Malá pevnost - věznice Gestapa

V souvislosti se zesíleným terorem proti českému národu se rozšířil perzekuční a represivní aparát německých okupantů v Protektorátu Čechy a Morava. Pro rostoucí počet vězňů hledalo gestapo nové vhodné prostory. Již v březnu 1940 zaslal velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby (SD) v Praze Dr. W. Stahlecker Reinhardu Heydrichovi do Berlína žádost o schválení nové věznice v Terezíně.

V červnu 1940 převzal úřad pražského gestapa Malou pevnost v Terezíně a zřídil zde věznici.

Malá pevnost se gestapu hodila pro jeho záměr držet zde politické vězně, protože ji bylo možné snadno střežit a nacházela se blízko Prahy. Věznici spravovalo ústředí pražského gestapa a spadala pod velitelství pankrácké věznice v Praze. Do Malé pevnosti v Terezíně byly posílány zatčené osoby z úřadoven gestapa v Čechách a od roku 1944 také z Moravy a oddělených pohraničních oblastí.

Zpočátku se jednalo pouze o muže, ale v červnu 1942 bylo zřízeno ženské oddělení. Význam věznice rostl. Od března do června 1944 využíval jeho prostory také koncentrační tábor Flossenbürg a soudní oddělení pankrácké věznice v Praze.

V prvních letech se jednalo o dva dvory, které byly k dispozici pro ubytování vězňů ve starých, kasematových celách, které byly většinou vestavěny do pevnostních valů. V červnu 1942 přibyl třetí dvůr určený pro ženy. Vzhledem k tomu, že počet vězňů neustále narůstal, museli vězni v letech 1943 a 1944 vybudovat tzv. IV. dvůr mezi dvěma opevňovacími valy, jehož samotky a hromadné cely byly určeny mužským vězňům.

Personál tábora

Velitelem věznice se stal SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel. Žil se svou rodinou a dalšími důstojníky v Panském domě Malé pevnosti. V prvních letech se strážní skládali ze zaměstnanců gestapa a příslušníků Schutzpolizei (Schupo). Na jaře 1941 převzali dozorčí funkci příslušníci SS. Jöckelův zástupce W. Schmidt, dále S. Rojko, A. Malloth, R. Burian, A. Neubauer a H. Mende patřili k nejznámějším esesákům a vězni se jich kvůli jejich brutalitě nejvíce obávali. Všichni zde jmenovaní dozorci se prokazatelně podíleli na týrání, mučení a vraždách vězňů. Dozor v ženském oddělení vykonávaly manželky dozorců, například C. Rojko, E. Schmidt, H. Menge a A. Neubauer.

Střežením Malé pevnosti byla pověřena 1. rota strážního praporu SS „Čechy a Morava“, která nastoupila 1. listopadu 1940. V dubnu 1942 byla nahrazena 2. rotou strážního praporu SS „Praha“. K povinnostem strážných patřilo také doprovázet vězně na práci mimo pevnost. Ke konci války byli někteří esesáci ve strážní službě nahrazeni polními četníky z Banátu.

Dozorci využívali vězně v administrativě. Z řad vězňů hledali vhodné pomocníky a jmenovali je kápy. Někteří z těchto kápů zneužívali svého postavení a spolu s dozorci se podíleli na týrání vězňů.

Malá pevnost zůstala věznicí gestapa až do osvobození v květnu 1945. V letech 1940–1945 sem bylo dopraveno zhruba 32 000 lidí (27 000 mužů a 5 000 žen), kteří byli uvězněni a poté převezeni do jiných koncentračních táborů a věznic. Zatímco v roce 1940 byl průměrný počet vězňů 150, v roce 1941 se zvýšil na 600 a v roce 1942 na 1 200. V letech 1943 a 1944 byl průměrný počet vězňů 2 000. V posledních týdnech války byla věznice přeplněná a dosáhla nejvyššího počtu 5 500 vězňů.

Důvody věznění

Důvody věznění byly různé. Odbojové činy všeho druhu, pomoc občanům hledaným gestapem, porušování protižidovských předpisů a nařízení, pracovní přestupky, sabotáže a hospodářské delikty.

Mezi vězni bylo mnoho členů odbojových organizací, příslušníků bývalé československé armády, občanské opozice a ilegálně působící Komunistické strany Československa. Přibližně 130 funkcionářů tělocvičného spolku Sokol, který byl zlikvidován na podzim 1941, bylo uvězněno v Terezíně a krátce nato deportováno do Osvětimi. Po atentátu na Heydricha byly stovky podezřelých převezeny do věznice gestapa, 252 z nich bylo deportováno do Mauthausenu a zde zavražděno. V této fázi druhého stanného práva byla uvězněna také skupina středoškoláků z Roudnice v České republice, z nichž se 12 nevrátilo domů.

