Stephan Rojko pracoval od září 1940 do května 1945 jako dozorce ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín. Sledujeme kariéru muže, kterého vězni Malé pevnosti pro jeho brutalitu a nevypočitatelnost nazývali „katem Terezína“, a uvádíme jednotlivá obvinění během procesu ve Štýrském Hradci v roce 1963, abychom ukázali počet a povahu vražd, které Rojko během tří a půl let své služby v Terezíně spáchal.
Rojko se narodil v prosinci 1910 v Hörbingu u Deutschlandbergu v západním Štýrsku. Jeho otec pracoval jako obuvnický mistr a staral se o jedenáct dětí. Stehpan Rojko navštěvoval osm let základní školu a poté si našel práci ve farnosti Deutschlandberg, kde také nějakou dobu sloužil jako kostelník. V 17 letech se stal poprvé otcem. V červenci 1934, když byl jeho druhému dítěti teprve rok, bránil Deutschlandberg před bandami nacistických záškodníků jako člen polovojenské vlastenecké organizace a za své úsilí obdržel vyznamenání. Po připojení Rakouska k Německé říši se Rojko v roce 1940 přihlásil k policii. Chtěl se vyhnout odvodu do Wehrmachtu a vydělat si peníze na své alimenty. Jeho žádost byla přijata a jeho protinacistická minulost zůstala neodhalena. Do armády byl povolán 1. března 1941 poté, co se o týden dříve oženil se služebnou Cäcilií Feil.
Po dvouměsíčním výcviku na policejní akademii v Innsbrucku byl odvelen ke 4. rotě výcvikového praporu německé policie v Praze a přidělení do věznic na Pankráci a Karlově náměstí jako dozorce. V září 1940 nastoupil Rojko jako dozorce a administrativní pracovník do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín, která byla otevřena 14. července 1940. Spolu se svou ženou, která měla o dva roky později také pracovat jako dozorkyně na ženském dvoře, se přestěhoval do služebního bytu v panském domě pevnosti.
Rojko zastával různé funkce a asi rok vedl stravovací kartotéku a kuchyni. Toto velení mu bylo odebráno po neshodách s velitelem Jöckelem. Jöckelovým nástupcem se stal dozorce Hohaus. Rojko musel nějakou dobu pracovat jako obyčejný dozorce, ale Jöckel mu musel brzy odpustit, protože po krátkém působení s dozorcem Wachholzem v oděvním skladu se v polovině roku 1943 stal velitelem I. nádvoří a od roku 1944 také velitelem III. nádvoří, poté co jeho předchůdci Neubauer a Storch převzali správu rozsáhlého zemědělství a dohled nad vězni, kteří tam pracovali. Převzetí velení na I. nádvoří bylo spojeno s povýšením na SS-Oberscharführera. Rojko, který sídlil v tzv. správě nádvoří, byl již v této době mezi vězni obávaný pro svou nevypočitatelnost. Byl považován za Jöckelova oblíbence, protože bez skrupulí plnil každý jeho rozkaz.
První vraždu prý Rojko spáchal v říjnu 1940, kdy revolverem drženým za hlaveň udeřil židovského vězně a na zemi ležícímu pak uštědřil několik smrtelných kopanců.
Přeživší vězni vypověděli, že Rojko shromažďoval zlaté zuby vylomené z mrtvých vězňů ve sklenici od okurek, která stála na stole v jeho kanceláři. Vždy měl u sebe dubovou hůl, kterou nemilosrdně používal proti vězňům.
Jednu ze svých posledních vražd spáchal Rojko v dubnu 1945, když byli vězni z evakuačního transportu nuceni seřadit se podél zdi na správním dvoře. Když z řady vystoupil asi 60iletý muž, Rojko se rozzuřil, vytrhl z plotu příčku a několikrát vězně udeřil do hlavy. Když vězeň upadl do bezvědomí, pokračoval v bití bezbranného vězně latí, pak ho kopal do hlavy a do měkkých částí těla, dokud nezemřel (výpověď Franze Tschaudera). Svědci Rojka obvinili z celkem více než 200 vražd.
