbau A.G. z Teplice-Šanova. Pece v centrální místnosti dodala společnost Siemens. Rakve mohly být uloženy v předsíni, vedlejší místnost byla k dispozici pro pitvy a další přístavek sloužil jako společenská místnost pro strážce, kteří zde měli službu. Službu zde muselo vykonávat v průměru 18 vězňů, částečně na směny, na kterou často dohlížel příslušník SS Haindl nebo sám velitel.

Těla zesnulých byla do pece vkládána bez rakve pomocí prkna a lafety. Popel museli vězni prohledat, zda se v něm nenacházejí úlomky zlata ze zubních protéz, které pak museli odevzdat SS.

O průběhu kremací v jednotlivých pecích se vedly záznamy a popel zesnulých se ukládal do malých kartonových krabic a ukládal se v kolumbáriu naproti obřadním místnostem.

V krematoriu ghetta byli zpopelňováni také mrtví z věznice gestapa v Malé pevnosti. Na spalování těchto mrtvol však dohlíželi dozorci SS, aby ze stavu mrtvých nemohl nikdo poznat, že zemřeli násilnou smrtí.

V letech 1944–45 zde byli zpopelňováni také mrtví z koncentračního tábora v Litoměřicích („Dolu Richard“), než v dubnu 1945 zahájilo provoz samostatné krematorium v dole Richard.

Popel mrtvých z Malé pevnosti a dolu Richard se vysypával do jam, které byly vykopány v blízkosti krematoria.

Podle dodnes dostupných dokumentů bylo v letech 1942–1945 v krematoriu ghetta zpopelněno asi 30.000 těl.

Po Eichmannově návštěvě Terezína 5. března byly kremace zastaveny. Očekávala se další komise Mezinárodního červeného kříže a byl záměr demonstrovat, že zvyky židovského obyvatelstva jsou akceptovány. Urny byly ukládány v předsíni a jednotlivé pohřby připravovány na hřbitově tam, kde byly v roce 1942 zastaveny. Komise nedorazila, ale kremační pauza trvala až do 13. května 1945. Krematorium bylo znovu uvedeno do provozu, aby se v něm na naléhavé doporučení lékařů spálila těla vězňů, kteří zemřeli na skvrnitý tyfus. Teprve 4. srpna 1945 byl jeho provoz definitivně ukončen.

Nové transporty a atentát na Reinharda Heydricha

Během prohlídky bývalého ghetta v roce 1999 s pamětnicí Dagmar Lieblovou, která přišla do Terezína jako třináctiletá dívka a přežila Osvětim a Bergen-Belsen, tato vyprávěla: „Nedokážu si vůbec představit, že je toto Terezín. Město je tak prázdné. Tehdy se to tu hemžilo lidmi jako v mraveništi. Nikde nebylo místo, nikde jste nemohli být sami, všude byli lidé, namačkaní na sebe.“

Na začátku roku 1942 dorazily do Terezína nové transporty převážně německých Židů.

Aby se vytvořilo místo, nařídilo velitelství tábora na pokyn z Berlína další transporty na východ. Sestavila je Rada starších a SS je uvedla do chodu. Oznámení o nařízení transportu se lidem doručovalo obvykle v noci. Probudila je židovská stráž ghetta, která je se zprávou konfrontovala. Pokusy rady starších zaměstnat v ghettu co nejvíce Židů a zařadit je mezi „nepostradatelné“ nemohly z dlouhodobého hlediska nikoho zachránit, protože směrnice, které stanovovaly počet a kategorii vězňů, určovalo vedení tábora a velitel. Tyto směrnice se neustále měnily. Dočasně znamenal ochranu před deportací vysoký věk, ale pak byli nahnáni do transportů právě staří lidé. Pak zas znamenala ochranu spolupráce v kulturní skupině. Krátce nato byli na seznamy transportů zařazeni umělci. Nějakou dobu byli chráněni nemocní, poté byli do transportu nahnáni právě nemocní. Členové komanda výstavby byli dvacet měsíců v bezpečí, než byli všichni najednou deportováni. Nikdo si nemohl být opravdu jistý, ani členové stráže ghetta a rady starších.

Transporty na východ nařizovalo velitelství tábora SS na základě pokynů z Berlína nebo Prahy. Velitelství stanovovalo směrnice týkající se počtu a kategorie vězňů, kteří měli být deportováni. Jednotlivé vězně pak vybírala židovská samospráva tábora. Jak je uvedeno výše, směrnice se však neustále měnily.

Vězni, kteří byli povoláni do transportu, se se zbytky osobních věcí – lůžkovinami a balíčkem s nejnutnějšími věcmi – odebrali na shromaždiště, kde obvykle strávili několik dní a nocí. Často byli vězni ze shromaždiště odvoláni a nahrazeni jinými. Poté je se zavazadly v ruce a s transportním číslem na krku nahnali k vlaku a nacpali v 60 až 70 lidech do jednoho z nákladních vagonů.

Z tábora neustále odjížděly nové transporty. Navzdory válečné situaci a naléhavé potřebě transportních kapacit na frontě wehrmacht vždy poskytoval dostatek vagonů a tažných vozidel. V březnu 1942 to bylo 2.000 osob, v dubnu 1942 7.000 osob, v květnu 1942 bylo transportováno 3.000 osob. Kolovaly různé zvěsti, ale v té době nikdo přesně nevěděl, kam tyto transporty směřují a co se s lidmi stane.

SS mlčela nebo říkala, že jsou vězni posíláni do pracovních táborů a že se jim daří dobře. Co deportace na východ ve skutečnosti znamenaly, se ozřejmí při zjištění, že z 97.000 lidí deportovaných z Terezína do vyhlazovacích táborů se jich vrátilo pouze 3.100.

