Nechte je už na pokoji?
od Jürgena Winkela
30. května 2001 odsoudil mnichovský porotní soud Antona Mallotha (89), bývalého dozorce v Malé pevnosti terezínské věznice gestapa, na doživotí za dvojnásobnou vraždu. Mallothovi, který byl obviněn z dalších vražd a týrání, se tyto dvě vraždy podařilo nade vší pochybnost prokázat až 56 let po skončení nacionálněsocialistické hrůzovlády díky svědkům, kteří mezitím zemřeli. Tímto rozsudkem skončil jeden z posledních procesů s válečnými zločinci v dějinách Spolkové republiky Německo a zaslouží si zvláštní pozornost, protože historie Mallothova stíhání se čte jako thriller a jasně ukazuje, že mnozí nacističtí zločinci vyvázli bez trestu, protože se mohli spolehnout na benevolenci a nedbalost orgánů Spolkové republiky činných v trestním řízení.
Jméno Anton Malloth jsem poprvé slyšel v roce 1968. Plukovník Svoboda, bývalý vězeň Malé pevnosti, věznice Brandenburg a Dachau, který si tehdy ve svých 70 letech přivydělával ke svému skromnému důchodu tím, že prováděl německy mluvící skupiny po bývalé věznici gestapa, nám při večerních rozhovorech u hlavní brány sdělil, že bývalý dozorce SS Wachholz, který do té doby žil v NDR pod falešným jménem, byl „chycen“ a nyní bude postaven před soud. „Wachholz“, říká plukovník Svoboda, „ale nebyl nejhorší. Kvůli jejich brutalitě jsme se nejvíce báli dozorců Rojka a Mallotha, kterému vězni říkali 'krásný Toni'." Sám byl často svědkem toho, jak si tito dva „hlídali“ vězně v transportech přijíždějících z Prahy, které pak z banálních důvodů bili a mučili.
Malloth popadl vězně ve frontě na jídlo, odvlekl je na nádvoří vedle temných cel a tam je bil, často tak dlouho, dokud nepadli mrtví k zemi.
Rojko by z Rakouska vydán nebyl, v Rakousku byl souzen až v roce 1963 a odsouzen na doživotí. Anton Malloth však bude žít ve Spolkové republice jako svobodný člověk.
Malá pevnost Terezín, součást pevnostního systému vybudovaného Rakušany na úpatí Českého středohoří koncem 18. století, byla v červnu 1940 zabrána velitelstvím pražského gestapa a využívána jako vězení. Během pěti let německé okupace zde bylo vězněno více než 27 000 mužů a 5 000 žen. Byli mezi nimi členové českých odbojových skupin, studenti a žáci, členové zakázaných mládežnických organizací a stran, sovětští váleční zajatci a Židé, jejichž jediným proviněním bylo například to, že se na ulici objevili bez žluté hvězdy. V Malé pevnosti zemřelo více než 2 500 lidí: Umírali na skvrnitý tyfus nebo zápal plic, na vyčerpání a podvýživu, byli popraveni nebo ubiti k smrti svými strážci.
Strážci (policisté a esesáci) se jmenovali mimo jiné Burian, Wachholz, Rojko, Mende, Neubauer, Schmidt, Hohaus, Sternkopf, Soukup, Bennewitz, Storch, Lewinsky a Malloth. Velel jim Heinrich Jöckl, velitel pevnosti.
O tom, jak moc byli tito dozorci přesvědčeni o své nadřazené rase, si můžete udělat představu, když si přečtete jejich iniciály na ohraničení kanálů vyzděném vězni na I. nádvoří. Zde se zvěčnili Jöcklové a Bennewitzové, očividně beze strachu ze stíhání za zločiny, které spáchali v Malé pevnosti.
Ke konci války, v prvních květnových dnech roku 1945, členové strážní skupiny uprchli; někteří z nich i se svými manželkami, které do té doby žily v zámečku Malé pevnosti a některé z nich pracovaly také jako strážkyně na ženském dvoře věznice.
Heinrich Jöckl byl zajat americkými vojsky v Bavorsku a vydán do Československa. Spolu s dalšími dozorci byl předveden před mimořádný lidový soud v Litoměřicích, odsouzen k trestu smrti a popraven. Během procesu byl vězněn v temné cele I. dvora. Za četné zločiny a vraždy byli k trestu smrti odsouzeni a popraveni také jeho zástupce Schmidt, dozorci Burian a Neubauer a vedoucí popravčí čety J. Lewinsky. Dozorce Hohaus, který byl jako šéfkuchař zodpovědný za stravování, byl zproštěn viny. Vedoucí dílen Sternkopf nebyl nikdy postaven před soud. K vězňům se choval korektně. V roce 1969 odsoudil berlínský soud dozorce Wachholze k trestu smrti a popravil ho. Další dozorci, jako například Soukup a Storch, spáchali v roce 1945, respektive 1974 sebevraždu během pobytu ve vyšetřovací vazbě.H. Mende a Anton Malloth, který byl mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích 24. září 1948 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, zůstali nepotrestáni.