Rodiny Jöckelových, Schmidtových, Wachholzových a Rojkových uprchly 5. května v sanitních vozech nejprve do Lovosic. Odtud Jöckel pokračoval v útěku sám. Ostatní odjeli do Karlových Varů, kde se uprchlická banda nakonec rozpadla. Všichni se chtěli dostat na území obsazené Američany. V červnu 1945 se manželé Rojkovi dostali do Blumau v západním Štýrsku, kde se asi rok skrývali u Rojkova švagra, sedláka. Rojko se cítil v bezpečí a v roce 1946 nastoupil jako expediční pracovník do štýrského deníku „Steierblatt“, který od roku 1951 vycházel pod názvem „Süd-Ost Tagespost“.
V Československu úřady pátraly po Stephanu Rojkovi, který byl opakovaně obviněn z brutálních zločinů v procesech s Jöckelem a dalšími válečnými zločinci, které se konaly v Litoměřicích. Od dubna 1946 zde byl Rojko veden ve svazku 1/30/110 jako válečný zločinec. Jeho jméno bylo na seznamu válečných zločinců Organizace spojených národů. Ostatně Rojkovo jméno bylo také na seznamu hledaných osob rakouské státní policie pod číslem 2586.
Stephan Rojko byl zatčen 3. ledna 1948. Vzhledem k tomu, že žádost československých úřadů o vydání byla podána 13. dubna 1948, ale na úřady ve Štýrském Hradci dorazila až 25. května 1948, tedy několik týdnů po termínu stanoveném na 1. května 1948, nebyl Rojko vydán, ale 28. května propuštěn.
O tři týdny později byl Rojko znovu zatčen a v prosinci 1948 podaly československé úřady další žádost o vydání. Rakouské úřady si nechaly čas na rozmyšlenou a vůči vládě v Praze, kterou nyní vedli komunisté, nebyly nijak zvlášť vstřícné. Rojko vše popřel, a když britský vysoký komisař stanovil datum jeho vydání na 10. dubna 1950, podrobil se Rojko lékařskému vyšetření a lékař mu diagnostikoval zánět nervů a neschopnost transportu. Když se pak osobní popis zaslaný československými úřady lišil od Rojkovy skutečné podoby, rozhodl Vrchní zemský soud ve Štýrském Hradci 23. února 1951 o zamítnutí žádosti ČSR o Rojkovo vydání. Rojko byl z vězení propuštěn 7. září 1951.
Rakouské soudnictví mělo od samého počátku potíže se stíháním nacistických zločinů. Již v roce 1948 se objevily snahy o zrušení lidových soudů, které stíhaly nacistické zločiny. To se však nepodařilo kvůli odporu spojenců, kteří 15. prosince 1950 odmítli schválit odpovídající rakouský ústavní zákon. Všeobecná amnestie navržená Rakouskou lidovou stranou (ÖVP) neprošla kvůli námitkám SPÖ a KPÖ. Rozsudky vynesené podle rakouského národně socialistického zákona z roku 1946 byly u většiny postižených klasifikovány jako mírnější. Po celé zemi se staří nacisté snažili vrátit do svých funkcí. 28. května 1949 se sešli politici ÖVP jako Julius Raab a Dr. Alfred Maleta s bývalými vysokými nacistickými funkcionáři, aby zformulovali společný akční program. Z 23 477 řízení před lidovým soudem proti osobám obviněným z nacistických zločinů skončilo 50 % osvobozujícím rozsudkem, 13 564 osobám byl uložen trest odnětí svobody, 43 trest smrti a 30 jich bylo vykonáno. To, že se tak stalo, bylo pravděpodobně způsobeno i tím, že nemalou část rakouského soudnictví tvořili bývalí nacističtí soudci. Většina válečných zločinců propuštěných SSSR v 50. letech již nebyla v Rakousku stíhána, ačkoli to bylo se Sověty dohodnuto.
Za potlesku poslanců ÖVP, SPÖ a FPÖ oznámil spolkový kancléř Julius Raab 4. července 1956, že „nastal čas očistit nacistickou legislativu“. Příslušná legislativa byla stále více zmírňována. Po vydání zákona o amnestii v roce 1958 se nacistické zločiny již netrestaly podle zvláštního zákona (zločiny proti lidskosti), ale podle obecného rakouského trestního zákona s přihlédnutím k tehdy platnému německému trestnímu právu. Do jaké míry bylo rakouské soudnictví nakloněno národním socialistům, se jasně ukázalo na počátku 60. let, kdy proces s válečným zločincem Murerem skončil osvobozujícím rozsudkem navzdory mnoha usvědčujícím svědkům.