Koncem května 1942 byl v Praze spáchán atentát na generála policie a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Atentátníci, členové české odbojové organizace, vyslaní z Velké Británie, seskočili na území protektorátu padákem. Atentát provedli na příkaz české exilové vlády pod vedením Beneše. Heydrich byl vážně zraněn a o několik dní později zemřel. Pachatelům se nejprve podařilo uprchnout a byli dopadeni až později v kryptě jednoho z pražských kostelů. V celé zemi se rozpoutala vlna zatýkání. V Terezíně museli všichni vězni podepsat, že aktovku nalezenou na místě činu neznají. Fotografie aktovky byly ukázány všem vězňům na dvorech kasáren. Transport pražských Židů určený pro terezínské ghetto byl poslán přímo do Minsku.

V odvetě za atentát na Heydricha byli 10. června 1942 zastřeleni všichni mužští obyvatelé obce Lidice, ležící 20 km severozápadně od Prahy. Z 88 dětí žijících v obci bylo 7 „arizováno“ a přijato do říšskoněmeckých rodin, ostatní děti byly zavražděny v polském Chelmu, ženy byly uvězněny v koncentračním táboře Ravensbrück. Jednotky říšské pracovní služby na Hitlerův rozkaz obec zničily. Z Lidic nemělo nic zůstat. Přibližně 30 vězňů z Terezína bylo na příkaz velitele odvezeno do Lidic a donuceno vykopat hromadný hrob pro zavražděné lidické muže. Poté museli ovce z obce nahnat do Terezína, kde byly chovány pro potřeby SS.

V červnu 1942 opustili Velkou pevnost poslední čeští civilisté. Jediné spojení obyvatel ghetta s okolním světem bylo nyní přerušeno.

„Ghetto starých lidí“

V červenci 1942 se počet obyvatel ghetta rychle zvyšoval. Další transporty dorazily z Německa a Rakouska. Na konci měsíce se v ghettu nacházelo 45.000 lidí. V září to bylo již 60.000 lidí. Životní podmínky byly stále horší, příděly jídla stále menší a stísněné podmínky prostě nesnesitelné.

V těchto měsících přicházeli do Terezína z Německa především staří lidé. Více než polovina z nich byla starší 65 let. Na nádraží v Bohušovicích přijeli v zaplombovaných vagonech, cestovali až 20 hodin a z posledních sil se vláčeli s 50 kg zavazadel po 4 km dlouhé cestě do Terezína. Když se vagony otevřely, mnozí z nich vypadli v bezvědomí a mrtví a umírající zůstali ve vagonech.

Jeden transport následoval za druhým. Nikdo nevěděl, kam všechny tyto lidi umístit, protože ghetto bylo zcela přeplněné a Rada starších i pomocné služby byly zcela přetíženy. Příděly potravin se neustále snižovaly a úmrtnost rostla. V červnu 1942 byla všechna kasárna přeplněná a v červenci už stávající budovy nestačily. Lidé byli ubytováni v podzemních kasematech, na dvorech, vchodech do domů a na půdách.

Lidé, kteří v těchto týdnech přicházeli do Terezína, byli staří, dříve zpravidla lépe situovaní lidé. Stali se obětí nacistické propagandy v Říši, která jim slibovala „lázně Terezín“, „domov důchodců v Čechách“ s lékařskou péčí a kvalitní ošetřovatelskou službou. Inzeráty SS v říšských novinách vychvalovaly dobré ubytování v Terezíně. Mnozí z těchto starých lidí se nechali nachytat a věřili, že tak uniknou hrozbě deportace na východ. Uvěřili nacistické propagandě o městě, které „vůdce daroval Židům“, o městě, v němž si Židé mohou vládnout sami a budou mít možnost samosprávy, o městě, v němž je nechají v klidu. Všeho nechali a zaplatili si místo v ghettu pro staré lidi prostřednictvím takzvaných „smluv o koupi domova“. Často za to odevzdali veškerý svůj majetek. Mnozí byli šťastní, že se konečně dostali do Terezína, a jak uvedla Helga Weissová, po příjezdu očekávali pokoj s výhledem na jezero. Vzali si s sebou krajkové šaty, fotoalba, slunečníky, fraky, cylindry a upomínkové předměty. Nikdo nepomyslel na příbory, teplé oblečení, deky, proviant, tedy na věci, které v Terezíně nutně potřebovali.

Svou cestu zakončili ve špinavém podkroví, ve vlhkém sklepě, v přeplněné kasárenské místnosti, špinaví, hladoví a promrzlí. Byl to neuvěřitelný podvod, který stál tisíce životů. Během několika dní tito starší lidé onemocněli průjmem, zápalem plic a dalšími infekčními chorobami. Umírali na holé podlaze.

Během těchto týdnů přijeli do Terezína také tzv. „privilegovaní Židé“: osobnosti veřejného života, lékaři, umělci, vědci, vojáci světové války, včetně vysoce vyznamenaných důstojníků císařské armády. Zpočátku se jim vedlo o něco lépe, později však nastupovali do transportů i oni.

Přeplněnost tábora měla také přímý dopad na zásobování vězňů potravinami. Bylo příliš málo kuchyní, příliš málo kotlů, příliš málo potravin.

Příděly potravin dosahovaly hranici životního minima.

Hlavní potravou vězňů v této době byly shnilé brambory, kousky řepy a plesnivý chléb. Zejména starší lidé trpěli, protože jako nepracující vězni v ghettu dostávali nejmenší příděly. Potulovali se po táboře, přehrabovali se v odpadcích, stáli ve frontě před kuchyní a žebrali. Tito staří, ohnutí, třesoucí se lidé žalostného vzhledu se táhli ulicemi města v roztrhaných, mastných šatech a umírali po desítkách. V červenci 1942 umíralo v průměru 32 vězňů denně, v srpnu to bylo 75 a v září 131.

Vysoká úmrtnost nebyla pro SS dostatečná. V září a říjnu 1942 bylo z Terezína do vyhlazovacích táborů na východě transportováno 20.000 lidí. 26. října 1942 odjíždí z Terezína první transport do Osvětimi.

Od července 1942 byly vězňům při příjezdu na nádraží v Bohušovicích nebo v tzv. „šlojsce“ odebírány věci, které si přivezly s sebou. Krátce nato nechali příslušníci SS na terezínském náměstí otevřít obchody, v nichž si vězni mohli koupit věci, které jim předtím SS sebrala. Kdo měl štěstí, získal zde zpět své vlastní kalhoty.