Jak Anton Malloth unikl české justici, jak mohl po desetiletí vést nerušený život se svou ženou a dcerou v Jižním Tyrolsku, jak ho německé státní zastupitelství vyšetřovalo, jak případ odložilo a znovu otevřelo, znovu otevřelo a znovu odložilo a jak bylo nakonec po tolika letech proti Antonu Mallothovi vzneseno obvinění - to je groteskní a ve svém rozvětvení téměř nepochopitelný příběh. Lze jej vylíčit na základě vyšetřovacích spisů dortmundského státního zastupitelství, archivu Simona Wiesenthala a Památníku Terezín.
Příběh Antona Mallotha
Anton Malloth se narodil 13. února 1912 v Innsbrucku jako nemanželské dítě švadleny Marie Mallothové. „Otce jsem neznal,“ napsal později do výslechového protokolu. Matka nebyla schopna se o dítě postarat. Anton M. vyrůstal u „pěstounů“, sedláků ve Schenně u Merana. Absolvoval osmiletou základní školu a poté se tři roky učil řezníkem. V roce 1933 byl Malloth odveden do italské armády, 18 měsíců sloužil u Bersaglieri v Sieně, pak čtyři roky pracoval jako barman ve vinotéce v Meranu, v roce 1939 byl znovu odveden a na podzim 1939, kdy Hitler postoupil Jižní Tyrolsko Itálii, využil možnosti stát se německým občanem. Okamžitě byl odveden do wehrmachtu a po výcviku v pohraniční policejní škole byl poslán do Prahy jako vězeňský dozorce. Dne 2. června 1940 nastoupil službu v malé pevnosti v Terezíně.
Po útěku z Terezína na začátku května 1945 se Malloth dostal do Tyrolska.
Dne 29. prosince 1947 byl zatčen rakouským četnictvem ve Fulpmesu v Tyrolsku. Dne 7. ledna 1948 rakouské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že Češi nedodrželi lhůtu stanovenou pro zdůvodnění žádosti o vydání. Dne 11. ledna předalo české vyslanectví rozsudek smrti nad Mallothem s podrobným odůvodněním. O čtyři dny později zemský soud v Innsbrucku zrušil vydávací vazbu a Mallotha propustil. Dlouho neváhal a překročil hranice do Itálie.
Pak o Mallothovi dlouho nebylo slyšet. V Rakousku byl později opět zařazen na seznam hledaných osob. Malloth byl zařazen na seznam válečných zločinců „Komise OSN pro válečné zločiny“ (UNWCC). V roce 1968 byl český rozsudek smrti zrušen a anulován. Malloth musel očekávat nový soudní proces.
V roce 1970 zahájilo státní zastupitelství v Dortmundu vyšetřování špatného zacházení a zabíjení vězňů v Malé pevnosti Terezín. Jednalo se o první takové řízení ve Spolkové republice Německo. Státní zastupitelství se tehdy domnívalo, že Anton Malloth byl popraven v Československu v roce 1948. Teprve v roce 1973 vyšlo najevo, že Malloth je stále naživu a ve výborném zdravotním stavu. Ve vyšetřovacích spisech však bylo jeho jméno označeno písmenem (u). To znamená, že místo jeho pobytu není známo.
Mallothovo místo pobytu však nebylo v žádném případě neznámé. V Meranu se policejně přihlásil 12. května 1962. Jako povolání uvedl „zástupce“ a jako místo bydliště Via Petrarca 30. Jako bývalý Jihotyrolan získal Malloth v roce 1949 „reopcí“ italské občanství, a to jako Antonio Malloth.
Podmínkou však bylo vzdání se německého občanství. Teprve v roce 1956 mu bylo německé občanství znovu odebráno, protože pro bývalé příslušníky SS od poddůstojnické hodnosti byla reopce vyloučena. Dne 12. května 1962 však německý generální konzulát v Miláně vydal Mallothovi německý pas s číslem 120 16 25, který byl v únoru 1973 prodloužen o dalších pět let.
Frederico Steinhaus, předseda židovské obce v Meranu, sdělil tyto poznatky v dubnu 1973 spolkovému kancléřství v Bonnu. Odtud byl dopis zaslán Spolkovému ministerstvu spravedlnosti, které 2. května téhož roku informovalo Frederica Steinhause: "........ Vám mohu sděliti, že Spolkové ministerstvo spravedlnosti nebylo schopno zjistit žádné skutečnosti týkající se Antona Mallotha." Simon Wiesenthal, vedoucí Dokumentačního centra pro nacistické zločiny ve Vídni, informoval o tomto postupu Ústřední úřad pro stíhání nacistických zločinů v Ludwigsburgu. Nikdo nic nepodnikl. O dva roky později se dortmundské státní zastupitelství pokusilo Mallotha vyslechnout v rámci administrativní pomoci v Meranu - neúspěšně. Italové informovali německé úřady, že Malloth byl v roce 1972 vyhoštěn. Bez ohledu na to vydal vedoucí matričního úřadu v Meranu 6. dubna 1973 Antonu Mallothovi „osvědčení o registraci" pro „podpůrné účely“.
Dne 25. dubna 1973 vrchní státní zástupce Weissing v Dortmundu vyšetřování proti Mallothovi ukončil. „Místo pobytu obviněného označeného písmenem u) se ani přes rozsáhlá pátrání nepodařilo objasnit. Možnosti hledání jsou vyčerpány,“ uvádí se v konečném rozhodnutí.