Rojko, který byl 7. září 1951 propuštěn z vězení, žil mezitím nerušeně.
V padesátých letech se objevovaly další a další svědecké výpovědi, které Rojka vážně usvědčovaly. Rakouské soudnictví nakonec muselo tlaku ustoupit. Rojko byl znovu zatčen 16. srpna 1961. Soudní proces s ním byl zahájen 9. září 1963.
Obžaloba Rojka vinila z přímé či nepřímé účasti na 194 vraždách, kterých se dopustil jako dozorce gestapácké věznice Malá pevnost Terezín. V 54 případech údajně jednal sám, v 18 případech v úmyslné spolupráci s dalšími pachateli. Ve čtyřech případech údajně nařídil vězňům, aby zabili své kamarády. Předvoláno bylo 64 svědků, z toho 49 z Československa, 3 ze Spolkové republiky Německo a 12 z Rakouska.
Z obžaloby: Stephan Rojko jako dozorce věznice tajné státní policie (Gestapa) v Malé pevnosti Terezín jednal proti lidem s úmyslem je usmrtit takovým způsobem, že došlo k jejich úmrtí, a sice
I. Sám
1. Na přelomu října a listopadu 1940 bitím rukojetí velkého revolveru a kopáním do židovského vězně neznámého jména, údajně profesora, který měl na hlavě černou čepici a černý oděv a který byl toho dne přivezen transportem.
2. Na přelomu října a listopadu 1940 (11.11.1940?) bitím rukojetí revolveru a kopáním do dvou židovských vězňů neznámého jména, kteří kvůli své fyzické slabosti již nebyli schopni tlačit vozík naložený hlínou.
3. v červenci nebo srpnu 1941 ranami obuškem do židovského vězně neznámého jména, který spolu s dalšími vězni čistil kanál vedoucí přes louku.
4. Koncem roku 1941 utopením kněze neznámého jména z Domažlicka, jehož hlavu natlačil do sudu naplněného vodou.
5. Na začátku roku 1942 rozpolcením hlavy neznámého vězně rýčem, když se postavil do fronty na práci spolu s dalšími vězni.
6. Koncem května 1942 ranami obuškem do šedesátiletého vězně neznámého jména, který byl hercem pražského německého divadla a měl na sukni našitou žlutou hvězdu.
7. v květnu 1942 bitím vězně N. Soukupa z Libochovic holí, když ho předtím celé odpoledne týrali SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel a SS-Oberscharführer Wilhelm Schmidt.
8. V polovině června 1942 ranami těžkým kusem dřeva a kopáním do vězně N. Eppsteina, obchodníka z Kurnova, když se po týrání těžce zraněný plazil po dvoře před samotkami.
9. V říjnu nebo listopadu 1942 ubitím židovského vězně neznámého jména polenem, když štípal dříví.
10. Na konci roku 1942 střelbou z pistole na vězeňkyni neznámého jména, která ho se sepnutýma rukama žádala, aby ji ušetřil.
11. V roce 1943 střelbou z pistole na dva ruské válečné zajatce neznámého jména a na zajatce N. Lorence z Vídně, jejichž těla pak nechal odvézt židovskými vězni na voze.
12. V roce 1943 kopáním do vězně neznámého jména, který měl být propuštěn a čekal před propouštěcím úřadem na předání dokladů.
13. V roce 1943 střelbou z pistole na šest vězňů neznámých jmen, které postavil ke zdi na druhém nádvoří věznice.
14. V červnu 1943 kopáním židovského vězně neznámého jména do hlavy, když ho v horku honili po vězeňském dvoře v několika vestách a kožichu.
15. V červnu 1943 střelbou z pistole na vězněného židovského lékaře neznámého jména a na vězeňkyni neznámého jména, která měla na nohou známky týrání.
16. V srpnu 1943 bitím židovského vězně neznámého jména, kterého požádal, aby zfackoval jiného vězně.
17. V červnu 1943 (nebo 1944) ranami holí do nejmenovaného vězně, který utrpěl vážné zranění levé ruky při stavbě nových cel v Malé pevnosti v Terezíně.