Mezitím se v ghettu rozšířily další nemoci. 900 vězňů onemocnělo spálou, 600 žloutenkou, více než 350 břišním tyfem a 35 tisíc enteritidou (zánětem střev). Přestože počet denních úmrtí po deportaci starších osob klesl, v druhé polovině roku 1942 zemřelo téměř 15.000 vězňů. V tomto období přijelo do tábora 31 transportů z protektorátu s 31.000 vězni, 11 transportů s 12.000 osobami přijelo z Rakouska.

Transporty však také odjížděly. 28.000, většinou starých lidí, bylo deportováno.

Na začátku roku 1943 dorazili do Terezína vězni z holandského Westerborku. Život v táboře se začal trochu normalizovat.

Děti a mládež

Jedním z největších a nejdůležitějších oddělení židovské samosprávy byla péče o mládež. Nejen muži a ženy byli ubytováni odděleně, ale také děti byly v domovech ubytovány odděleně podle pohlaví. 15 až 40 dívek nebo chlapců tvořilo tzv. společně sdílený pokoj. Starali se zde o ně obvykle muži a ženy, kteří se k tomuto úkolu přihlásili dobrovolně, mnozí z nich měli pedagogické vzdělání a s velkým zájmem tuto úlohu plnili. Kromě vychovatelů byl v každém dětském domově lékař, zdravotní sestra, pečovatel a pomocný personál. V průběhu let prošlo Terezínem více než 15.000 dětí. Přežilo jich jen několik. V přízemí Muzea ghetta se nachází malý památník připomínající děti, které zemřely v terezínském ghettu nebo byly zavražděny v plynových komorách Osvětimi. Jejich jména jsou napsána na stěnách, jedno vedle druhého, je jich 7.500.

Výuka dětí byla pod trestem zakázána. Přesto Irma Lauscherová a její kolegyně děti učily, sestavovaly slabikáře, protože učebnice nebyly k dispozici, učily je základům matematiky, pomáhaly jim učit se básničky, umožnily jim přístup k literatuře a probudily v nich nadšení pro hudbu a divadelní představení. Pečovatelé dětem obstarávali dostatek jídla a ošacení a nahrazovali sourozence nebo rodiče, z nichž mnozí již byli deportováni. Neustále žili ve strachu, že budou odhaleni. Objevení by znamenalo přinejmenším transport.

Děti kreslily a malovaly to, co viděly, co se dělo kolem nich: talíř řídké polévky, který dostávaly každý den, esesáka s karabáčem. Kreslily, co si pamatovali: poslední narozeniny, poslední sederovou večeři, procházku Prahou, návštěvu cirkusu. Kreslily, co si přály: velký dort, pečené kuře, posvícení. Jména dětí jsou pod obrázky napsána neobratnými písmeny, z nichž některá se dochovala.

„Tady nejsou motýli“, je napsáno pod jedním z obrázků. Za papír pro tyto výkresy vyměňovaly ženy jako Irma Lauscherová chleba.

Dětský sbor pod vedením Rudiho Freudenfelda předvedl dětskou operu Brundibár na hudbu Hanse Krásy a kulisy nevytvořil nikdo menší než známý scénograf František Zelenka. Nava Shean, pozdější významný člen souboru Městského divadla v Haifě, zdramatizoval Karafiátovu populární dětskou knihu „Broučci“ a s dětmi ji nacvičil. Poslední představení „Broučků“ se konalo v tělocvičně sokolovny. V chlapeckém domově, staré terezínské škole (dnes Muzeum ghetta), vydávali 14–16letí redaktoři časopis „Vedem“. Vycházel každý pátek večer a byl předčítán na týdenním valném shromáždění všech obyvatelů domova. Postupem času se z „Vedem“ stalo fórum celého domova, v němž pouze redakční úvodníky pocházely od vychovatelů nebo vedení domova, ostatní příspěvky psaly samotní mladiství.

Dagmar Lieblová říká, že za své přežití pravděpodobně vděčí také intenzivnímu společenství dětí a vychovatelů, kteří – stejně jako Irma Lauscherová – plnili svůj úkol s odvahou, láskou a solidaritou a dávali dětem pocit, že mají budoucnost. Mnoho z těchto pečovatelů – mužů i žen – nepřežilo.

Dagmar Lieblová také vypráví, že mnohé z přeživších terezínských dětí mohly po osvobození navštěvovat školní třídy, které odpovídaly jejich věku.

Dr. Leo Baeck, velký berlínský rabín, byl členem Rady starších a posledním vedoucím péče o mládež. Všem byl velkou oporou.

Dne 1. června 1943 přijel první vlak na 2,8 km dlouhou železniční trať mezi Bohušovicemi a Terezínem, kterou od 14. srpna 1942 budovali vězni. Nyní se transporty mohly uskutečnit téměř bez povšimnutí české veřejnosti, protože železniční trať vedla přímo do ghetta. V červenci 1943 nahradil dosavadního velitele Seidla Anton Burger, který byl stejně jako Seidl Rakušan, pocházel z Vídně a patřil k okruhu Eichmannových spolupracovníků. Seidl později působil v Bergen-Belsenu a ve Vídni. Po válce byl ve Vídni odsouzen k trestu smrti a popraven. Dr. Eppstein byl jmenován novým židovským starším.

Krátce poté byl archiv Hlavního říšského bezpečnostního úřadu převezen z Berlína, který ohrožovaly bomby, do Terezína (23. července 1943). Za tímto účelem musela být vyklizena Sudetská a Podmokelská kasárna, zbrojnice a dva další domy. Jen v Sudetských kasárnách bylo před vyklizením ubytováno 4.346 osob. V jediné budově ve městě žilo tedy o 2.000 lidí více, než byl počet civilních obyvatel před válkou v celém Terezíně, kteří žili v 219 domech. S archivem přišli z Berlína také úředníci a jejich rodiny. Zabrání těchto budov pro umístění archivu prostorovou situaci ještě zhoršilo.