Spisy k případu Malloth zůstaly nedotčeny až do roku 1988. Dne 5. srpna 1988 obdržel vrchní státní zástupce v Dortmundu Klaus Schacht telefonát od svého kolegy Tarfussera z Bolzana. Policie „sebrala“ Antona Mallotha v jeho domě na adrese Petrarca 30. Dortmund o něj neměl zvláštní zájem. Koneckonců Schacht se nabídl, že přijede do Merana, aby Mallotha vyslechl. K tomu nedošlo, protože o pět dní později Malloth přistál s letadlem na mnichovském letišti Riem. Italové najednou spěchali, aby se Mallotha zbavili. Ať už to bylo lepší, nebo horší, Schacht nyní musel pokračovat ve vyšetřování.
Dne 22. srpna 1988 se vydal do městské nemocnice Harlaching v Mnichově, aby obviněného vyslechl. Výše popsaný život Mallotha je převzat z tohoto protokolu.
Malloth uvedl osobní údaje, ale před státním zástupcem Schachtem svou činnost v Terezíně zatajil. Popisuje své zatčení rakouskými úřady v prosinci 1947 („Nemohu přesně říci, z čeho jsem byl obviněn“), svůj útěk do Itálie a život v Meranu. Až do odchodu do důchodu v roce 1972 pracoval jako prodejce pro elektrotechnickou společnost. Toho roku byl vyhoštěn z Itálie a od té doby žil v úkrytu, z domu vycházel jen v noci. Nyní je vážně nemocný a bez prostředků a je odkázán na pomoc v Německu. Bude muset žít ze sociálních dávek.
Byla mu poskytnuta pomoc. Gudrun Burwitzová, dcera Heinricha Himmlera, která žila v Mnichově a o níž se říkalo, že je aktivní členkou Vikingské mládeže, zařídila jménem "Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte e.V." pokoj v domově důchodců v Mnichově-Pullachu. Mallothovi byli vděční. Jeho manželka a dcera ustanovily paní Burwitzovou jedinou dědičkou osobních věcí, které Malloth po své smrti zanechal.
V létě 1988 se novinář Peter Finkelgruen z německých novin, které si koupí v kiosku v Pireu, dozvídá, že Anton Malloth, který byl v ČSSR odsouzen k trestu smrti, byl deportován z Itálie do Německa. > Finkelgruen ví, že jeho dědeček Martin Finkelgruen byl ubit k smrti v > Malé pevnosti Terezín. Novinový článek si vystřihne. O několik měsíců později navštíví svou devadesátiletou tetu Bělu v pražském domově důchodců. Ta mu vypravuje, co ví o smrti jeho dědečka: „Ten Malloth ho umlátil k smrti.“ „S tímhle Židem si to vyřídíme taky,“ řekl prý Malloth, když po něm šlapal.
Ale teta Běla to sama neviděla, řekl jí o tom jiný vězeň. Peter Finkelgruen, jehož rodiče uprchli před nacisty do Šanghaje, už nemá klid. Najme si právníka a nakonec získá přístup ke spisům dortmundského vyšetřování. Ve spisech o přerušení řízení z roku 1979 najde zmínku o svém dědečkovi. Jedná se o případ číslo 39. Doba spáchání trestného činu: Druhá polovina roku 1942. Místo činu: Blok A Malé pevnosti Terezín. Pachatel: Anton Malloth. Oběť: Starý Žid. Způsob smrti: Ubitý.
Ve spisech Finkelgruen nachází také jméno svědka, který tento trestný čin pozoroval a dosvědčil. Dne 10. listopadu 1989 navštěvuje v Praze tehdy 76letého Josefa K.. U notáře získá od Josefa K. čestné prohlášení. K. popisuje, jak velitel Jöckl shodil nově přijatého vězně na zem, jak Malloth tohoto muže bil a skákal na něj, až mu z úst stříkala krev. Později viděl muže ležet v márnici. Finkelgruen předloží K. fotografii jeho dědečka. K. říká, že může odpřísáhnout, že je to muž, kterého zabil Malloth.
Vrchní státní zástupce Schacht však svědkovi nevěří. Má záznamy z předchozích výslechů a sám už K. vyslýchal. Poukazuje na rozpory ve výpovědi svědka, zejména na rozdílné údaje o době spáchání trestného činu a o místě, odkud jej podle svého tvrzení pozoroval. Po 47 letech se podle státního zástupce objevily „oprávněné pochybnosti o správnosti výpovědi“. Dne 17. ledna 1990 státní zástupce Schacht vyšetřování proti Mallothovi opět ukončil.
Roí o zastavení řízení má 186 stran. Uvádí 105 případů, v nichž byl Malloth svědky usvědčen. Podle názoru vyšetřujícího orgánu žádná z těchto svědeckých výpovědí nezdůvodňuje podezření dostatečné pro obžalobu.
Mezitím byly v roce 1979 všechny nacistické zločiny s výjimkou vraždy promlčeny. Zabití a napadení s následkem smrti již nelze stíhat, ať už jsou okolnosti činu jakkoli přitažené za vlasy. Pokud se jedná o popravu nařízenou jiným orgánem, chybí prvek nízké pohnutky vyžadovaný pro vraždu. Pokud svědek vypovídá pouze z doslechu a nedokáže pachatele jasně identifikovat, nemá smysl vznášet obvinění.