18. V roce 1943 (nebo 1944) bitím vězně neznámého jména a jeho shozením ze 4 až 5 metrů vysoké rampy Malé pevnosti Terezín, když při vyrovnávacích pracích na rozšiřování IV. nádvoří nepracoval dostatečně rychle.
19. V dubnu 1944 údery obušku a kopáním do krku vězně N. Svátka z Prahy, který poslouchal pořady londýnského rozhlasu a vyprávěl o nich svým spoluvězňům.
20. V polovině roku 1944 střelbou z pistole na dva ruské vězně neznámého jména, které odvedl z cely kvůli útěku dvou dalších vězňů ruské národnosti z pracovního oddílu Říšských drah v Litoměřicích.
21. V červenci 1944 střelbou na čtyři ruské zajatce neznámého jména, které si vybral k zabití, protože dva další ruští zajatci uprchli, když byli nasazeni na práci v Ústí nad Labem.
22. V létě 1944 střelbou na 16iletého vězně neznámého jména.
23. V létě 1944 oběšením židovského vězně N. Österreichera z Vídně a devíti dalších neznámých vězňů, kteří kvůli nemoci nepracovali a zůstali v celách.
24. V létě 1944 oběšením sedmi židovských vězňů z Frankfurtu nad Mohanem neznámých jmen, kteří předtím pracovali na Třetím nádvoří pevnosti.
25. Na podzim 1944 kopancem do zátylku 66letého vězně neznámého jména z Náchoda v Čechách, který byl nucen vykonat za nějaký přestupek sto dřepů.
26. Na podzim 1944 střelbou na bývalého četnického strážmistra N. Jílka (nebo Januska) z Písku, který byl vězněn za účast v partyzánském hnutí a po práci v říšském pracovním oddíle se vrátil do vězení.
27. Dne 4. října 1944 údery obuškem do hlavy vězně N. Fleka z Nepomuku, který právě vyšel ze záchodu vedle kuželny.
28. 20. října 1944 střelbou z pistole na vězně Johanna Blahu, který měl amputované obě nohy a kterého předtím nechal odnést do temnice.
29. V říjnu 1944 kopáním do hlavy polského vězně neznámého jména, který nemohl vykonávat práci spojenou s vykládáním cihel z nákladního auta.
30. V listopadu 1944 údery holí do zajatého 39letého plukovníka čs. armády N. Vaise z Prahy a vězně N. Prohasky, který byl ředitelem školy a předsedou zemského hasičského svazu v Praze; jednalo se o vězně z cely 44 na IV. nádvoří.
31. V listopadu 1944 údery gumovým obuškem a kopáním do vězně neznámého jména, který měl velký vřed na břiše a čekal před ordinací vězeňského lékaře.
32. V listopadu 1944 ´údery obuškem do krku a hlavy vězně neznámého jména, který se nacházel na prvním nádvoří věznice.
33. V listopadu 1944 údery dubovou palicí proti dvěma vězňům pocházejícím z ČSR za údajné pašování potravin.
34. Koncem roku 1944 nebo začátkem roku 1945 tím, že vystřelil na matku uprchlého 20-23letého vězně neznámého jména, který byl před ní zastřelen, načež si roztrhla šaty na hrudi a křičela: „Střílejte, vy vrazi, pomsta přijde."
35. Na začátku roku 1945 údery a kopáním do vězně neznámého jména, který opustil pracovní oddíl „Richardshügel“.
36. V roce 1945 údery obuškem do vězně neznámého jména, který spolu s dalšími vězni nedokázal odtlačit traktor.
37. Začátkem února 1945 údery do hlavy a kopy do hrdla vězně neznámého jména z Holandska, který byl do věznice přivezen spolu se svědkem Josefem Sassem.
38. Na začátku února 1945 střelbou z pistole na vězně neznámého jména, který byl ve věznici zaměstnán jako dělník a který nevyhověl požadavku na vykonání určité práce.
39. Koncem února nebo začátkem března 1945 střelbou z pistole na vězně N. Ulricha, který byl držen na samotce a který jevil známky těžkého týrání po celém těle a kterého chtěl vězeňský lékař Karl Šrámek umístit do společné cely, aby se zlepšil jeho psychický stav.