Dne 21. srpna 1943 musel židovský vedoucí zdravotní služby Dr. Munk vydat z pověření velitele tábora pokyn všem lékařům a gynekologům v táboře: „U příležitosti posledních dvou oznámení o narození dětí pan SS-Obersturmführer Burger sděluje, že v budoucnu budou všichni otcové zde narozených dětí, stejně jako matky a děti, zařazeni do transportů a že budou deportováni.“ Každé těhotenství v ghettu muselo být hlášeno veliteli. Mnoho žen si bylo vědomo rizika deportace, přesto chtěly své děti donosit. V průběhu let se v ghettu narodilo 207 dětí, které hned po narození dostaly transportní číslo. Z těchto 207 dětí jich přežilo pouze 25.

Stále znovu byli vězni za drobné přestupky zavíráni do cel ve sklepě velitelství, vyslýcháni a mučeni, než byli převezeni do Malé pevnosti nebo zařazeni do příštího transportu. Unterscharführer Bergel a Scharführer Rudolf Haindl v trestání vězňů zvláště vynikali.

Transport dětí z Bělostoku

V létě 1943 přijel do Terezína transport 1.300 dětí ve věku od 6 do 15 let. Při jejich příjezdu nesměl nikdo vyjít na ulici nebo s nimi mluvit.

Děti pocházely z ghetta v Bělostoku, městě na východě Polska, které původně patřilo k území okupovanému Sověty a po Hitlerově vpádu do Sovětského svazu bylo obsazeno wehrmachtem. Na začátku srpna bylo židovskému obyvatelstvu Bělostoku nařízeno přestěhovat se do stanovené obytné oblasti. Jako všude v ghettech byla zřízena rada starších, která musela plnit všechny příkazy SS a německých úřadů. Napětí mezi radou starších jmenovanou Němci a židovskými skupinami, především sionistickými a antifašistickými, připravenými k odporu, a zprávy, které se začátkem roku 1943 dostaly do Bělostoku o masovém zplynování v nedalekém táboře Treblinka, vyvolaly povstání (23.–26. srpna 1943), které bylo Němci krvavě a brutálně potlačeno a skončilo rozpuštěním ghetta. Židé byli z ghetta převezeni do vyhlazovacího tábora a samotné ghetto lehlo popelem. Chaika Grossmannová, která jako členka odbojové skupiny spolupracovala se sovětskými partyzány, v roce 1993 vypověděla: „Současně byla provedena akce proti více než tisícovce dětí, které byly odebrány rodičům s vysvětlením, že budou poslány do Švýcarska.“ Děti byly naloženy do dobytčáků. Několikadenní cesta skončila na „nádraží“ v Terezíně.

Děti v otrhaných šatech, hlídané esesáky a četníky, pochodovaly do odvšivovací stanice. „Chytily se za ruce, starší pomáhali mladším, malé nešťastné postavičky pochodovaly v lijáku. Kolona chodících duchů v mokrých hadrech, které se lepily na jejich vyhublá těla“ (Hanna Greenfield, 1993). "Byli úplně vystrašení, plní strachu", vypráví Dagmar Lieblová. Neodvážili se promluvit a nikdo je neviděl se usmívat. Když se esesáci snažili vtlačit děti do odvšivovací stanice, ustupovaly a křičely: „Plyn, plyn, plyn.“ Odmítli se nechat dezinfikovat, protože si myslely, že tam budou zplynovány. Věděly o plynových komorách na východě? Děti byly esesáky ubytovány v oddělených, přísně izolovaných domech. Velitel nařídil všem takzvaný „blokový zákaz“. Ještě několik informací se však do ghetta dostalo prostřednictvím ošetřovatelského personálu ghetta. Vězni se tak dozvěděli, že se jedná o děti z ghetta v Bělostoku, jejichž rodiče a příbuzní zemřeli při likvidační akci v ghettu Bělostok. Proslýchalo se, že děti mají být vyměněny za německé válečné zajatce ve Švýcarsku. Děti dostaly lepší stravu, dobré oblečení, lékařskou péči a mnohé se uzdravily. Pokud některé z dětí nebezpečně onemocnělo, esesáci jej rychle odvedli do vězení gestapa v Malé pevnosti, kde bylo zavražděno. Svědčí o tom vězeňští lékaři z márnice.

Koncem září se v terezínské šeptandě objevila zpráva, že děti mají být připraveny na výměnu. Lékaři a ošetřovatelé byli vyzváni, aby jim z oděvu sundali povinné žluté hvězdy. Všichni museli podepsat prohlášení, v němž se zavázali, že v případě výměny budou mlčet o tom, co v ghettu zažili a viděli.

Ráno 5. října 1943 byly dřevěné baráky opět prázdné. Ten den odjel z ghetta dětský transport. 1.196 dětí a 53 lékařů a zdravotních sester opustilo v časných ranních hodinách Terezín transportem DN/a, zatímco ostatní obyvatelé ghetta ještě spali. Cílem transportu však nebylo ani Švýcarsko ani Palestina. Reichsführer SS Heinrich Himmler mezitím změnil názor.

Transport směřoval do Osvětimi, kde byly děti a jejich opatrovníci v den příjezdu (7. října 1943) zavražděni v plynových komorách. Několik málo dětí, které v Terezíně zůstaly kvůli nemoci, bylo po několika dnech přemístěno do Malé pevnosti a tam zastřeleno.

Kulturní život v ghettu

V počáteční fázi ghetta byla velitelstvím tábora zakázána jakákoli umělecká činnost. Později byla vězňům povolena určitá svoboda, protože to odpovídalo koncepci SS o „darovaném městě“, kterou chtěli prezentovat Mezinárodní komisi Červeného kříže. V ghettu byli vězněni významní umělci z české, německé a polské kulturní scény: spisovatelé, malíři, skladatelé, hudebníci, dirigenti, filmaři. Skupinky se scházely ve sklepích, na půdách, na chodbách a dvorech kasáren.