Existuje však také případ č. 117: Svědek Vojtěch S. popsal, jak pět dozorců věznice gestapa, mezi nimiž byl i Anton Malloth, pravidelně v sobotu nutilo židovské vězně běhat v kruhu před tzv. „Židovskou buňkou“ na I. nádvoří a bili je biči a obušky, dokud jeden nebo dva z nich neleželi mrtví. Toto zjištění potvrzují i další svědecké výpovědi. Schacht komentuje: „Ze samotné skutečnosti, že obviněný spolu s dalšími osobami Židy zbil, nelze spolehlivě vyvodit závěr, že smrt oběti byla způsobena vědomou a úmyslnou spoluprací všech zúčastněných dozorců.“ Nebo případ č. 569:
Svědek František S. vypovídá o tom, jak Malloth na IV. nádvoří pevnosti zbil několik vězňů gumovým obuškem do té míry, že jeden z nich na následky zranění zemřel. Státní zástupce neuznává „jisté závěry ohledně podmíněného úmyslu zabít". „Použití gumového obušku svědčí spíše proti takovému záměru.“
V roce 1993 vrchní státní zástupce Schacht znovu obnovuje vyšetřování. Ve spisech Stasi byly nalezeny dokumenty z procesu se správcem Malé pevnosti Wachholzem, který byl v roce 1968 dopaden v NDR a postaven před soud, obsahující dosud neznámé svědecké výpovědi o činech Antona Mallotha. V dubnu 1999 bylo toto řízení rovněž bezvýsledně zastaveno. 18. června 1999 > Peter Finkelgruen dostává poslední oznámení od státního zástupce v Hammu: Stále neexistují žádná zjištění, která by byla dostatečná pro důvodné podezření vůči Mallothovi. „To platí i pro politováníhodnou smrt Vašeho dědečka Martina Finkelgruena.“
V únoru 2000 se na české úřady obrátil dosud neznámý svědek. Říká, že viděl, jak Malloth zastřelil vězně, který si během sklizně schoval pod bundu květák. Zápis je zaslán do Dortmundu. Tam je však nakonec případ přestal definitivně bavit a předali materiál do Mnichova - Malloth přece žije v Pullachu. Mnichovské státní zastupitelství jedná rychle. Jsou vyhledáni a vyslechnuti další svědci a je také využita pomoc historického oddělení a archivu Památníku Terezín. Dne 25. května 2000 byl dnes 88letý Malloth vzat do vazby a v prosinci státní zastupitelství Mnichov I vzneslo obvinění z vraždy ve třech případech. Případ Finkelgruen a mnohé další nejsou zahrnuty. Svědci mezitím zemřeli.
Soudní proces s Mallothem začal v Mnichově 23. dubna 2001. Anton Malloth, který se v únoru dožil 89 let, je nemocný. Trpí nejrůznějšími potížemi souvisejícími s věkem, kvůli nediagnostikovanému zúžení jícnu může jíst pouze tekutou stravu, stěžuje si na bolesti kostí a nevolnost. Soud v maximální možné míře zohlednil zdravotní stav obžalovaného. Aby se ušetřil nepříjemností spojených s dopravou, konalo se soudní jednání v zasedací místnosti vazební věznice Pullach. Jednání trvá pouze tři hodiny a vždy je přítomen lékař. Nicméně: Malloth byl způsobilý k soudnímu řízení a podle znaleckého posudku soudem jmenovaného psychologa byl Malloth schopen sledovat průběh soudního řízení a zpracovávat ho. Slyšení se zúčastnil na invalidním vozíku v doprovodu pečovatele. Sluchátka by mu měla usnadnit sledování jednání. Pozorovatelé procesu uvádějí, že při popisu svých bestiálních zločinů zachoval vážnou tvář.
Od chvíle, kdy byl Richard L., kterému je nyní 73 let, poslán do věznice gestapa v Malé pevnosti, uplynul jeden lidský život. Richardovi L. bylo v té době 16 let, byl nejmladší z vězňů. Strhl si z oděvu židovskou hvězdu, ale oni ho přesto poznali jako Žida a strašlivě ho zbili. Později, někdy v zimě 1944/45, sledoval z židovské cely na prvním nádvoří Malé pevnosti, jak jsou dva vězni nuceni svléknout se do naha v krutém mrazu a jsou stříkáni studenou vodou z hadice, dokud nepadnou mrtví.
Malloth, Rojko a ostatní strážní tam stáli, svědek říká, že byli všichni velmi opilí. „Nejsem si jistý, jestli to bylo v lednu, únoru nebo březnu," řekl Richard L., „bylo to v době, kdy už moje duše nemohla snést další brutalitu.“ Emoce se dostavily až později: „Dodnes to nosím v sobě."
„Víme, že je pro Vás těžké si po tak dlouhé době vzpomenout na detaily,“ uklidňuje soudce Jürgen Hanreich. „Ale ne, pane předsedo," odpoví svědek, „na nic jsem nezapomněl.“ V tuto chvíli nemůže pokračovat. Zakryje si rukama tvář a hořce vzlyká.
