Ošetřováním vězňů byl vlastně pověřen úředně jmenovaný policejní lékař Dr. B. Krönert z Litoměřic. Ten se však více staral o blaho strážců a dozorců. Zdravotní stav mnoha vězňů byl zoufalý. Nedostatečná výživa vedla k nemocím z podvýživy, špatné hygienické podmínky k rychle se šířícím infekčním chorobám, vlhké a studené cely k nachlazením a tuberkulóze. Zajatí spoluvězni se starali o vězně jako lékaři a bez odpovídajících pomůcek prováděli náročné zákroky, jako například operace slepého střeva, amputace nohou atd. Léky si přitom museli vězni platit sami.
Plukovník Josef Svoboda, který v šedesátých letech pečoval o německé dobrovolníky, vyprávěl, že vězni se solidárně složili, aby umožnili lékařskou pomoc pro nemocné kamarády. Hospitalizace v případě velmi těžkých onemocnění byla povolena jen velmi zřídka. Zpočátku zde nebyla ani ošetřovna. Ta byla schválena až koncem srpna 1940 na podnět dvou vězeňských lékařů od Jöckela a později doplněna o další dvě cely. Vybavení této ošetřovny lékařskými přístroji a léky bylo však velmi nedostačující. V listopadu 1944, po vypuknutí epidemie úplavice, byla vedle zahradnictví zřízena nemocniční stanice.
V letech 1944 a 1945 byla zejména lékařská péče a zásobování vězňů na IV. nádvoří zcela nedostatečné.
J. Kylies. V cele č. 41 operuje MUDr. Ponka pomocí žiletky.