Malíři jako Leo Haas, Bedřich Fritta, kteří působili v technické kreslírně samosprávy, a Karel Fleischmann, Otto Ungar a Petr Kien zachytili ve svých kresbách a obrazech život v ghettu a podali v nich svědectví o lidském utrpení a velké statečnosti. Když velitelství SS v roce 1944 část z kreseb objevilo, označilo jejich autory za šiřitele hanobící propagandy. Za trest byli i s rodinami předáni do policejní věznice Malá pevnost a odtud deportováni do Osvětimi, kde byl zavražděn například Bedřich Fritta.

Hans Krása, Viktor Ullmann, Gideon Klein, Pavel Haas a další skladatelé pracovali v ghettu a vytvořili díla, z nichž některá, jako například dětská opera „Brundibár“ a „Císař Atlantidy“, byla v ghettu uvedena, zatímco jiná byla znovuobjevena a vydána teprve před několika lety.

Dirigent a sbormistr Raphael Schächter nacvičil v ghettu Smetanovy opery „Prodaná nevěsta“, „Hubička“ a Mozartovu „Figarovu svatbu“. Spolu s Rudolfem Frankem se zasloužil o uvedení dětské opery „Brundibár“, která vzbudila velký zájem nejen u dětí, ale i u dospělých. Její melodie znal téměř každý vězeň. Jedinečným zážitkem se stalo nastudování a uvedení Verdiho „Rekviemu“. Dirigent Franz E. Klein uvedl s německým sborem opery „Carmen“, „Rigoletto“ a „Tosca“. Mnoho koncertů uvedla hudební tělesa pod vedením Karla Ančerla (pozdějšího ředitele České filharmonie), Egona Ledce, Bedřicha Weisse a Karla Taubeho. Mezi zpěváky vynikali zejména Karel Bergmann, Heda Grabová a Marion Podolierová.

Iniciátory divadelní činnosti byli Gustav Schorsch, Vlasta Schönová, Norbert Frýd a Zdeněk Jelínek. Vděčně přijímány byly kabarety a skeče připravené Karlem Svenkem, Hansem Hofferem, Kurtem Gerronem a Leo Straussem. Hrálo se všude, v ubytovnách, na půdách, na vyvýšených místech i ve sklepích. Umělecká činnost byla opakovaně narušována odjíždějícími transporty a role či hlasy musely být přeobsazovány. Pro mnoho lidí v ghettu byly tyto umělecké kroužky a programy zdrojem síly přežít a neztratit naději a víru.

Většina těchto umělců byla v říjnu 1944 deportována do Osvětimi. Spolu s nimi bylo zničeno mnoho děl výtvarného umění, prózy, poezie a hudby. Tato díla, s nimiž se jejich autoři do poslední chvíle odmítali rozloučit, byla navždy ztracena.

Září 1943 – září 1944

Neustále se sestavovaly nové transporty. Celý tábor žil v neustálém strachu.

Budu v příštím transportu? Budu odloučen od své rodiny? Kam transporty jedou? Proč nepřicházejí zprávy od deportovaných?

Jsou zvěsti o plynových komorách pravdivé?

6. září 1943 bylo do tzv. rodinného tábora v Osvětimi transportem DI a Dm převezeno 5.007 vězňů. Z propagandistických důvodů byli vězni před zavražděním v plynových komorách drženi šest měsíců v karanténě.

9. listopadu 1943 byl zatčen předseda rady starších Dr. Jakub Edelstein a odvezen do bunkru. Byl obviněn z falšování denních hlášení o počtu vězňů v ghettu a z toho, že napomáhal útěku 55 vězňů. Dalším transportem byl poslán do Osvětimi, kde byl 20. června 1944 zastřelen.

SS nařídila na 11. listopadu sčítání. Více než 40.000 lidí bylo brzy ráno vyhnáno z budov. Bylo vlhko a zima. Vězni museli až do pozdního večera za mrholení stát na vlhké louce v takzvané Bohušovické kotlině. Přesný počet vězňů však nebylo možné určit. Celé údolí bylo obklíčeno četníky a všude byly instalovány kulomety. Nad údolím kroužilo letadlo. Při setmění nastala panika, protože nikdo nedal rozkaz k návratu do budov. Matky se snažily ochránit své děti před umačkáním, staří lidé se hroutili vyčerpáním. Lidé klopýtali sem a tam a zoufale se snažili dostat zpět do tábora. O půlnoci byla kotlina konečně prázdná, až na tu spoustu lidí, kteří bezmocně leželi roztroušeni na zemi. V Bohušovické kotlině zemřelo kvůli nesmyslnému nástupu ke sčítání přes 300 lidí.

Mezitím pokročilo „zkrášlování města“. Tábor byl však podle SS stále příliš plný. Aby udělalo dobrý dojem na Mezinárodní komisi Červeného kříže, nařídilo velitelství tábora ve dnech 15. a 18. prosince 1943 transport dalších 5.007 vězňů do rodinného tábora v Osvětimi.

Rok 1943 se chýlil ke konci. V roce 1943 přišlo do Terezína více než 15.000 lidí, 17.000 lidí bylo deportováno a téměř 13.000 lidí zemřelo přímo v táboře. 14 vězňům se podařilo uprchnout.

8. února 1944 byl velitel Anton Burger odvolán. Později se podílel na likvidaci židovské obce v Řecku. Přežil válku i poválečné období. Zemřel v osmdesátých letech jako svobodný člověk. Novým velitelem se stal SS-Obersturmführer Karl Rahm, který byl stejně jako jeho předchůdci Rakušan. Rahm si tuto funkci ponechal až do konce války a proslavil se jako vynikající „režisér“ zkrášlovací akce. Rahm byl mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích odsouzen k trestu smrti a v dubnu 1947 popraven.

Jedním z Rahmových prvních úředních výkonů bylo odvolání Dr. Eppsteina (27. září 1944) a jmenování Dr. Benjamina Murmelsteina (23. prosince 1944) novým předsedou rady starších. Dr. Eppstein byl tajně předán do Malé pevnosti a zde zastřelen.