Soudce Jürgen Hanreich, jehož nestrannost byla na začátku procesu zpochybňována (jeho otec působil za války jako soudce v Ústí nad Labem a v Litoměřicích, sousedním městě Terezína), vedl proces bezchybně. Ví o zátěži, které jsou svědkové vystaveni.
Nikdo ze starých mužů, kteří mají v tomto procesu svědčit, nemůže popřít své pocity. Osmdesátiletý Albert M. si vyhrne levou nohavici a ukáže soudu dolní část nohy, která je zbrázděná hlubokými jizvami. Při práci na nádraží v Ústí ho jeden z jeho strážců udeřil botou s železnou podrážkou a Albert M. tehdy vážil pouhých 41 kg, takže mezi jeho kůží a kostmi nebyl žádný ochranný polštář z masa. Následky tohoto zacházení stále trpí, a to jak fyzicky, tak psychicky. Sroluje si nohavici kalhot a znovu se posadí do křesla pro svědka, přičemž několik minut není schopen pokračovat v řeči.
Pouze jedna osoba zůstává zdánlivě nezúčastněná na těchto výsleších svědků, které se táhnou celé hodiny. Obžalovaný Anton Malloth sedí vzpřímeně a nehybně na invalidním vozíku, záda mu podpírají dva tlusté bílé polštáře. Na začátku každého jednacího dne mu pečovatel nasadí sluchátka. Z jeho strnulé tváře nikdo nepozná, zda chápe, co se děje, zda se v něm probouzejí vzpomínky, zda cítí lítost nebo soucit. Jen jeho malé tmavé oči občas hbitě přejdou od svědka ke stolu soudce a zpět, uvádí reportér SZ.
Anton Malloth však není žádný před sebe tupě zírající a podřimující stařec. Dokáže se soustředit, rozumí složitým otázkám a je průměrně inteligentní: „Byl zdvořilý, ochotný a spolupracoval,“ uvedl soudní znalec u soudu. Malloth mu spontánně vyprávěl o svém pobytu v Terezíně. Že byl jednou přistižen při poslechu nepřátelské rozhlasové stanice. Že jste si ve strážnici mohli během 24hodinové služby pouze lehnout, ale ne spát. Že si nic nepamatuje o hadici na vodu. Že na něj proces těžce doléhá a že mu vůbec není lhostejné, co se děje.
Kdyby tomu tak bylo, kdyby za netečnou tváří starého muže Antona Mallotha stále bdělá mysl skutečně sledovala hrůzné příběhy svědků, pak by tento proces dával smysl i více než půl století po zločinech spáchaných v Terezíně. Pokud Mallothovi bleskla hlavou vzpomínka na židovského inženýra Hochmanna, kterého někdy v létě 1944 ubil holí a ukopal k smrti. Svědek Albert M. to sledoval ze vzdálenosti několika metrů. Hochmann se při vstupu do pevnosti omylem vydal špatným směrem a Malloth si při nástupu uvědomil, že jeden z nich chybí. Hochmann byl přiveden.
„Hrozně ho urážel: Smradlavý Žide, židovský prase. Přinesli Mallothovi z komory metr dlouhý a čtyři centimetry tlustý klacek z lískového dřeva, kterým Hochmanna bil. Poslední rána šla přímo do hlavy a Hochmann tiše padl na tvář. Malloth mu uštědřil ještě několik ran a pak ho kopl botami do žeber a do hlavy. Hochmann silně krvácel z úst. Malloth vykřikl směrem k židovské cele, aby někdo přišel a odnesl muže do márnice."
Albert M. uvádí i další zkušenosti: O Židech, kteří museli skočit ze zdymadlového mostu za I. nádvořím do příkopu naplněného několik metrů hlubokým bahnem, znovu a znovu, dokud už to nevydrželi a v bahně se neudusili. Malloth podle svědka opakovaně pobízel a nutil Židy, aby skákali z mostu. (V roce 1992 jsme v tomto příkopu pracovali s mladými lidmi z krůtí farmy a káceli stromy, které tam mezitím vyrostly. O tomto incidentu jsme věděli z hlášení Lea Haase, který byl kvůli svým kresbám, jež esesáci označili za zvěrskou propagandu, převezen z ghetta do židovské cely v Malé pevnosti a později deportován do Osvětimi. Obraz židovských vězňů v bahně jsme nemohli dostat z hlavy).
Albert M. také vypráví příběh dopravce Bartha z Prahy. Dozorce Mende mu rozpoltil lebku rýčem „jako sekerou“, protože ho přistihl během nepovolené přestávky.
