Téměř jako reakce na emancipaci Židů v 19. století vznikla – zejména v Německu – nová forma nenávisti vůči Židům, takzvaný rasový antisemitismus.
V letech 1853–1855 publikoval pseudovědec hrabě de Gobineau, Francouz, teorii o nerovnosti ras. Teoretizoval o absolutní nadřazenosti bílé rasy, jejíž jádro si podle něj zachovalo čistotu „árijská rasa“.
Zatímco Gobineau předpokládal, že původní domovinou této „árijské rasy“ byla Indie, pozdější rasoví teoretici ji přesunuli do střední a severní Evropy. Gobineau se pokusil vysvětlit celou světovou historii z rasového hlediska. Angličan narozený v Anglii a volbou Němec Houston Steward Chamberlain (1855-1927) dále rozvinul tyto přístupy ve svém hlavním díle „Základy devatenáctého století“ a dospěl k rovnici „árijsko-germánsko-německý“. Pro Hitlera, který byl v mládí ovlivněn sektářským vůdcem a antisemitou Adolfem Lanzem, který své „Velikonoční publikace“ zdobil hákovým křížem, byly spisy Gobineaua a Chamberlaina skutečným spásným písmem, a tak mohl ve své knize „Mein Kampf“ navázat na teorii vyvinutou Chamberlainem, že árijská rasa je jediná kulturně bohatá. „Kdybychom lidstvo rozdělili do tří druhů: zakladatele kultury, nositele kultury a ničitelé kultury, pak by jako zástupce prvního druhu přicházeli v úvahu pouze Árijci. Od nich pocházejí zdi a základy všech výtvorů...“.
Tato rasová teorie vznikla v době, kdy byla emancipace Židů v plném proudu a přesvědčivost náboženských argumentů (vrahové Krista) a pověrčivé aspekty ztrácely na významu. Nová rasová myšlenka vyloučila příslušnost k náboženskému společenství jako měřítko a nahradila ji příslušností k rasovému společenství.
Rasoví teoretici však čelili velkému dilematu. Ve stanovách řádu založeného Adolfem Lanzem, který podporovaly známé osobnosti jako švédský básník Lindberg a britský polní maršál lord Kitchener, se uvádělo: „Státy budou muset v zájmu zachování své kultury přistoupit k plánovitému rozmnožování lidí árijské rasy, kteří budou udržovat stát.“ Podle Lanza byli ideálními kandidáty „pouze lidé se zlatými blond vlasy, modrýma očima, růžovou pletí, podlouhlou lebkou a podlouhlým obličejem, přiléhajícíma ušima, rovnoměrnou postavou...“. Zde však ležel problém pseudovědců: na jedné straně se podle jejich názoru jen málo lidí vyznačovalo nezaměnitelnými rasovými znaky, na druhé straně neexistoval žádný nástroj, kterým by bylo možné rasové míšení vědecky bezchybně analyzovat.
Střední Evropa byla vždy obrovským tavícím kotlem. Slovanské kmeny následovaly germánské a naopak. Hunové se prohnali napříč Evropou. Dostali se dokonce až k Rýnu a zanechali v populaci své stopy. Během třicetileté války byli v Německu Španělé, Chorvaté, Srbové, Maďaři, Poláci, Švédové, Francouzi a Finové. Mnozí z nich v Německu zůstali a smísili se s místním obyvatelstvem, stejně jako se v průběhu kolonizace východu smísili rolníci, kteří se tlačili do Meklenburska, Pomořanska a Braniborska, s místním slovanským obyvatelstvem. Tito rasově čistí Germáni tedy vůbec neexistovali, a protože árijskou rasu nebylo možné chemicky vyčistit, bylo možné tomuto nejasnému pojmu dát kontury pouze tehdy, pokud mu byl postaven pevně daný nepřítel, a Židé se nabízeli jako temný protipól světlých postav germánské nadřazené rasy. Nakonec to opět vedlo k tomu, že se našel obětní beránek, který mohl být zodpovědný za vše, co se pokazilo.
Nejdůsledněji se tato rasová teorie objevuje u berlínského národního ekonoma Eugena Dühringa v jeho díle „Die Judenfrage als Rassen-, Sitten- und Kulturfrage“ (Židovská otázka jako otázka rasy, mravů a kultury) z roku 1881. Pro Dühringa bylo prostě všechno a každý, co se mu nelíbilo, židovské. Dühringův komplex méněcennosti se projevuje tím, že nesmírně zveličuje moc Židů. Pro něj byla literatura, tisk, všechny politické strany, věda a soudnictví, křesťanská náboženství, básníci jako Lessing a filozofové jako Nietzsche židovští. „Židovské nebezpečí“ nazýval hanbou uplynulého tisíciletí, hovořil o židovské nadvládě a židovském vlivu ve všech vládách a maloval na oblohu nebezpečí židovského světového spiknutí.
Tato konspirační teorie byla opakovaně šířena rasově antisemitskými skupinami, ačkoli „Protokoly sionských mudrců“ byly již dávno odhaleny jako padělek. V nich se tvrdilo, že „rozkladná povaha Židů“ zná pouze jeden cíl, a to získat politickou moc ve státě a učinit Židy ve všech zemích vedoucí vrstvou.
Tradiční antisemitismus v 19. století, který byl rozšířen zejména v maloměšťáckých kruzích, již připravil půdu natolik, že rasová doktrína – podporovaná nepokoji ve Výmarské republice – našla u velké části obyvatelstva odezvu, když ji nacisté zařadili do svého programu. Nejasná hesla jako „židovské světové spiknutí“, „židovský světový kapitál“, „moc všech Židů“, „židovsko-bolševická klika v Moskvě“ se rychle vkradla do myšlení mnoha lidí. Katastrofa z roku 1918 a ekonomický a politický úpadek mnoha skupin obyvatelstva vytvořily ideální podmínky pro účinnost nacistické propagandy.
Antisemitské postoje se však vyskytovaly i v takzvaných „lepších kruzích“, u šlechty, průmyslníků, akademiků a vojáků.
Pronásledování Židů v Dánsku během německé okupace