Transporty pokračovaly po celý rok 1944, nyní téměř výhradně do Osvětimi:

28.09.1944 Transport EK 2.499 osob – 371 osob přežilo
29.09.1944 Transport EL 1.500 osob – 76 osob přežilo
1.10.1944 Transport EM 1.500 osob – 293 osob přežilo
4.10.1944 Transport EN 1.500 osob – 71 osob přežilo
6.10.1944 Transport EO 550 osob – 22 osob přežilo

"Darované město" a zkrášlovací akce

Otevřením obchodů na náměstí zahájila SS rozsáhlý a unikátní podvod, tzv. zkrášlovací akci.

Jaký měla účel? Jak k tomu došlo?

Nacisté nebyli schopni dlouhodobě utajit dění ve vyhlazovacích táborech. Vědělo o něm příliš mnoho lidí a vězňům se stále znovu dařilo z transportů nebo pobočných táborů utíkat. Například dvěma slovenským vězňům, kteří byli deportováni z Terezína do Osvětimi, se podařilo z vyhlazovacího tábora uprchnout. Dostali se na Slovensko a navázali kontakt s odbojovými organizacemi v Banské Bystrici, které poslaly do Anglie jejich zprávy o dění v Osvětimi. Jiným se podařilo uprchnout do zahraničí, do Švýcarska nebo Anglie. Londýnská BBC vysílala celosvětové reportáže o událostech v Osvětimi, britský parlament držel minutu ticha, svět byl zděšen.

Němci všechny tyto zprávy odmítali jako hanobící propagandu Spojenců. Němci byli závislí na dobré vůli neutrální ciziny, která jim nadále dodávala důležité suroviny. Nakonec umožnili komisi Mezinárodního červeného kříže navštívit terezínské ghetto.

Hitler také nařídil natočit film, který měl světu dokázat, že Terezín je město, v němž si Židé vládnou sami. Tento film měl mít pracovní název „Darované město“. Než k tomu všemu však mohlo dojít, musely být v ghettu vybudovány kulisy a provedeno „zkrášlení města“. Život v táboře se náhle změnil.

Kromě obchodů byla na náměstí, které se náhle stalo opět přístupným, otevřena kavárna. Zde mohlo několik vybraných vězňů popíjet náhražku kávy a poslouchat hudbu. Velitelství povolilo důstojné vybavení obřadních místností a zahradní úpravu prostoru před kolumbáriem a na hřbitově.

Velitel Rahm byl mistrem v budování Potěmkinových vesnic. Velitelství bylo přejmenováno na „úřadovnu“, z „denních rozkazů“ se stala „oznámení židovské samosprávy“, domy byly zvenčí natřeny světlými barvami, byl otevřen domov pro mládež, zřízen společenský dům, modlitebna, divadelní scéna a knihovna. Byla otevřena škola, do níž však nikdo nesměl vstoupit. Ploty a zábrany byly strženy. Na jedné nástěnce bylo umístěno oznámení, že dívčí a chlapecká škola bude o svátcích zavřená, nemocnice byla vybavena čistým povlečením a sestry byly oblečeny do čistých uniforem. Rahm zrušil rozkaz, podle něhož se všechny osoby v uniformách museli zdravit, a zakázal povel „Pozor!“ při vstupu návštěvníků do ubikací vězňů. Trest smrti byl oficiálně zrušen. Popravy se od té doby vykonávaly tajně v Malé pevnosti. Byla otevřena banka židovské samosprávy a byly vytištěny a vydány peníze ghetta. Terezín měl vlastní poštovní známky a SS nařídila natáčení filmu „Darované město“. Produkcí filmu byl pověřen Pražský filmový týdeník Aktualita, režie se zhostil Kurt Gerron. Na filmu museli spolupracovat Joseph Spier, architekt František Zelenka a mnoho dalších vězňů. Natáčení bylo dokončeno 11. září. Z filmu, jehož děj zadala SS, se dochovaly fragmenty.

Příklady scén, které byly natočeny

Kadeřnictví, do něhož měly ženy povolen vstup pouze za účelem natáčení. Vybrané, atraktivní a dobře oblečené ženy sedí na kadeřnických židlích, povídají si mezi sebou, občas se prohlížejí v zrcadle a nechávají se obsluhovat.

Mateřskou školou prochází esesák, přátelsky zdraví vychovatelky a občas pohladí jedno nebo dvě děti po hlavě. Podá malému chlapci kousek čokolády. Dítě reaguje: „Ale strýčku, zase čokoláda?“

Do Terezína přijíždí vlak (železniční trať mezi Bohušovicemi a Terezínem byla mezitím dokončena): Na nástupišti stojí příslušníci SS. Vlak zastaví. Na nástupišti stojí mladá, pohledná žena v barevných letních šatech a mondénním klobouku. Vypadá zjevně jako Židovka (podle představy nacistů). Příslušník SS jí galantně podá ruku, pomůže jí sejít po schodech z nástupiště a ona se rozhlíží kolem sebe a říká: „Jsem tak ráda, že jsem konečně v Terezíně.“

Několik starších lidí různých národností si vykračuje na tribuně a jeden po druhém říká v různých jazycích: „V Terezíně se mi daří dobře. Nic mi tu nechybí.“

Záběr ukazuje veselé ženy a muže v šortkách, všichni jsou vězni s židovskou hvězdou na košili, kteří vykonávají v pevnostních příkopech zahradnické práce, zalévají zeleninu, pletou záhony, smějí se a povídají si.

Fotbalový zápas na dvoře kasáren. Z davu diváků se ozývají povzbuzující výkřiky. Všichni dobře živení, veselí lidé, jejichž jedinou starostí je zabránit tomu, aby proti nim byl vstřelen gól.

Staří lidé sedí na lavičce a naslouchají táborové kapele.

Kurt Gerron a téměř všichni, kteří se na tomto filmu podíleli, budou o něco později transportováni do Osvětimi. Nikdo nepřežije.

Komise Mezinárodního červeného kříže

Již v polovině června 1944 byl do rodinného tábora v Osvětimi vyslán transport se 7.500 vězni, aby se uvolnilo místo. O tom se však Komise Mezinárodního červeného kříže, která dorazila do Terezína 23. června 1944, nedozvěděla. V komisi byli zástupci dánského ministerstva zahraničí a Mezinárodního červeného kříže v Berlíně. Delegaci doprovázel štáb vysokých nacistických funkcionářů z Prahy. Všichni příslušníci SS, s výjimkou velitele, nosili civilní oblečení.

