Dagmar Lieblová, Josef Bor a další vězni vyprávěli, že vězni v ghettu museli pracovat také při zpracování slídy.
Slída patří do skupiny horninotvorných, listovitých minerálů s nápadným leskem a dokonalou štěpitelností. Chemicky: hlinité křemičitany, jako např. zelený a chrom obsahující fuchsit.
Díky snadné štěpitelnosti podél vrstev lze slídu štípat na tenké průhledné plátky, které se díky vysoké teplotě tání minerálu používají v průmyslových tavicích pecích jako náhrada skla. Kromě toho se minerály používají jako elektrické a tepelné izolátory.
Štěpení slídy v terezínském ghettu
V září 1944 se v Terezíně na základě rozkazu velitele tábora Rahma z června 1944 začalo se štěpením slídy.
Zahájení prací, které bylo původně stanoveno na 1. července, se zpozdilo o dva měsíce, protože první vagón se surovinou dorazil do Terezína až 5. září.
Surovinu nejprve zakoupila „Dienststelle“ (velitelství) od společnosti Rohstoffhandelsgesellschaft, Berlin, Glimmerspalterei G.m.b.H. Tabor (ROGOS). Později byl surový materiál nakupován od firmy Possehl, Erz- und Chemikalienhandel G.m.b.H., Hamburk. Firma Possehl měla zřejmě dvojí zisk, protože nejprve dodávala surový materiál pro hrubé štěpení slídy do blokárny a poté dodávala tam vyrobený polotovar do štěpírny slídy. Odběratelem konečného produktu byla Reichsstelle für Elektrotechnische Erzeugnisse (Říšský úřad pro elektrotechnické výrobky), zkráceně RETE.
Již 28. července oznámila RETE cenu suroviny a očekávaný výnos, ceny konečného produktu pak 30. srpna. Vedoucí Ústředny pro řešení židovské otázky v Protektorátu Čechy a Morava, SS-Sturmbannführer Hans Günther, již nařídil, že režijní náklady na štěpení slídy musí být pokryty z příjmů.
Židovská správa ghetta nedůvěřovala údajům RETE, počítala s tím, že nekvalitní surovina nepřinese požadovaný výnos a bude mít negativní dopad na pracovní podmínky žen pracujících v továrně na štěpení slídy. Naléhala na „Dienststelle“ (služebnu), aby nechal surovinu přezkoumat. Test provedený na žádost „Dienststelle“ skutečně prokázal, že surovina neodpovídala oznámenému standardu. „Výroba 243,8 kg štěpené slídy ze suroviny třídy IIIc.... ztráta 45,9 % namísto přípuštěného zisku 10,8 % z vlastních nákladů.“ „Výroba 348,6 kg štěpené slídy ze suroviny třídy IV a V... ztráta 55,3 % namísto připuštěného zisku 9,9 % z vlastních nákladů.“
Již 14. září 1944 byla dodávka suroviny reklamována. Následovaly další reklamace. Inspekce, které se zúčastnil zástupce společnosti RETE a vyšší důstojník SS (Obersturmbannführer Rittershausen), tyto reklamace potvrdila.
Ačkoli Rahm zpočátku nařídil třísměnný provoz, nakonec se ustálil dvoustěnný provoz s osmihodinovou pracovní dobou.
Zvýšení produkce o 20,6 gramů na pracovníka a hodinu, které požadoval Rahm a zejména Hans Günther, nebylo do 23. října 1944 dosaženo, ačkoli SS-Hauptscharführer Kurt Ulbricht, pověřený dohledem nad Rahmovým provozem, tlačil na pracovníky, aby dosahovali vyšších výkonů. Produkce slídy vzrostla, ale ne v míře, jakou si SS přálo:
Vývoj produkce slídy od září 1944 do března 1945
Původně bylo pro práci v rozdělování slídy určeno 800 žen, pro které byly vybrány jižní baráky č. 1 a č. 3.
Počet žen tam pracujících však brzy vzrostl na 1 300, z nichž 1 170 bylo zaměstnáno ve výrobě.
Dne 4. ledna 1945 bylo firmě RETE dodáno 4 000 kg štěpené slídy. U toho to zůstalo. Objem zakázky činil 35 000 kg. Z toho bylo od 1. září 1944 do 31. března 1945 vyprodukováno 14 000 kg (40 % objemu zakázky). Asi 10 000 kg slídy zůstalo v Terezíně až do osvobození. Zničení těchto 10 000 kg štěpené slídy a velkého množství suroviny se podařilo zabránit a při osvobození bylo uloženo v ghettu.
V únoru 1945 byla blokovna (hrubé štěpení slídy) přesunuta z Prahy do Terezína. Polotovar vyrobený hrubým štěpením byl poté předán do štěpírny slídy.
Názor Rudolfa Freibergra, že zpomalením pracovního procesu v drtiči slídy byly zachráněny osoby před deportací, nelze historickým výzkumem (viz editoři studií a dokumentů o Terezíně) potvrdit.