Jedním z cílů národně socialistické politiky v protektorátu bylo od počátku potlačení inteligence jako potenciálního zdroje odporu. Jen z tohoto důvodu bylo v Terezíně vězněno mnoho osobností českého kulturního, vědeckého a společenského života. Vězením gestapa prošlo více než 1 500 Židů.

Ve vězení přišlo o život více než 2 500 vězňů, kteří zemřeli v důsledku špatných vězeňských podmínek, nedostatečné stravy, nemocí a nedostatečné lékařské pomoci, jakož i katastrofálních hygienických podmínek. Zemřeli na tyfus, byli ubiti k smrti nebo popraveni. Byli to opoziční aktivisté ze všech společenských vrstev, dělníci, vědci, lékaři, kněží, Židé, sovětští váleční zajatci, ženy a muži, kteří byli zatčeni gestapem a deportováni do Terezína, kde čekali na rozsudek, aby byli poté popraveni nebo převezeni do jiného tábora, věznice, káznice či koncentračního tábora, kde si odpykávali dlouhý trest. Mezi vězni, kteří prošli věznicí gestapa, bylo asi 2 500 příslušníků cizích zemí, občanů Sovětského svazu, Britů, Poláků, Francouzů a Němců, včetně britských a sovětských válečných zajatců.

Přestože terezínské ghetto zřízené o rok později ve Velké pevnosti nemělo s věznicí gestapa nic společného ani organizačně, ani administrativně, byli židovští vězni z ghetta opakovaně přemísťováni do Malé pevnosti. Častým důvodem bylo porušení pravidel vydaných SS v ghettu, například porušení zákazu psaní dopisů. Přesun do Malé pevnosti, kde se na I. dvoře nacházela „židovská cela“, se obvykle rovnal rozsudku smrti.

Podmínky

Podmínky věznění byly velmi kruté. Vězni byli často krvavě zbiti hned po příjezdu. Příděly potravin se v průběhu války neustále snižovaly a nakonec klesly pod hranici životního minima. Předepsaných 370 gramů chleba se vydávalo pouze v prvních dnech, později byl příděl snížen na 250 gramů. Kromě chleba dostal vězeň naběračku kávové náhražky a jako hlavní jídlo řídkou „zeleninovou polévku“. Jedinou možností, jak doplnit skromnou vězeňskou stravu, byly balíčky s jídlem z domova, které dozorci kontrolovali a často vykrádali.

Vězni byli izolováni od okolního světa. Jediným legálním spojením byl poštovní provoz. Jednou měsíčně mohli poslat několik řádků německého textu na pohlednici. Pohlednice podléhaly cenzuře ze strany dozorčích úředníků. Necenzurované zprávy mohly být předávány pouze v podobě motáků a díky pomoci lidí zvenčí. Pomáhalo zde mnoho obyvatel Terezína.

Nucené práce

Vězni ve věznici měli povinnost pracovat. V letech 1940–41 byli využíváni především pro práci ve věznici, později byly vytvořeny externí oddíly, které byly nasazovány v zemědělství, průmyslu a dopravě.

Stavební oddíl, který v roce 1943 čítal asi 200 vězňů, vedl dozorce T. Soukup, který vězně při práci systematicky mučil. Jeho prvním stavebním projektem byla stavba bazénu pro rodiny příslušníků SS v roce 1942. Vedle mnoha Židů byli členy tohoto pracovního oddílu především roudničtí školáci. Nelidské pracovní tempo, nedostatek pracovního materiálu a pracovních strojů a Soukupův sadismus zaplatilo mnoho vězňů životem.

Další pracovní skupina byla známá jako Storchenkommando, protože ji vedl dozorce Storch. Tento oddíl byl nasazován především v zemědělství a na zemních pracích v blízkosti Malé pevnosti. Storch s podporou několika kápů mučil a vraždil především židovské vězně.

V roce 1941 byly zřízeny vězeňské dílny, v nichž se vyráběly pryčny, rakve, nábytek pro jídelnu SS a písárny, ale také nábytek pro soukromé potřeby dozorců. Vedoucí dílen, dozorce J. Sternkopf, se k vězňům choval slušně a některé jejich ilegální aktivity dokonce toleroval.