Režie byla vynikající. Brzy ráno ženy vyčistily chodníky. Před komisí šel předvoj, na jehož povel představení začalo.

V jedné ulici komise potkala, samozřejmě zcela náhodou, skupinku mladých dívek, které se jen tak procházely s hráběmi na ramenou. V jiné ulici se jim právě podařilo zahlédnout pekaře v bílých rukavicích, jak vykládají z dodávky chléb. Ve společenském domě na náměstí hrál orchestr rekviem. Právě když komise dorazila ke sportovnímu hřišti, padl před zraky „nadšených“ diváků, kteří byli na příkaz svoláni, gól. Do zelinářství náhodou právě dorazila dodávka čerstvé zeleniny a v dokonale čisté jídelně servírky v bílých zástěrách podávaly vynikající oběd. V bance nabízel ředitel banky členům komise doutníky. Nikdo nevěděl, že ředitel banky právě strávil tři měsíce v bunkru, protože ho přistihli při kouření. Předseda rady starších, který byl toho dne představen jako starosta města, měl toho dne k dispozici služební vůz. Jeden z nejkrutějších esesáků v táboře ho musel vozit, držet mu dveře, zdravit ho. Na náměstí hrála kapela pochod.

Toho dne byly této komisi navykládány fantastické lži. Komise neviděla podzemní kasematy, bídu starých lidí. Transportní seznamy byly ukryté. Věci, které byly vězňům ukradeny, komise také neviděla. Slepí, invalidé a vyhublí lidé nesměli ten den vyjít na ulici. Dokonce ani čeští četníci se ten den nesměli ukázat. Jaký podvod!

Ghetto se vyprazdňuje

V září se počet transportů stále zvyšoval. Nyní byli deportováni i dosud chránění „prominenti“. Nikdo už nebyl v bezpečí. 28. října byli do transportu zařazeni také členové Rady starších a jejich rodiny. SS nyní organizovala transporty sama. Po každém odjezdu transportu ti, kteří zůstali, doufali, že byl poslední. Esesáci však v deportacích pokračovali. Po celý říjen v táboře zuří strach. 28. října 1944 odjel z Terezína poslední transport na východ. Strach však zůstal.

Po odjezdu posledního transportu z Terezína do Osvětimi začali nacisté zahlazovat stopy svých zločinů. Na začátku listopadu 1944 vydal velitel Rahm rozkaz k likvidaci uren uložených na policích kolumbária. Z kolumbária je musely vynést stovky vězňů, hlavně žen a dětí. Vytvořili řetěz, předávali si kartonové krabice z ruky do ruky a nakládali je na připravená nákladní auta. Docházelo k šokujícím scénám, když někdo dostal do ruky urnu blízkého příbuzného. Nákladní vozy vyjížděly z města pouze na krátkou vzdálenost a zastavily u řeky Ohře, kde museli vězni mužského pohlaví pod dohledem vyprázdnit obsah kartonů do řeky.

Kartony pak byly spáleny na břehu řeky. Podle záznamů vedených v krematoriu se jednalo o popel 22.000 zesnulých, který byl vysypán do řeky Ohře.

Dvacet mužských vězňů, kteří na jejím břehu museli tuto práci vykonávat, bylo následně převezeno do Malé pevnosti. Jejich osud není znám.

Období od podzimu 1944 do osvobození

Válečné štěstí se obrátilo. Německé armády ustupovaly na všech frontách. Německá města byla spojeneckými bombardéry srovnávána se zemí. SS měla strach. Těla popravených museli vězni vykopat a znovu zahrabat na tajných místech. Vězni, kteří museli tuto práci vykonávat, byli zařazeni do dalšího transportu.

V posledních měsících roku 1944 opustilo ghetto přes 20.000 lidí, 11.000 jich zůstalo. Poté byly transporty náhle zastaveny. Nikdo nevěděl proč.

V táboře zůstali především staří lidé, jejichž děti byly deportovány do vyhlazovacích táborů, a děti, jejichž rodiče, sourozenci a příbuzní byli zavražděni v Osvětimi. Zůstalo jen několik stovek mužů, kteří byli způsobilí k práci. Práce všude stála, nikdo se nestaral o odvoz odpadků, nikdo nepečoval o staré lidi, nikdo nevařil. Samospráva se zhroutila. SS však neměla v úmyslu pracovní tempo zpomalit. Vězni museli postavit novou jídelnu, kinosál a kuchyň pro důstojníky SS.

Koncem prosince dorazili do Terezína slovenští vězni a s nimi i spolehlivé zprávy o masovém vyhlazování Židů v Osvětimi. Vězni z ghetta se dozvěděli o selekcích na rampě v Osvětimi, o hromadném zplynování a nyní věděli, co se stalo jejich příbuzným. Tedy že byli zavražděni.

V prosinci roku 1944 bylo z 11.474 vězňů 943 katolíků, 1.198 protestantů a 139 se nehlásilo k žádné náboženské obci. Josefu Polákovi, který byl jako pracovník Rady starších odpovědný za evidenci, se podařilo část dokumentů zachránit před příkazem ke spálení. Proto máme tyto údaje dnes k dispozici.

V lednu 1945 nařídila SS výstavbu dřevěných baráků. Nikdo nevěděl, k čemu mají sloužit, protože po mnoha transportech na podzim 1944 bylo v táboře dost místa. Po přestávce přijížděly koncem ledna do Terezína opět transporty. Další následovaly v únoru z Prahy a Olomouce. Jednalo se o 3.600 vězňů, převážně Židů ze smíšených manželství, kteří dosud nebyli deportováni, nýbrž byli umístěni v „pracovních táborech“. Při příjezdu byl nově příchozím odebrán všechen osobní majetek.

