Vznešená, křehká žena sedí ve svém londýnském bytě u klavíru a hraje Chopina. Alice Sommerová prožila téměř celé 20. století – narodila se v roce 1903. V jejím německo-židovském rodném domě v Praze byly pravidelnými hosty spisovatelé, vědci, hudebníci, herci, a také Freud a Kafka. Alice se učí několik jazyků, studuje hudbu a počátkem třicátých let je známou klavíristkou. Když německá vojska v roce 1938 obsadí Československo, začne i zde pronásledování Židů.
Alice má zákaz vystupovat a hraje pouze doma.
V roce 1942 je její matka deportována; šok zvládá pouze hrou na klavír. Pustí se do nácviku Chopinových 24 etud, jednoho z nejobtížnějších děl klavírní literatury. Žádná hudebnice před ní tyto obtížné etudy nezvládla. V roce 1943 je zasažena samotná Alice Sommerová. Spolu s manželem a synem Rafaelem, který se narodil v roce 1937, je deportována do koncentračního tábora Terezín. I zde jí hudba pomáhá situaci přežít. Stane se "terezínskou klavíristkou", která chce příležitostnými koncerty dodat odvahu spoluvězňům – a podaří se jí tak zachránit svého malého syna před strašlivými hrůzami tábora. Její manžel je v říjnu 1944 deportován do Osvětimi; jeho naléhavá rada zachrání jeho ženě a dítěti život.
Alice Sommerová a její syn se v roce 1947 stěhují do Izraele. V roce 1984 přesídlí do Londýna a hudební odborníci ji brzy konstatují za zesnulou. Prohlášení za mrtví však žijí déle: Alice Sommerová se dodnes setkává s přítelkyněmi, mezi nimiž jsou i ženy, které přežily holocaust, povídá si s nimi v sedmi jazycích a tři hodiny denně hraje na klavír. Když mluví o svém životě a osudu, dělá to vesele a vyrovnaně, plná vitality a radosti ze života – a myslí si: "Život je krásný – navzdory všemu!"