Albert M. již jednou tyto zážitky vyprávěl Klausi Schachtovi, vrchnímu státnímu zástupci v Dortmundu, který Mallothův případ vyšetřoval více než 20 let, než v dubnu 1999 řízení ukončil. (Řízení proti bývalému vedoucímu Mendemu bylo zastaveno již v roce 1979 „pro nedostatek podezření“). Státní zástupce Schacht měl tehdy „nemalé pochybnosti o věrohodnosti svědka M. „Schacht tehdy konfrontoval svědka Alberta M. s bývalým správcem > Malé pevnosti Hohausem, který byl v roce 1948 českým lidovým soudem osvobozen. „Nenazval bych to konfrontací“, řekl svědek. „Vyslýchali mě od rána do večera, pak jsem si mohl na vlastní náklady objednat kávu. Večer, když jsem byl unavený a hladový a myslel jsem si, že už bych mohl protokol podepsat, mi policista řekl: „Jen žádný spěch", a pak přivedl Hohause a pěkně pomalu mu přečetl výpověď a řekl, že to není pravda a já jsem byl označen za nedůvěryhodného." „No“, řekl soudce Hanreich, „někdy vyšetřovacímu orgánu chybí trocha citlivosti. To víme.“
Své o tom ví i Richard L., kterého stále pronásledují zážitky z Terezína. Již jednou byl také vyslechnut vrchním státním zástupcem Schachtem. To bylo ve Vídni v roce 1994. Vyprávěl mu o dvou vězních, kteří byli uprostřed zimy stříkáni hadicí s vodou, dokud nezemřeli. „Měl jste dojem, že pana Schachta Vaše svědectví příliš nezajímá?“ zeptal se státní zástupce Konstantin Kuchenbauer. „Přesně tak,“ potvrdil svědek. „Řekl, že se bude muset Rojka zeptat, jestli mluvím pravdu.“ Je nepochopitelné, co zde vrchní státní zástupce Schacht řekl, protože Stefan Rojko byl vedle Mallotha jedním z nejhorších a nejbrutálnějších dozorců v Malé pevnosti. Za své zločiny v Terezíně byl v roce 1963 odsouzen soudem ve Štýrském Hradci na doživotí. „Byl to pro mě šok," pokračuje Richard L.. „Přerušil jsem náhle rozhovor a měl jsem pocit, že panu Schachtovi koluje v žilách krev hnědá, nikoli červená“.
Soud nemá na svědka žádné další otázky. Od složení přísahy se upouští. Richard L. začne: „Děkuji, pane předsedo, mé jméno....." Pak mu opět selže hlas, zůstane ještě několik vteřin sedět, tvář schovanou v dlaních a ramena se mu třesou. Zasedání je ukončeno. Ošetřovatel si od Antona Mallotha vezme sluchátka. Starý muž je odvezen ze sálu. Sedí vzpřímeně jako svíce.
„Doživotí“ - tak zní rozsudek, který soudce Hanreich vynesl 30. května v Mnichově. V odůvodnění rozsudku jsou zmíněny dvě vraždy, z nichž je obviněn. Mnoho dalších Mallothových trestných činů je promlčeno nebo mu je nelze věrohodně prokázat kvůli svědkům, kteří již zemřeli. „Doživotí“. Co to znamená pro 89letého muže, který prožil svůj život a který se až do konce nepřiznal k tomu, z čeho je obviněn, který neměl ani slovo lítosti nebo soucitu se svými oběťmi.
Proces s Antonem Mallothem byl jedním z posledních (možná posledním) procesů s nacistickými válečnými zločinci. Přeživší oběti Mallotha a jeho kumpánů z SS (z nichž mnozí nikdy nedostali ani haléř odškodného) umírají, pachatelé umírají, jako například bývalý velitel ghetta Anton Burger, který žil desítky let pod falešnými jmény v Rakousku a Německu a jehož totožnost byla odhalena až několik let po jeho smrti.
Je nepřípustné, aby nacističtí zločinci, jako byl nacistický okresní vedoucí Thiele, odpovědný za vraždu více než 110 vězňů koncentračního tábora v Gardelegenu v dubnu 1945, mohli uprchnout a dožít svůj život, zemřeli nepoznáni v 90. letech v nových spolkových zemích a byli identifikováni posmrtně. Taková „neštěstí“ byla a jsou možná proto, že německá justice nikdy nepokračovala v pátrání s ambicemi, které jsou v jiných oblastech kriminality zcela běžné, protože je stále častěji slyšet, že by se tito lidé měli konečně nechat na pokoji. Bylo to všechno tak dávno a oni jsou staří a nemocní. Tento postoj je nesnesitelný, protože to znamená: Nechte nás na pokoji, už s tím nechceme mít nic společného.
Nejde o pomstu, abychom parafrázovali Simona Wiesenthala. Jde o spravedlnost, jde o to, že vražda musí být nazvána vraždou, i když se stala před 50 lety. Jde o to, že zločinci, bez ohledu na to, jak jsou staří, jsou veřejně obviněni a odsouzeni, že jsou konfrontováni se svědectvími pozůstalých obětí, že se jim musí podívat do očí. Nejde o trest, nejde o to, aby zločinci jako Malloth seděli v 89 letech ve vězení (a dostávali dárkové balíčky od „Tiché pomoci“). „Kdybych mohl být spolužalobcem," řekl Peter Finkelgruen, „byl bych pro doživotní trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Postavil bych ho před soud, odsoudil bych ho a pak bych řekl: „Tady jsou dveře.“
Ráno 6. června 2001 jsem se v novinách Elbe-Jeetzel-Zeitung dočetl, že Malloth napadl svůj rozsudek doživotního vězení za vraždu a podal odvolání! Plukovník Svoboda, který během věznění v Malé pevnosti v Terezíně, ve věznici Brandenburg a v koncentračním táboře Dachau ztratil zdraví, zemřel v 70. letech. Nikdy nedostal ani haléř odškodného.
Tato zpráva vychází z rozhovorů s přeživšími vězni Malé pevnosti Terezín, ze zpráv o soudních procesech, zejména z deníku Süddeutsche Zeitung, a ze zprávy Petera Finkelgruena.