Ve vězeňské tiskárně se vyráběly pohlednice a formuláře pro vězeňskou správu. Členové zásobovacího oddílu byli jediní, kteří měli možnost navázat kontakt s obyvateli okolních vesnic při nákupech a pochůzkách.

Stravování ve věznici zajišťovala vězeňská kuchyně.

Vězeňkyně byly využívány k polní práci nebo k péči o dobytek, pomáhaly v prádelně nebo opravovaly oděvy.

V roce 1941 nařídilo pražské gestapo, aby byli terezínští vězni pracovně nasazeni mimo věznici. Za hodinu práce vězňů měl zaměstnavatel zaplatit 55 feniků. V letech 1941–42 připravovalo 30–40 vězňů sklepní prostory bývalého Labskozámeckého pivovaru na výrobu důležitou pro válečné účely. Další komando se od roku 1944 podílelo na výrobě leteckých vrtulí v nově založeném závodu Albis-Werke.

Až 300 vězňů pracovalo v komandu říšských drah, které mělo na starosti údržbu železniční trati a nakládku a vykládku vagonů. Další pracovní skupiny dojížděly do Schlichtovy továrny v Ústí nad Labem nebo pracovaly u firmy Sputh v Lovosicích, ve skladu na benzin v Hněvicích a v cihelnách v okolí.

Na stavbu opevnění a protitankových příkopů u Litoměřic byly nasazeny stovky vězňů. Příslušníci strážního oddílu, který poskytla zpravodajská škola Waffen-SS v Litoměřicích, zacházeli s vězni brutálně, bili je nebo stříleli, když byli po kolena v podzemní vodě a nemohli jít dál.

Vězni z Terezína pracovali v letech 1943 a 1944 v kladenských železárnách a byli nasazeni na stavbu kladenského stadionu a věznice gestapa. Pracovní komando složené převážně z židovských vězňů bylo nasazeno na lesní práce v Trutnově. Další komanda byla ke konci války nucena pracovat na opevnění v oblasti Hradce Králové.

300 až 1 000 vězňů z Malé pevnosti bylo trvale přiřazeno tzv. komandu Richard, které sloužilo k hloubení podzemních výrobních hal pod vrchem Radobýl u Litoměřic. Museli „odklidit“ odstřelený vápenec, vybudovat dopravní cesty, položit koleje, postavit překladiště, vodárnu, kanceláře a sklady. Práce byla těžká a nebezpečná a komando bylo obávané.

Vězeňské cely

Cely vestavěné do opevnění I. až III. dvora byly tmavé a vlhké a bylo v nich umístěno 60 až 90 lidí, kteří museli spát na třípatrových pryčnách. Hromadné cely na tzv. IV. dvoře, který postavili vězni mezi pevnostními valy, byly obsazeny 450–600 vězni. Střechy z dehtové lepenky se skleněným oknem uprostřed umožňovaly v zimě únik tepla a v létě cely vyhřívaly. Hygienická zařízení byla zcela nedostatečná (2 toalety na 500 vězňů). Hodinové apely a především pracovní nasazení v podzemní továrně „Richard“ u Litoměřic, na nichž se podíleli především vězni ze IV. dvora, pro které musel slogan „Práce osvobozuje“ nad branou I. dvora působit jako výsměch, vězně vysilovala. Na samotkách a na přilehlém dvoře byli vězni systematicky ubíjeni k smrti. Za nejmenší přestupky hrozily přísnější tresty.

Zdravotní podmínky

Špatnému zdravotnímu stavu napomáhala vlhkost a mizerné hygienické podmínky v přeplněných celách. Vězni dostali po příjezdu vyřazené uniformy české armády. Prádlo si zpočátku mohli nechat a posílat ho v určitých intervalech domů na vyprání. V únoru 1945 však bylo toto výměnné prádlo zabavováno. Cely byly nedostatečně vytápěné. Tenké přikrývky před chladem nechránily. V celách se nerušeně množily vši a blechy. Odvšivování vězňů a jejich oděvů probíhalo nepravidelně, což vedlo v roce 1945 k šíření smrtelných epidemií.

Zdravotní péči měl na starosti policejní lékař, který se při výkonu své práce měl starat spíše o dozorce než o vězně. Na začátku pro ně nebyla zřízena ani ošetřovna. Tu Jöckel povolil až koncem srpna 1940 na návrh dvou vězeňských lékařů a později ji doplnil o další dvě cely. Tato „ošetřovna“ však byla velmi špatně vybavena lékařským zařízením a léky. V listopadu 1944, po vypuknutí epidemie úplavice (průjmového onemocnění), byla vedle zahradnictví zřízena ošetřovna.

