1906 – 1979
Josef Bor se narodil v roce 1906 do česko-židovské rodiny v Moravské Ostravě. Stejně jako jeho otec studoval právo a již v mládí se angažoval v sociálně- politických otázkách. V roce 1932 statečně a neohroženě hájil stávkující horníky z moravského uhelného revíru. Po uzavření Mnichovské dohody a obsazení takzvané Sudetské župy německým wehrmachtem protestoval v československém židovském listu „ROZVOJ“ proti pronásledování Sintů a Romů, kteří byli německými fašisty stejně jako Židé považováni za „podřadnou rasu“ a deportováni do koncentračních táborů.
Na jaře 1939 byl Bor svědkem vpádu německých vojsk do Prahy a rychle nastupujícího pronásledování židovského obyvatelstva. Viděl, jak byli vytlačeni z veřejného života, přišli o práci a bydlení a nakonec byli deportováni do táborů. Postihlo to i Borovu rodinu.
V červnu 1942, v době krutých represí kvůli atentátu na „zástupce říšského protektora“ Reinharda Heydricha, byli on a jeho rodina deportováni s takzvaným stavebním komandem do nově vytvořeného terezínského ghetta, 60 km severně od Prahy. Borova sestra a její dvě malé děti byly okamžitě deportovány dále na východ a zavražděny v Chelmo v Polsku. Sedmdesátiletý otec zemřel v terezínském ghettu. Borova matka, jeho žena a dvě malé děti byly v říjnu 1944 spolu s ním deportovány do Osvětimi a ihned po příjezdu poslány do plynové komory. Josef Bor musel vykonávat těžkou práci v nedaleké továrně IG-Farben v Monowicích. Jak popisuje ve svém autobiografickém románu „Opuštěná panenka“, stal se číslem, číslem, které měl po celý život vytetované na zápěstí. Po zrušení tábora v lednu 1945 – fronta se stále přibližovala – se zúčastnil jednoho z pochodů smrti směrem na západ. Další zastávkou byl Buchenwald. Nedaleko Jeny byl spolu s dalšími spoluvězni osvobozen americkými vojsky.
Vrátil se do vlasti a našel nový domov v Praze. Znovu se oženil. Stejně jako on přežila peklo Osvětimi i jeho nová životní partnerka. Měli syna a dceru. V prvních letech po válce pracoval na československém ministerstvu obrany pod pozdějším prezidentem Josefem Svobodou. Stejně jako Svoboda byl i on v roce 1948 zbaven všech funkcí. Následovala těžká léta, během nichž KSČ procházela „procesem očištění“. A opět to byli především Židé, kteří se museli zodpovídat v inscenovaných procesech. V padesátých letech se Bor zabýval projektováním hutí a pracoval jako právník a právní poradce velkých průmyslových podniků.
Jeho první dílo jako spisovatele, autobiografický román „Opuštěná panenka“, vyšlo poprvé v roce 1961 a bylo čtenáři i kritiky velmi kladně přijato. Bor v něm popisuje své dětství v Kutné Hoře a svůj život v Osvětimi. Kniha vyšla poprvé v německém jazyce v roce 1964.
S následující novelou „Terezínské requiem" se Josef Bor v roce 1963 představil veřejnosti a významně tak přispěl k Verdiho roku, protože hrdina novely, židovsko-český dirigent Rafael Schächter, nastudoval v ghettu Verdiho velkolepé hudební dílo se středověkým latinským textem. Zkoušením a provedením tohoto díla chtěl povzbudit sebe i všechny lidi zbavené práv a mučené a společně s nimi vznést vášnivou žádost „Libare me!“. Ne zoufalství, ale volání po spravedlnosti a svobodě přehluší vše: „Svobodu pro nás!“