K vyhlášení rozsudku ve věci Malloth: Výpověď svědka, který nebyl vyslechnut
Od Very Neubrand
Anton Malloth, esesák a bývalý dozorce ve věznici gestapa „Malá pevnost Terezín“, byl odsouzen na doživotí za vraždu v jednom případě a za pokus o vraždu v druhém. V dalším obvinění, které ho mělo usvědčit z dvojnásobné vraždy, si svědek již nebyl jistý, zda za čin musí nést odpovědnost obviněný nebo jeho nadřízený. V reportážích o procesu se skutečnosti, že Malloth byl masový vrah, od začátku věnovala jen malá pozornost a po vynesení rozsudku 30. 5. 01 ji média zcela ignorovala. Důvodem může být skutečnost, že v duchu férovosti, jak ji novináři pojímají, by se na veřejnost měly dostávat pouze zprávy o zločinech, které byly v soudní síni dosvědčeny. Je známo, že dokazování bylo po pouhých 3 týdnech, 15. 5. 2001, ukončeno. Soud bude mít pro toto rozhodnutí dobré důvody. Předpokládám, že především proto, aby byl vynesen rozsudek, jakmile přestanou existovat důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Neustálá hrozba náhlé neschopnosti obžalovaného stanout před soudem by tento záměr zmařila. V důsledku toho bylo vynecháno mnohé, co by pachatele komplexně charakterizovalo jako masového vraha. V důsledku toho zůstala skupina dnes již bezejmenných obětí bez památníku. Jako svědkyně „z doslechu“, předvolaná původně na 22. 6. 01, jsem byla velmi nepříjemné povinnosti vypovídat zproštěna. To pro mě byla úleva. Nikdy bych však neposkytla své svědectví, kdybych nechtěla svědčit o zločinech Antona Mallotha, které zůstaly nepotrestány a do té doby nebyly nikde zdokumentovány. Ve stručnosti zde zopakuji, co už má soud k dispozici ve formě výpovědi: 30. 9. 44 moje babička, která po rozvodu se svým "árijským" manželem čekala na deportaci do židovského domova důchodců v Kolíně nad Rýnem, napsala svým dcerám a vnučce, které byly internovány v židovské nemocnici v Berlíně, pohlednici s následujícími slovy: „...že pokoj, lékař, pomocník a já budeme zítra, v neděli ráno [1. 10. 44], vyzvednutí. Kam? Pravděpodobně Terezín. ... Věděli jsme to už dlouho... „Znovu se jí podařilo cestou poslat 2. pohlednici s razítkem Würzburg, 1. 10. 1944: „Drahé děti, posílám vám srdečné pozdravy a polibky. Daří se mi dobře. Vaše maminka/babička." To byla poslední zpráva pro mou matku a pro mě až do osvobození v květnu 45. O několik týdnů později, 27. 10. 1944 jsem byla s matkou deportována z Berlína do terezínského ghetta, kde jsme babičku marně hledali. Neměli jsme tušení, kde je. Kontakt mezi „Malou a velkou pevností“ nebyl možný. Po osvobození Terezína Rusy v prvních květnových dnech roku 1945 jsme se dozvěděli, že stará paní N. hledá v Malé pevnosti své děti. Spolu s matkou jsem hledala babičku a objevila ji nahoře na okně cely v „Malé pevnosti“. Byla oholená, nemocná a o celé roky starší. 10. 5. 45 se k nám připojila a zůstala s námi až do našeho společného odjezdu do Berlína 18. 7. 45. Matka zemřela o deset dní později. Do velikonoc 1952 jsem žila s babičkou a matčinou sestrou v Kolíně. Tam babička mně a sociální pracovnici z židovské obce opakovaně vyprávěla o hrůzných činech „krásného Toniho“. Podle toho byl transport s chovanci židovského domova důchodců v Kolíně nad Rýnem a lazaretu z dnes již nejasných důvodů převezen do „Malé pevnosti“, věznice gestapa, místo do terezínského ghetta. Ihned po příjezdu byli muži, kterých bylo asi 50, utlučeni esesáky k smrti pruty a holemi před zraky žen, které tomu musely přihlížet. Babička musela znovu a znovu vyprávět o tom vražedném dni, o pocitech bezmoci a viny - nedokázala pomoci. Mezi vrahy byl i dozorce SS Anton Malloth, který se mé babičce během tohoto masakru - masakru trvajícího několik hodin - zdál obzvlášť horlivý: "krásný Toni", jak mu vězni říkali: Je zodpovědný za další zločin, jehož svědkem byla moje babička: Uprostřed zimy, při nástupu žen na nádvoří pevnosti - si „krásný Toni“ dovolil obzvláštní libůstku: Namířil plný proud hadice na každou ze starých, napůl vyhladovělých a nemocných žen. Některé upadly a nemohly vstát. Umrzly na nádvoří nebo zemřely v následujících dnech a týdnech na následky zranění či následných onemocnění. Moje babička byla poslána na samotku a do temnice, protože se snažila pomoci nějakým ženám a „poděkovala“ mučiteli s pohrdáním: Alespoň jí „léčba“ neublížila; její vysoký krevní tlak se konečně vrátil do normálu. Zbil ji a zavřel na samotku a do temnice. Je překvapivé, že ji Malloth neutloukl. Ke svému jménu přišel „krásný Toni“ takto: Po každé sadistické ráně si prý nejprve s nenapodobitelně samolibým gestem upravil vlasy a pak si s úsměvem uhladil uniformu. Babička mi tuto scénu ukazovala stále dokola; jako jediná z přeživších tohoto transportu vznesla po válce v Kolíně nad Rýnem obvinění a učinila prohlášení o masakru a dalších zločinech. Bohužel už si nepamatuji, u koho a kde. Snažila se také zapamatovat si jména žen, které v období od 18. 