Navzdory nedostatečnému vybavení prováděli lékaři, kteří byli sami vězni, řadu náročných operací, jako například operace slepého střeva, amputace nohou a krevní transfuze. Menší zákroky prováděli přímo v cele, kterou mohli pravidelně navštěvovat. Léky si vězni museli platit sami. Plukovník Svoboda, který se v 60. letech staral o mladé Němce, kteří v Terezíně vykonávali náhradní vojenskou službu, a který byl v roce 1943 v Terezíně vězněn, vypověděl, že vězni se solidárně skládali, aby mohli drahé léky zaplatit.

Hospitalizace v nemocnici v případě závažných onemocnění byla povolena jen velmi zřídka.

Vězni si navzájem pomáhali. Leo Haas, český Žid a malíř, který byl kvůli svým kresbám převezen z ghetta do Malé pevnosti, vyprávěl, jak mu v židovské cele na I. dvoře lékař, který tam byl také vězněn, operoval bez umrtvení slepé střevo.

Na přelomu dubna a května 1945 byla věznice gestapa s 5 500 vězni značně přeplněná. Věznice musela opakovaně přijímat vězně, kteří přijížděli v tzv. transportech smrti z táborů na východě. Předpokládá se, že právě oni nebo členové pracovního komanda Richard s sebou přivezli skvrnitý tyfus, který vypukl na jaře 1945 a kvůli špatným hygienickým podmínkám se v přeplněných celách 4. dvora rychle rozšířil.

V důsledku počtu případů nemoci se počet práceschopných vězňů výrazně snížil. Kromě rizika infekce to byl také důvod, proč byla koncem dubna externí komanda zrušena. Na naléhání vězněných lékařů propustil velitel Jöckel 1. května 1945 asi 220 vězňů, většinou trpících tuberkulózou.

Popravy

Přesný počet poprav provedených příslušníky SS v Malé pevnosti není znám, protože mnoho z nich bylo vykonáno v noci a v mlze, často na žádost velitelství ghetta (jako v případě dětí z Bělostoku), a nebyly evidovány. Jejich počet se pravděpodobně pohybuje mezi 250 a 300. Mnohé z těchto poprav proběhly bez právoplatného soudního rozsudku, ale pouze na základě příkazů gestapa ke „zvláštnímu zacházení“.

Popravy, které se většinou odehrávaly na bývalé vojenské střelnici umístěné mezi valy na jihovýchodě Malé pevnosti, obvykle prováděli členové strážního oddílu. Často se jich však účastnili i dozorci. Nebylo neobvyklé, že „odsouzenci k smrti“ byli před popravou mučeni. Příslušníci SS, kteří zde sloužili, si s jakousi posedlostí mysleli, že musí především Židům dát pocítit stigma méněcennosti, které se na ně váže. Vězni odsouzení k trestu smrti byli seřazeni před cihlovou zdí u hromady písku, která sloužila jako zachycovač střel. Střelci popravčí čety leželi vedle sebe pod střechou, která je chránila před sluncem a deštěm. Nebylo neobvyklé, že členové rodin důstojníků SS sledovali popravy z valu, tzv. balkónu, který se tyčil nad popravištěm. Pouze v jednom případě byla provedena poprava oběšením.

První zdokumentovanou popravou bylo zastřelení komunisty Františka Prokopa 11. května 1943. Popravováni byli jak jednotlivci, tak i členové odbojových skupin, sovětští partyzáni, příslušníci západních a východních parašutistických skupin a židovští vězni přivezení z ghetta k potrestání. Dne 4. listopadu 1944 bylo v rámci „kolektivní odpovědnosti všech příbuzných“ (Sippenhaftung)popraveno devět příbuzných J. Kužely a J. Matičky, kteří se v rámci Slovenského národního povstání pokusili unést letadlo. Dne 28. září 1944 byl v Malé pevnosti zastřelen Dr. Paul Eppstein, druhý židovský starší terezínského ghetta. Několik lidí bylo v rámci likvidace nevyléčitelně nemocných ve věznici gestapa zavražděno.

Poslední poprava se konala 2. května 1945 na popravišti mezi valy na jihovýchodě pevnosti.