V únoru 1945 byla v kasematech u Litoměřické brány zahájena výstavba plynové komory. Skupina vězňů se připravovala na to, že v případě nouze vyhodí do povětří sklad cyklonu B. Stavební práce byly později zastaveny.

Německá říše se pod údery útočících spojeneckých armád hroutila, ale SS pokračovala v transportu Židů z poloviny Evropy do vyhlazovacích táborů. Konečné řešení židovské otázky mělo stále přednost před vojenskými zájmy.

Do Terezína nyní denně přijížděly menší transporty z míst, která již obsadila Rudá armáda.

V únoru 1945 se v ulicích ghetta proslýchalo, že esesáci připravují transport do Švýcarska. Nikdo tomu nevěřil, všichni se odmítali nechat zapsat do transportních seznamů. Lidé přemýšleli o osudu dětí z Bělostoku. SS musela použít sílu. Transport opustil Terezín. Po nějaké době dostali ti, kteří v Terezíně zůstali, poštu ze Švýcarska.

Utrpení vězňů v ghettu ještě neskončilo.

Fronta se stále více přibližovala, příslušníci SS byli stále nervóznější. Na příkaz SS byly spáleny všechny dostupné dokumenty, spisy, listiny, transportní seznamy, kartotéky atd. 15. dubna 1945 přijeli autobusy příslušníci švédského Červeného kříže a vyzvedli dánské vězně. Příslušníkům SS nevěnovali ani pohled. O několik dní později navštívil tábor zástupce Mezinárodního červeného kříže Paul Dunant.

SS spálila archiv Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a vězni si všimli, že se dozorci a důstojníci SS chystají k útěku. Přesto se SS ještě v dubnu 1945 pokusila sestavit a vypravit další transport. Tomu však Paul Dunant zabránil. 20. dubna 1945, tedy jen několik dní před koncem války, přivezly dobytčí vagony do Terezína transport 2.000 lidí, mužů a žen. Následoval příjezd dalších transportů. Vyhublí, polomrtví vězni přijížděli z Osvětimi nebo jiných vyhlazovacích táborů, které byly evakuovány s blížící se Rudou armádou. Vězni už nevypadali jako lidské bytosti. Špinaví, zavšivení, plní vředů, s hadry na těle, s jedinou myšlenkou v hlavě: jíst a pít. Obyvatelé ghetta byli zděšeni, když mezi příchozími uviděli své známé a příbuzné, přátele a bývalé vězně ghetta. Od nich se nyní dozvěděli celý rozsah katastrofy, která je postihla. Stovky vězňů dorazily do Terezína pěšky, na povozech a trakařích. Leželi na návrších, vchodech do domů, na trávnících. K smrti vyčerpaní. Opuštěné dobytčí vagony byly plné výkalů a špíny, kolem se válely desítky mrtvol. Terezín přestal být v těchto dnech ghettem pro Židy, protože do tábora přišlo také velké množství nežidovských vězňů. Mnoho nově příchozích vězňů trpělo nemocemi, například skvrnitým tyfem. Protože je nebylo možné izolovat, hygienické podmínky byly katastrofální a nebyla k dispozici lékařská pomoc, epidemie se rychle šířila. Chyběly léky a zdravotnický personál. Pro nemocné se dalo udělat jen málo.

Osvobození

Na začátku května 1945 převzal ghetto a věznici gestapa v Terezíně Mezinárodní červený kříž. Rozptýlené jednotky německého wehrmachtu se táhly kolem města a střílely do tábora. 2. května bylo před útěkem dozorců na příkaz gestapa popraveno v Malé pevnosti 52 převážně mladých mužů. Poslední příslušníci SS z ghetta uprchli a doktor Murmelstein rezignoval na funkci předsedy Rady starších. Vězni si nyní zvolili skutečnou samosprávu.

Skvrnitý tyfus se šířil stále rychleji. 4. května přijela do Terezína skupina pražských lékařů. Nechala zřídit odvšivovací stanice a „nemocnice“ a snažila se nemocné izolovat. Když 5. května vypuklo v Praze povstání, příslušníci SS a velitel ghetta z Malé pevnosti uprchli.

Ještě v tento den se vězni podzemního koncentračního tábora Richard u Litoměřic museli dostavit na svou poslední směnu.

Z okolních obcí se nyní zvedla vlna ochoty pomoci.

Obyvatelé Litoměřic, Roudnice nad Labem, Ústí nad Labem a Doksan pomáhali prostřednictvím léků a potravin. K účinnému potlačení skvrnitého tyfu to však nestačilo. Pomoc z Prahy přicházela jen zřídka. Kolem ghetta nadále procházely rozptýlené jednotky SS a wehrmachtu. 6. května 1945 zasáhly sovětské jednotky 1. Ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva do bojů o Prahu a 8. května dorazily do Terezína první sovětské tanky.

Do 10. května převzaly sovětské jednotky ochranu a péči o vězně v Terezíně a Litoměřicích. Nakonec přijeli lékaři a ošetřovatelé z Prahy. Přesto se epidemii nepodařilo snadno potlačit. Každý den se nakazilo 200 až 300 lidí. Po osvobození zemřelo na skvrnitý tyfus 800 až 1.000 lidí.

Koncem května začalo propouštění českých, německých, slovenských, nizozemských, francouzských, belgických a rakouských vězňů. Na konci srpna byl tábor prázdný. V následujících měsících se české civilní obyvatelstvo pomalu vracelo do města.

26. října 1945 byla dekretem prezidenta ČSR obnovena obec Terezín. V průběhu roku 1946 začalo opětovné osídlování města a návrat bývalých obyvatel.

Bilance

V letech 1941 až 1945 bylo do terezínského ghetta přivezeno více než 160.000 lidí. V samotném táboře, vyjma Malé pevnosti (věznice gestapa), zahynulo asi 35.000 lidí. Do vyhlazovacích táborů bylo v 63 transportech posláno přes 88.000 lidí, nejprve do Rigy a od října 1942 především do Osvětimi-Březinky. Z těchto 88.000 jich přežilo zhruba 3.100. Z přibližně 15.000 dětí, které prošly terezínským ghettem a byly poslány do transportů, jich přežilo asi 100.