Skladatel Hans Krása se narodil 30. listopadu 1899 v Praze. Jeho otec, právník, byl Čech, matka Němka. Oba rodiče patřili k početné skupině asimilovaných Židů v Praze. Otec si již za rakouské éry vybudoval uznávanou občanskou existenci jako právník. Hans Krása se v první tvůrčí fázi hlásil k pražské německé kultuře, později se však považoval za českého umělce. Jeho židovský původ mu nakonec přinesl zkázu.
Krása navštěvoval německou školu. Jeho rodiče začali již brzy podporovat jeho hudební talent. V šesti letech začal chodit na první hodiny klavíru k renomované pedagožce Therese Wallensteinové, v deseti letech se učil hrát na housle u koncertního mistra nového německého pražského divadla. V jedenácti letech napsal svou první malou orchestrální skladbu, kterou uvedl lázeňský orchestr v Salcburku. O několik let později zazněl v St. Moritz jeho první smyčcový kvartet. Z těchto raných děl se nic nedochovalo.
Krása byl podporován Zemlinským, šéfem opery Nového německého divadla v Praze. Stal se jeho žákem v „Německé akademii hudby a dramatického umění“. V květnu 1924 uvedl Zemlinský osobně Krásovu absolventskou práci, „Orchestrální grotesky s doprovodným zpěvem“ podle Galgenlieder (Šibeniční písně) Christiana Morgensterna. Další díla byla představena v Paříži, kde získal důležité podněty od skladatele Alberta Roussela.
O něco později si Krásy všiml Max Brod a napsal pro něj překlady. V roce 1928 vyšla jeho opera „Verlobung im Traum“ (Zásnuby ve snu) a v následujících letech další díla, která Krásu proslavila i za hranicemi Československa.
Dětská opera Brundibár
Na konci roku 1938 napsal Krása své nejznámější a dnes nejčastěji uváděné dílo, dětskou operu „Brundibár“ ve stylu „výukové hry“ vyvinuté Brechtem. Učení se neomezuje pouze na postavy nebo diváky, učit se mají především samotní herci. Opera byla anonymně přihlášena do soutěže vypsané Ministerstvem školství. „Brundibár“ se zaměřuje na solidaritu společenství s jednotlivcem.
Krása musel na zkoušku své opery „Brundibár“ čekat pět let a ta se pak odehrála za zcela změněných podmínek. K vyhodnocení soutěže již kvůli německé invazi v březnu 1939 nedošlo. Krása od té doby nesměl nadále působit veřejně.
Krása byl dne 10. srpna 1942 deportován do Terezína. Zde se angažoval v čele organizace kulturního života. Stal se vedoucím hudební sekce „volnočasových aktivit“ a složil cyklus písní podle Rimbauda a díla pro orchestr. Nemohl vědět, že jeho opera „Brundibár“ byla mezitím uvedena v pražském židovském sirotčinci se skromnými prostředky Rudolfa Freudenfelda.
V červenci 1943 pak do Terezína přišel i Freudenfeld. Krásovi předal klavírní výtah, který propašoval přes kontrolu. Poté přišel do Terezína transport dětí ze židovského sirotčince v Praze, z nichž mnohé již znali své party z pražské zkoušky. Když se navíc podařilo získat dekorace z pražského představení, byly splněny všechny podmínky pro uvedení představení v táboře. Na základě nyní dostupného klavírního výtahu vytvořil Krása novou komorní instrumentaci, přičemž se mohl spolehnout na vysokou úroveň hudebníků z Terezína, kteří byli s ním uvězněni. První z více než 50 představení se konalo 23. srpna 1943 v podkroví Magdeburských kasáren.
Poté, co byl „Brundibár“ v Terezíně dvakrát použit pro propagandistické účely – v nařízeném představení při inspekci tábora komisí Mezinárodního červeného kříže (23. června 1944) a v srpnu při natáčení propagandistického filmu „Terezín – dokumentární film ze židovské osady“, který však nebyl nikdy dokončen a splnil svůj účel – splnil pro vládnoucí moc svůj účel i skladatel. Kulturní život v Terezíně, který trval přibližně dva a půl roku, prakticky skončil s počátkem podzimních transportů do Osvětimi (28. září 1944): transportem čítajícím 1 000 osob dne 16. října 1944 byli kromě Krásy obětí také skladatelé Haas, Klein a Ullmann.
Dagmar Lieblová se představení „Brundibár“ zúčastnila a vypráví, jaký velký význam pro ni tato operní představení měla.
Díky Gaby Flatow a Nadaci Hanse Krásy jsou opět díla terezínských skladatelů uváděna.
Od roku 1994 se nadace „Hans-Krása-Stiftung Terezín“ věnuje prostřednictvím koncertů a výstav odkazu židovských skladatelů, kteří byli v koncentračním táboře Terezín internováni. Nadace se však cítí nucena svou činnost v Terezíně ukončit. V neděli se konal poslední rozlučkový koncert.
V koncentračním táboře Terezín bylo internováno více než 140 000 Židů, mezi nimiž bylo mnoho umělců a intelektuálů. Patřil mezi ně i skladatel Hans Krása, který byl dva roky internován v Terezíně, než byl v roce 1944 deportován do Osvětimi, kde byl zavražděn. Na více než 40 koncertech nadace „Hans-Krása-Stiftung Terezín“ zazněla téměř všechna díla Hanse Krásy, stejně jako díla Gideona Kleina, Pavla Haase a Viktora Ullmanna, kteří byli rovněž vězni koncentračního tábora a zemřeli v Osvětimi. Za více než deset let své činnosti navázala nadace mnoho kontaktů po celém světě. Český prezident a německý spolkový prezident byli patrony několika koncertů. Dnes však nadace čelí zániku.
Předsedkyně Gaby Flatow považuje své úsilí o to, aby se Terezín stal živým místem kulturního setkávání, za neúspěšné. V lokální politické válce, v níž šlo mimo jiné o rozdělování finančních prostředků EU, byla práce nadace stále více brzděna a nakonec zcela znemožněna. Gaby Flatow o roli města a jeho představitelů: „Město nechápe, že sice vzpomínáme na mrtvé, ale kromě toho nezapomínáme ani na život zde. Jsem proti tomu, aby se znovu vytvořilo nové ghetto vzpomínek. Myslím si, že je velmi důležité spojovat Terezín s mnoha věcmi. A my jsme se pokusili spojit ho s hudbou.“ Dagmar Lieblová: „Je mi to velmi líto, protože my jako terezínská iniciativa jsme měli s paní Flatow velmi dobré vztahy. A také jsme považovali její práci za vynikající a vždy jsme ji podporovali.“