Pokusy o útěk

V letech 1940–1945 se uskutečnila řada pokusů o útěk, z nichž jen několik málo bylo úspěšných. Izolovaná poloha Malé pevnosti a vysoké zdi pevnosti, z nichž některé byly obehnány ostnatým drátem, nenabízely vhodné podmínky pro útěk. Známé jsou zejména pokusy o útěk z let 1944 a 1945. V noci z 10. na 11. července 1944 utekli ze samotek I. dvora vězni Adolf Szinay-Szabo a Ladislav Malý. Jako první byl dopaden Adolf Szinay-Szabo, kterého v září 1944 dozorci brutálně ubili k smrti. L. Malý byl popraven v Malé pevnosti 20. prosince 1944.

Dne 6. prosince 1944 se podařil útěk Miloši Ešnerovi, Josefu Mattasovi a Františku Maršíkovi. Využili otvoru ve zdi vedle zahradnictví a na lanech se spustili do pevnostního příkopu. Úspěšný byl i Zdeněk Vlasta, který uprchl z komanda Elbschloss (v Litoměřicích) a podařilo se mu skrývat se až do konce války. Tragické následky měl naopak hromadný útěk z cely 38 IV. dvora. Erwin Schmidt byl postřelen a později jako varování pro všechny z IV. dvora popraven. Ladislav Šimek a Rudolf Vondrášek byli brutálně ubiti k smrti dozorci vedle samotek I. dvora.

Z lovosického komanda uprchl dne 19. dubna 1945 Václav Steka, člen komunistické odbojové skupiny. Podařilo se mu zůstat v úkrytu až do osvobození Rudou armádou.

Osvobození

Rudá armáda dorazila do centra Berlína, Hitler ukončil svůj život v bunkru říšského kancléřství, Třetí říše byla na prahu zániku.

Dne 2. května přišli do Malé pevnosti v Terezíně dva úředníci z pražské centrály gestapa. Na IV. dvoře četli jména ze seznamu a vyzývali vyvolané vězně, aby opustili své cely a dostavili se na apelplac. Vězni byli nejistí. Na jedné straně gestapákům nedůvěřovali, na druhé straně věděli, že válka se chýlí ke konci, a mnozí očekávali, že se blíží jejich propuštění. Z předvolaných se přihlásilo 49 převážně mladých mužů, kteří patřili k odbojové skupině Předvoj a ilegální KSČ. Ostatní se nehlásili a zůstávali v přeplněných celách. Měli štěstí, protože esesáci se neodvážili vstoupit do cel, v nichž se nacházeli také nemocní s tyfem. Oněch 49 mladých mužů bylo spolu se třemi ženami odvedeno na popraviště, kde je narychlo sestavená popravčí četa zastřelila. Jejich těla byla zahrabána v přední hradbě.

O tom, do jaké míry byli esesáci z Malé pevnosti přesvědčeni o své nadřazenosti coby vyšších lidských bytostí, svědčí i jejich monogramy, které vyryli do čerstvého betonu vpusti na I. dvoře. Bennewitz, Jöckel a další zločinci SS se zde zvěčnili. Nesnesitelné životní podmínky, krutost dozorců a v neposlední řadě popravy způsobily smrt stovek lidí. Ani jedno z odhadovaných 2 600 úmrtí nelze označit za přirozené.

Dne 4. května 1945 přijeli do Terezína lékaři z Roudnice a Prahy, kteří byli pověřeni Českou národní radou (nejvyšším orgánem českého odboje). Když následujícího dne vypuklo Pražské povstání, dozorci a strážci uprchli. Věznici převzali vězni spolu se zdravotnickým personálem, který přijel z Prahy. 5. května přijela první pomoc z okolních vesnic. V jednotlivých budovách Malé pevnosti byly zřízeny provizorní lazarety.

V podvečer 8. května 1945 prošly Terezínem jednotky 1. Ukrajinského frontu na cestě do Prahy. 11. května 1945 dorazili do Terezína první sovětští zdravotníci a přivezli s sebou potřebné léky a vybavení. 14. května 1945 byla v celém Terezíně vyhlášena karanténa. Epidemie skvrnitého tyfu, která si jen v Malé pevnosti vyžádala 1 000 obětí, byla definitivně potlačena až koncem května.

Pohřby vězňů a krematorium

Do konce října 1942 většinu pohřbů vězňů prováděla firma Bobak. Od podzimu 1942 do února 1945 byli mrtví zpopelňováni v krematoriu vybudovaném při terezínském ghettu. Kremace byly zastaveny koncem února 1945. Vězni začali být pohřbíváni do hromadných hrobů vykopaných v předních hradbách nedaleko popraviště. Mrtvé odnášelo z cel do márnice v Malé pevnosti komando nosičů mrtvol (Leichenkommando) složené převážně z židovských vězňů. Zde byly mrtvoly svlečeny a pod dohledem esesáka Rojka jim byly vylomeny zlaté zuby.

