Na ošetřovně pracovali především vězeňští lékaři. Za zdravotní péči na sousední marodce byl zodpovědný policejní lékař Dr. Krönert z Litoměřic, který se údajně choval k vězňům korektně, ale velitel ho ve funkci silně omezoval. Teprve v srpnu 1940 povolil Jöckel marodku, v níž pracovali i vězeňští lékaři a která byla určena pouze těžce nemocným. Později byly přidány další dvě cely. Vybavení zdravotnickými přístroji bylo velmi nedostatečné a léky, které si vězni museli platit sami, nebyly téměř žádné. Přijetí do nemocnice a propuštění z důvodu vážného onemocnění bylo krajně vzácné.
Navzdory primitivním podmínkám provedli vězeňští lékaři řadu náročných operací, jako byly operace slepého střeva, amputace nohou a krevní transfuze. Leo Haas uvádí, že mu pražský chirurg Dr. Pavel Wurzel, vězeň jako on, v židovské cele I. dvora rezavým nožem, který sloužil jako chirurgický nástroj, otevřel flegmónu nohy. Jako tampony se používaly kousky papíru. Z infikované rány dostal horečku. Lea Haase, kterého dozorce Rojko zavřel do temné cely a odepřel mu přísun jídla, zachránila jen solidarita spoluvězňů, kteří mu s velkými obtížemi tajně dodávali potraviny. Bývalý vězeň plukovník Svoboda, který se v 60. letech staral o mladé německé dobrovolníky z organizace Aktion Sühnezeichen/Friedensdienste („Akce smíření pro mír“), dále uváděl, že solidarita vězňů zachránila nejeden život, například když vězni dali dohromady své prostředky, aby zaplatili léky pro nemocného spoluvězně.