40. 3. března 1945 střelbou z pistole proti vězňům Erwinu Schmidtovi, Wilmosu Holzfelderovi a Francii Grün.
41. Na začátku března 1945 údery obuškem a trojnožkou do vězněného biblisty neznámého jména, který požádal o osvobození z práce z důvodů víry.
42. V polovině března 1945 údery holí do vězně neznámého jména z Českých Budějovic, který při převozu do vězení zapomněl odevzdat malý kapesník.
43. V březnu 1945 kopy do krku židovského vězně neznámého jména, kterému předtím nařídil běhat na IV. nádvoří věznice a zhroutil se.
44. 29. března 1945 střelbou z pistole proti židovskému vězni Heinrichu Goldstaubovi, který pocházel z Holandska a který byl spolu s dalšími sedmi vězni pověřen čištěním odtoku kanalizace v pevnosti.
45. Na jaře 1945 střelbou na 45letého vězněného rabína N. Morgensterna, kterému předtím nadával do „prasat“ a přinutil ho postavit se ke zdi.
46. Na jaře 1945 střelbou z pistole proti vězni Seppu N. z Bavorska, kterému předtím řekl: „Seppe, víš toho příliš mnoho. Ty musíš jít taky!“
47. Na jaře 1945 střelbou na dva židovské vězně neznámých jmen, kteří byli vyhozeni na dvůr spolu s těly zemřelých vězňů v cele.
49. V polovině dubna 1945 údery tyčí z plotu a kopáním do 60iletého vězně neznámého jména, oblečeného do světlého zimního kabátu, který úkrokem kvůli únavě narušil nastoupený oddíl nově příchozího transportu.
50. V dubnu 1945 údery holí do dvou židovských vězňů neznámého jména z cely na IV. nádvoří.
51. V dubnu 1945 údery holí do asi 50iletého židovského vězně neznámého jména, u kterého byla při kontrole nalezena bankovka v hodnotě 1000 marek a další předměty, které měl odevzdat.
52. V dubnu 1945 střelbou na vězně neznámého jména z ČSR, který musel na jeho rozkaz přeběhnout vězeňský dvůr.
53. V dubnu 1945 střelbou z pistole na židovského vězně neznámého jména, kterého spolu s dalšími 11 lidmi vedl esesák N. Storch přes hlavní nádvoří věznice směrem od takzvané Pražské brány.
54. Začátkem května 1945 střelbou z pistole na vězně z ČSR, kterému obviněný nařídil, aby běžel přes vězeňský dvůr.
II. V úmyslné spolupráci jako spolupachatel s následujícími samostatně stíhanými nebo neznámými vězeňskými dozorci z řad příslušníků SS:
1. V červenci nebo srpnu 1941 spolu se samostatně stíhanými esesáky T. Soukupem a N. Krulem, tím, že zbili čtyři vězně neznámého jména z Mladé Boleslavi ve věku asi 35 let holemi a kopali je do hlavy.
2. Koncem dubna nebo začátkem května 1945 společně s neznámým esesákem údery násadou od lopaty a silnými větvemi do vězně Josefa Weltharticzu. Weltharticzu byl bývalým generálním ředitelem firmy Sascha-Film ve Vídni a byl zaměstnán při kopání vodní nádrže poblíž vězeňského úřednického domu.
3. Koncem prosince 1942 společně s vězeňským dozorcem esesákem Wilhelmem Schmidtem, který byl pronásledován samostatně, a dalšími neznámými esesáky, bitím a střelbou z pistolí proti nejméně třem vězňům neznámých jmen, kteří byli obklíčeni pachateli na vězeňském dvoře.
4. V dubnu 1943 společně s dozorcem a SS-Oberscharführerem Kurtem Wachholzem údery holemi do tří vězňů neznámých jmen, kteří neuposlechli rozkazu zbít ostatní vězně.
5. V srpnu 1943 spolu s esesákem N. Storchem natlačením do bahna a utopením 14 židovských vězňů neznámých jmen, kteří byli nuceni pracovat v příkopu před Malou pevností.