11. 44 do 18. 4. 45 v > jako zvířata „bídně pošly“ v „Malé pevnosti". Vzpomněla si na 24 jmen. Jména zavražděných mužů neznala, protože muži a ženy byli již v Kolíně nad Rýnem od sebe přísně odděleni. Některé dokumenty, které jsem před několika lety našla v tetině bytě a o jejichž existenci jsem do té doby nevěděla, mi umožnily rekonstruovat události, zejména pokud jde o přesná data deportace mé babičky, a tím i celého transportu. Podle těchto dokumentů dorazila moje babička 1. 10. 44 večer do > „Malé pevnosti“, zatímco tamní kartotéka (1994) zaznamenává přítomnost mé babičky až 4. 10. 44. Na pohlednicích, které babička psala z Malé pevnosti, jsou uvedeny údaje o celách, v nichž byla (8, 30, 31), a iniciály dozorců, kteří kontrolovali poštu. Jelikož vězni neměli hodiny ani kalendáře, jsou data uvedena pouze přibližně nebo vůbec. Razítka jsou však většinou čitelná a v literatuře jsem navíc narazila i na poznámky H. G. Adlera, který se zmiňuje o různých transportech z Kolína nad Rýnem do Terezína a stěžuje si, že seznam je „nejasný a neúplný“. Dále: „Zde je třeba také zmínit, že v létě 1944 byl na příkaz „jinak nikterak bezcitného“ Rahma deportován „k rychlejší likvidaci“ do „Malé pevnosti“ namísto do "Vzorové osady" transport z Kolína nad Rýnem čítající 60 žen a neznámý počet mužů. Mezi těmito ubožáky, kteří rychle zahynuli, byla i 92letá žena." Na jiném místě H. G. Adler uvádí, že dozvěděl, že „na 1. 10. 44 je uváděn transport: „300 mužů, kteří byli po příchodu do Malé pevnosti Terezín ubiti k smrti holemi. 280 žen"." Těžko lze pochybovat o tom, že navzdory rozdílným datům šlo o tentýž transport, kterým přijela do "Malé pevnosti" babička. Stejnou domněnku jako Adler, zastává i Muzeum Terezín, totiž že strážní ze vzteku nad nečekaným večerním příjezdem transportu starých lidí ubili mužské účastníky transportu k smrti. Léta se snažím získat přesnější data. V kolínských archivech se z uvedeného období nenacházejí žádné transportní seznamy, které by se týkaly naší deportace 21.. 1. 43 z Kolína nad Rýnem do Berlína, ani seznam z transportu mé babičky z 1. 10. 44 z Kolína nad Rýnem do Terezína. Tyto dokumenty byly během války spáleny nebo zničeny. Prof. Dr. Matzerath, ředitel Dokumentačního centra NS v Kolíně nad Rýnem, se o obou transportech dozvěděl jen díky mým dokumentům a poté mi poslal výše uvedený seznam jmen s tím, že by mohl být od mé babičky. Poslal mi také kopii tří kartotéčních lístků ze spisů gestapa, které se týkaly mé rodiny. Mimo jiné je po válce nacházeli kolínští občané na ulici. Moje babička zemřela v roce 1955. Když se v letech 88/89 objevila v médiích zpráva o jistém Antonu Mallothovi, který byl deportován z Itálie do Mnichova, teprve tehdy jsem si při vyslovení přízviska „krásný Toni“ a místa „Malá pevnost" Terezín uvědomila, že se jedná o muže, jehož kruté činy mě provázely od dětství a nikdy jsem si nedokázala představit, že by se našel. Jemu, který se u soudu rád prezentoval jako bezmocný stařec, se po desetiletích, kdy ho vyšetřovatelé z Dortmundu šetřili, u mnichovského soudu dostalo veškerého myslitelného férového jednání. Neprojevil ani lítost, ani uznání toho, kým byl. Svědkové pro něj byli vzduch a znovu prokázal, že pohrdá lidmi. Ve vězení o něj bude postaráno a ve srovnání se svými tehdejšími oběťmi si bude moci užívat téměř rajského sklonku života. I jemu ústava zaručuje: „Lidská důstojnost je nedotknutelná“. Platnost tohoto článku bych hájila kdykoli - i pro Mallotha. Rozsudkem se obětem vrátila alespoň trocha jejich důstojnosti. Na památku jeho četných nejmenovaných obětí přeji odsouzenému pachateli jedno: aby si někdy vzpomněl na masakr, kterého se tak radostně účastnil, a aby se ho - byť jen na okamžik - zmocnila myšlenka, že on - starý muž - je nyní mezi těmi, které se se svými komplici právě chystal utlouct.
