„Císař Atlantidy aneb Odmítnutí smrti“ je dílo, jehož vliv se zdá být dodnes nezměněn.
Hudbu složil Victor Ullmann, libreto napsal malíř a básník Petr Kien. Existují dvě mírně odlišné verze libreta. Původní podtitul zněl „Smrt se vzdává“. S Kienovým souhlasem text Ullmann v některých místech pozměnil, aby zmírnil přímé narážky na aktuální politickou situaci.
Není jasné, kdy začal Ullmann na této opeře pracovat. Poslední strana 140stránkové partitury, která byla napsána na zadní stranu vězeňských formulářů, je datována 8. listopadem 1943. Opera byla tedy v době, kdy se hudební a kulturní život v ghettu Terezín prudce rozvíjel, téměř hotová.
Téma bylo obrazné a příznačné, nikdo nemohl nepochopit, že se jedná o Hitlera a světovou válku: Císař Atlantidy vládne své zemi jako tyran a vede válku, protože se chce obohatit a získat větší moc. Smrti, která se objevuje jako osoba, přikazuje, aby pobila nepřátelské vojáky. Ta to však odmítá, vzpírá se a stávkuje. Nyní už nikdo neumírá. Život bez smrti upadá do paralýzy, císař už nemůže nic dělat, jeho země se propadá do chaosu. Zoufalý vládce ve své bezmocnosti prosí smrt, aby pokračovala ve své práci. Ale marně. Nakonec smrt souhlasí, že bude znovu hrát svou roli, ale pod podmínkou, že první obětí bude císař.
Císař Atlantidy je komorní opera pro sedm zpěváků a třináct instrumentalistů bez sboru. Vše nasvědčuje tomu, že Ullmann měl určitou představu o tom, kteří hudebníci z Terezína by měli tyto role převzít. Kromě obvyklých dřevěných nástrojů – flétny, hobojů a klarinetů, houslí, viol, violoncell a kontrabasů – zahrnoval plánovaný orchestr také trubku, altový saxofon, tenorové banjo, bicí nástroje a cembalo.
Ullmann i v této kompozici pracoval s citacemi známých děl nebo melodií, aby zdůraznil určité záměry a symbolizoval je tak, aby byly pro každého srozumitelné. Motiv smrti je převzat ze Sukova Asraela a Dvořákova Requiem, jako parodická narážka na císaře Overala a „jeho“ zemi cituje pasáže z německé národní hymny a Lutherova ctihodného chorálu Ein feste Burg ist unser Gott (Pevná pevnost je náš Bůh). V roce 1975, při premiéře v Amsterdamu pod vedením Keeryho Woodwarda, ale i při pozdějších inscenacích v Evropě nebo v USA, připomínalo dílo kritikům i publiku v mnoha ohledech skladby Kurta Weilla. Tato paralela však platí jen částečně. Existují podobnosti v jednotlivých obrazech, ale celkový charakter hudby je zcela samostatný.
Zkoušky na Císaře Atlantidy začaly v létě 1944, ale k představení již nedošlo. Dirigovat měl Schächter a režii převzal Karl Meinhardt, oba pracovali se zpěváky v L 411 a zde také vedli všechny zkoušky a korepetice. Scénu a kostýmy navrhl Petr Kien. Bylo plánováno následující obsazení: Císař Overall – Walther Windholz, Smrt – Karel Berman, Bubeník – Hilde Aronson-Lindt, Dívka – Marion Podolier, tedy ansámbl nejvyšší úrovně.
Není jasné, proč k premiéře a představení nakonec nedošlo. Je možné, že SS po jedné z zkoušek představení zakázala, ale možná byli také zúčastnění hudebníci deportováni do Osvětimi ještě předtím, než byla inscenace hotová a zkoušky dokončeny. Je také možné, že herci upustili od premiéry, protože si uvědomili, že toto otevřeně antifašistické dílo by mohlo při představení vyvolat zuřivé reakce SS.
V historii moderní opery nenajdeme působivější důkaz toho, jak velkolepé umělecké dílo alegoricky zachycuje palčivé otázky současnosti, aniž by přitom ztratilo něco ze své umělecké hodnoty.