6. V polovině roku 1944 společně se samostatně stíhanými vězeňskými dozorci SS-Oberscharführerem Herbertem Mendem, Albertem Neubauerem a Kurtem Wachholzem, natlačením těl pěti židovských vězňů neznámých jmen do příkopu, poté, co byli ranami holí přinuceni přeskočit vodní příkop v pevnostním příkopu.
7. V roce 1944 spolu s neznámým esesákem kamenováním a bitím prknem 45letého židovského vězně neznámého jména, který byl zaměstnán na stavbě bazénu.
8. V roce 1944 společně s SS-Hauptsturmführerem Heinrichem Jöckelem údery holí a kopáním neznámého velkého vězně z Holandska, kterého Jöckel při příjezdu zfackoval a který poté zfackoval i Jöckela.
9. V červenci 1944 spolu s několika neznámými esesáky údery násadami od lopat ubili dva židovské vězně neznámého jména, kteří byli nuceni chodit v zimním oblečení (kožichy, kožešinové čepice a plstěné boty) po vězeňském dvoře dokola.
10. V srpnu 1944 spolu s SS-Hauptsturmführerem Heinrichem Jöckelem kopáním spoutaného vězně neznámého jména do břicha, genitálií, hlavy, hrudníku a celého těla.
11. Dne 11. října 1944 spolu se dvěma neznámými esesáky údery obuškem a kopáním do vězně Dr. Ludwiga Bergera, vídeňského právníka.
12. Na podzim 1944 společně s SS-Hauptsturmführerem Heinrichem Jöckelem a samostatně stíhaným vězeňským dozorcem, zbil bývalého poručíka čs. armády N. Mekutu z Tábora, který byl předtím nucen sníst polévku, do níž byla přidána hrst soli.
13. Od konce roku 1944 do začátku roku 1945 společně s SS-Hauptsturmführerem Heinrichem Jöckelem a SS-Oberscharführerem Wilhelmem Schmidtem, samostatně stíhaným vězeňským dozorcem, střelbou na židovského vězně, českého vězně a 20-23letého vězně neznámého jména, který byl po útěku zadržen a převezen do vězení.
14. Začátkem dubna 1945 spolu s neznámými esesáky střelbou na pět židovských vězňů neznámých jmen, kteří byli nuceni chodit po vězeňském dvoře.
15. V březnu 1945 společně se samostatně stíhaným vězeňským dozorcem SS-Oberscharführerem N. Burianem údery obušky do čtyř holandských vězňů neznámého jména, kteří se pokusili navázat kontakt s vnějším světem prostřednictvím německého vězně.
16. Jednu neděli v březnu 1945 spolu s dalšími neznámými esesáky střelbou na 12 starších a slabých vězňů neznámého jména, kteří byli nuceni přeskočit tři metry široký a stejně hluboký příkop, do kterého kvůli své fyzické slabosti spadli.
17. Na přelomu března a dubna 1945 společně s SS-Hauptsturmführerem Heinrichem Jöckelem a samostatně stíhaným SS-Oberscharführerem N. Burianem střelbou na nejméně 40 australských válečných zajatců, kteří se odmítli podílet na stavbě protitankových příkopů.
18. V druhé polovině dubna 1945 společně se samostatně stíhaným vězeňským dozorcem SS-Oberscharführerem Herbertem Mendem byl údery rýčem, Mende pak střelbou na vězně neznámého jména, podle oblečení rozpoznatelného jako Žida, který spolu s dalšími vězni čekal na převzetí vězeňskou stráží po návratu z práce.
III. Vězně podřízené mu jako vězeňskému dozorci opakovanými rozkazy nutil k tomu, aby s úmyslem zabít jednali proti lidem takovým způsobem, aby došlo k jejich úmrtí, a to tím, že
1. v září 1944 nařídil třem neznámým židovským vězňům, aby v boji, který se odehrál v bažinatém příkopu Malé pevnosti, zabili tři jiné židovské vězně.
2. V prosinci 1944 nařídil 30 neznámým vězňům z cely 17, aby zabili dva vězně z ČSR neznámého jména, kteří byli dopadeni po úspěšném útěku, a to tak, že je ukamenují.