Funkce věznice

Věznice v Malé pevnosti byla přestupní stanicí, jakousi vazební věznicí. Odtud byli vězni převáženi do vazebních věznic, vězení, káznic a koncentračních táborů na území protektorátu nebo Říše. Přibližně 17,5 procenta vězňů bylo propuštěno přímo z věznice gestapa. Nejednalo se však o politické vězně, ale o vězně odsouzené za pracovní přestupky. Více než 20 % vězňů bylo předáno nacistickým soudům, stovky z nich byly odsouzeny k trestu smrti a popraveny. 466 takových případů bylo identifikováno jmenovitě. Deportace do koncentračních táborů (asi 20 procent vězňů) končily obvykle ve Flossenbürgu, Buchenwaldu, Osvětimi nebo Mauthausenu. Většina žen z Malé pevnosti byla deportována do Ravensbrücku. Vězni z Malé pevnosti byli převáženi do věznic v Drážďanech, Bautzenu, Zwickau, Bayreuthu, Waldheimu, Straubingu a Berlíně.

Soudní procesy proti personálu tábora

Spojenci se již během války dohodli, že válečné zločince postaví před mezinárodní soud nebo je předají k potrestání státům, na jejichž území se svých zločinů dopustili.

V ČSR byly zřízeny mimořádné lidové soudy, které soudily válečné zločince a jejich komplice. Před těmito lidovými soudy se museli zodpovídat například státní tajemník a pozdější říšský ministr K. H. Frank, zástupce říšského protektora K. Daluege, velitel pankrácké věznice P. Soppa a další. Mnozí další trestu unikli.

Velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel byl mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích odsouzen k trestu smrti a popraven. Jöckel, který uprchl počátkem května 1945, byl spolu s rodinou dopaden Američany v Bavorsku a vydán do ČSR. Během procesu seděl v temné cele I. dvora Malé pevnosti. Odsouzeni k trestu smrti a popraveni byli jeho zástupce W. Schmidt, dozorci R. Burian, A. Neubauer a vedoucí popravčí čety J. Lewinsky. Na základě svědeckých výpovědí byl dozorce T. Hohaus, který byl zodpovědný za zásobování věznice, zproštěn viny. Vedoucí dílny J. Sternkopf nebyl nikdy postaven před český soud. Velitel I. dvora, obávaný a mimořádně brutální dozorce Rojko, nebyl Rakouskem vydán a teprve v roce byl 1963 odsouzen na doživotí. V roce 1969 soud NDR v Berlíně odsoudil dozorce Kurta Wachholze k trestu smrti. Následně byl popraven. T. Soukup a A. Storch spáchali sebevraždu ve vězení v roce 1945, resp. 1947. Jiní, například H. Mende a Anton Malloth, zůstali nepotrestáni, přestože byli již v roce 1948 odsouzeni mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích k trestu smrti za několikanásobné vraždy.

Anton Malloth, kterého se vězni obávali jako „fešáka Toniho“, nyní žije ve věku 86 let v domově důchodců v Pullachu u Mnichova. Přestože německé státní zastupitelství v posledních dvou desetiletích opakovaně obdrželo podložené důkazy a přísežné výpovědi svědků (včetně dokumentů z procesu s jeho komplicem Wachholzem v NDR), byla obžaloba vznesena až v roce 2000. Vrah Malloth byl v červnu 2001 odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.

V prosinci 2000 vznesl zemský soud v Ravensburgu proti tehdy 82letému bývalému SS-Untersturmführerovi Juliu Vielovi obžalobu z několikanásobné vraždy. V dubnu 2001 byl Viel odsouzen na 12 let vězení. Viel jako vedoucí inspekce zpravodajské jednotky SS údajně bezdůvodně zabil karabinou wehrmachtu sedm vězňů terezínské věznice gestapa při opevňovacích pracích u Litoměřic. Obžaloba se opírá o svědectví bývalého Vielova kamaráda z SS, který nyní žije jako profesor v Kanadě a který se až v roce 1999 svěřil jednomu americkému novináři. „Pokud vyhrajeme válku“, řekl o incidentu velitel zpravodajské školy SS v Litoměřicích, „nebudeme se muset nikomu zodpovídat“.