3. Dne 6. března 1945 nařídil vězňům Vlkovi, Gažkovi, Patrekovi, Kociánovi, Bernadkovi a Vlatiku Malému, aby zabili vězně Rudolfa Vondráčka a Ladislava Šimka, kteří byli dopadeni po úspěšném útěku, a to tak, že je ukamenují.
4. V březnu nebo dubnu 1945 dostal vězeň N. Neumann rozkaz zabít dva vězně neznámého jména pracující na dně budovaného protitankového příkopu tím, že je umlátí obuškem. Jmenovaný v důsledku toho utrpěl záchvat hysterického řevu.
Pokud sečteme oběti vražd uvedené v obžalobě, dostaneme celkový počet 200. Podle soudních zpráv byl Rojko obžalován ze 194 vražd - není jasné, kde se odečetlo chybějících šest obětí.
Při čtení obvinění je patrné, že Rojkovými oběťmi byli převážně židovští vězni, ačkoli podíl Židů na celkovém počtu 32 000 vězňů činil 1 500 osob a byl poměrně malý.
Byli nejbezbrannější a právě na nich si mohl beztrestně vybíjet svou nenávist a hněv. Na zločinech spáchaných s dalšími esesáky je zarážející jeho blízkost k Heinrichu Jöckelovi, který je v seznamu opakovaně jmenován jako spolupachatel. Většina výše uvedených trestných činů byla dosvědčena několika osobami.
Celý proces trval přibližně čtyři týdny. Soud potřeboval 15 jednacích dnů, aby vynesl rozsudek. Rojko k obvinění mlčel, odpovídal vyhýbavě, nemohl si vzpomenout, odvolával se na výjimečný stav, na svou protinacistickou akci v roce 1934 a odvolal částečné doznání z předběžného vyšetřování.
Jelikož se 16 předvolaných svědků nemohlo z různých důvodů dostavit k soudu, byla obžaloba nakonec omezena na 41 skutečností.
Zatímco obžaloba (státní zástupce Dr. Flick) požadovala od poroty rozsudek viny, který si masový vrah zaslouží, obhájce Dr. Bernat vykreslil obraz člověka Rojka, „který byl vždy služebníkem“ a jako takový sloužil i nelidskému systému. Požádal o omezený trest, aby obžalovaný mohl prožít skromné stáří.
Po pěti hodinách jednání porota vynesla rozsudek o vině ve 34 ze 41 skutkových podstat (obvinění). Ve 29 případech odpověděli na otázku viny kladně 8 – 0 hlasy. Zamítnutí v sedmi případech bylo rovněž většinou jednomyslné. Předseda senátu Dr. Pammer ve svém rozsudku poukázal na velký počet vražd a na zvláštní surovost a bezcitnost, s níž byly zločiny spáchány na bezbranných a zranitelných lidech. Rozsudek zněl: „Doživotní trest odnětí svobody s nucenými pracemi, doplněný každých šest měsíců tvrdým táborem.“ Rojko navenek přijal rozsudek klidně, ale nohy se mu třásly a musel se opřít o vedle stojící četníky.
Rojkův obhájce Dr. Bernat podal bezprostředně po vynesení rozsudku žalobu na zrušení rozsudku s tím, že československé orgány neposkytly požadované soudní protokoly z litoměřického procesu a že soud neodpověděl na jeho dotaz ohledně „mimořádného nařízení pro Rojka“. Rojko se svých činů dopustil „při výkonu branné povinnosti“ a byl jen „malým kolečkem“ v této velké mašinérii krutosti. Dne 9. dubna 1964 rakouský Nejvyšší soud zamítl žalobu na zrušení a rozsudek nabyl právní moci.
Rojko byl 24. června 1975 podmíněně propuštěn z vězení.
Proces, který zpočátku vzbudil jen malý zájem médií, se v průběhu stal mediální událostí. Noviny, rozhlasové stanice a televize informovaly i za hranicemi Rakouska.
Šťouravé jazyky tvrdily, že se Štýrský Hradec chtěl tímto procesem rehabilitovat kvůli mnoha předchozím osvobozujícím rozsudkům v nacistických procesech. Nabízela se otázka, zda by proces skončil rozsudkem o vině, kdyby nešlo o bezvýznamného dělníka Stephana Rojka, ale o starostu, podnikatele, právníka nebo politika.
