1901-1944
Eppstein byl významnou osobností německých Židů.
Narodil se v Ludwigshafenu a studoval sociologii v Mannheimu. Jeho učiteli byli Max Weber, Karl Jaspers a Karl Mannheim. Ve věku 26 let se stal docentem sociologie na obchodní vysoké škole v Mannheimu. V roce 1929 byl jmenován ředitelem lidové vysoké školy v Mannheimu, která se za méně než čtyři roky stala jednou z nejvýznamnějších institucí tohoto druhu v Německu.
Po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 byla škola uzavřena. Eppstein odešel do Berlína. Nejprve byl ustanoven do ústředního výboru německých Židů pro pomoc a obnovu, poté do zemského svazu židovských obcí v Prusku.
Ve stejném roce byl Eppstein vyzván, aby vstoupil do představenstva Říšské reprezentace německých Židů, kde se zabýval především administrativními otázkami a sociálními úkoly. Po pogromu 9. listopadu 1938 obdržel Eppstein pozvání z Anglie k přednáškám ze sociologie. Nabídku však odmítl, protože nechtěl opustit Německo. V letech 1939–1943 si udržel své místo v novém Říšském svazu Židů v Německu. Jeho kompetence byly rozšířeny, zejména pokud jde o kontakty s úřady a otázky související s vystěhovalectvím.
Během let, kdy pracoval pro Říšský svaz, byl Eppstein několikrát zatčen gestapem, a to i v létě 1940. Když byl v říjnu propuštěn, Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) mu zakázal jakoukoli další činnost v oblasti vystěhovalectví. Proto se soustředil na administrativní úkoly. Koncem ledna 1943, šest měsíců před rozpuštěním Říšského svazu, byl Eppstein spolu s Leem Baeckem deportován do Terezína. Po svém příjezdu byl jmenován předsedou Rady starších Židů, oficiálně společně s Dr. Jakobem Edelsteinem, ve skutečnosti jej však měl nahradit. Názory na to, jak zvládal své úkoly v Terezíně, se různí. Na jedné straně byl kritizován za to, že se nepostavil proti německé správě ghetta, čímž se odcizil svým spoluvězňům. Jiní ho hodnotili jako spolehlivého mluvčího Židů, a to jak v Německu, tak v Terezíně. V létě 1944 byl Eppstein poslán do vězení, protože (podle jedné verze) se Němcům nelíbil jeho projev k vězňům v ghettu. Den po Jom Kippuru, 28. září 1944, byl Eppstein zastřelen v Malé pevnosti.
19. září 1944 pronesl předseda židovské rady starších Paul Eppstein u příležitosti židovského novoročního svátku 5705 v bývalé jídelně tento pozoruhodný projev, který vyslechlo více než 1 200 lidí. Očití svědci uvádějí, že sál byl přeplněný a stovky lidí musely být u vchodů odmítnuty pořádkovou službou.
Historici se domnívají, že Eppstein chtěl tímto projevem čelit přespříliš optimistické náladě v táboře a odradit vězně od neuvážených činů.
Atmosféra v táboře byla podle něj příliš euforická. Poslední transporty na východ odjely 1. července 1944 a dva a půl měsíce se žádné další transporty nekonaly. Spojenci se vylodili v Normandii a vězni doufali v brzký konec války a osvobození.
Eppstein nejprve popsal svým posluchačům, co vše se v Terezíně podařilo vytvořit v tak krátké době, „jak se poušť proměnila v oázu“. Podal přehled o tom, co všechno se v dílnách vyrobilo, kolik se toho sklidilo v zahradách a na polích, mluvil o změněných hygienických podmínkách, o záslužné práci lékařů a ošetřovatelů, poděkoval všem dělníkům a úředníkům, všem, kteří plnili svou povinnost pro blaho celku. Popřál všem obyvatelům Terezína šťastný nový rok a vyzval je k maximální opatrnosti a trpělivosti. Na závěr řekl následující slova: „Neznáte skutečnou situaci, nechápete ji, ale hlasitě nadáváte na mě a ostatní členy rady starších. Děláte si o nás špatný úsudek. Nemám vám to za zlé, možná bychom se na vašem místě chovali stejně. Ale o jedno vás prosíme: Důvěřujte nám! Věřte nám, že máme na mysli pouze vaše dobro. Situace mi nedovoluje mluvit otevřeně, ale chci vám alespoň nastínit dnešní situaci pomocí přirovnání. Po moři pluje loď. Je na ní mnoho tisíc pasažérů. Všichni jsou již vyčerpaní a netrpěliví, protože plavba trvá mnohem déle, než očekávali. Konečně spatří vytouženou pevninu. Jsou jí stále blíž a blíž. Místo očekávaného uklidnění se však mezi pasažéry šíří nervozita, která ještě narůstá, když si všimnou, že loď pluje ještě pomaleji než předtím. Běží za kapitánem a ptají se ho, kdy konečně vplují do bezpečného přístavu. Nabádají ho slovy, prosbami a nakonec i nadávkami, aby plavbu urychlil, ale on je nebere na vědomí, nechává je mluvit, nadávat, klít a mlčí, ba dokonce vydává rozkaz plout ještě pomaleji. Proč to dělá? Jako jediný ví, že v místech, kterými právě proplouvají, číhá mnoho nebezpečných min a že je třeba dávat velký pozor, aby loď nenarazila na minu. Co na tom, že dorazí k cíli o několik hodin později, pokud se tam dostanou v pořádku a bez nehody. Stejně jako tento kapitán jednáme i my. Spolehněte se na nás! Buďte trpěliví, my vás všechny povedeme do nové doby.“ Projev zakončil slovy modlitby: „Otče náš! Náš králi! Zapiš nás do knihy dobrého života.“
Eppstein v tomto projevu znovu zastával názor, že Terezín si mohl zajistit svou existenci pouze díky přísně disciplinované práci. Projev si pečlivě připravil a ukázal ho nejdříve Leo Baeckovi, který Eppsteina důrazně varoval před unáhlenými kroky. Text předložil také Rahmovi, veliteli, který proti němu neměl žádné námitky.
Předpokládá se, že Eppstein o chystaných transportech věděl již během svého projevu, a to od vedoucího ekonomického oddělení SS Ludwiga Augusta Bartelse.
Oficiálně byli on, Otto Zucker a Dr. Benjamin Murmelstein informováni až 23. září. Dne 24. září 1944 byla tato zpráva spolu s příslušnými pokyny zveřejněna v „Oznámeních židovské samosprávy“ s termíny prvních dvou transportů stanovených na 26. a 27. září 1944. Podle záznamu Willyho Mahlera v deníku svolal Paul Eppstein 23. září 1944 večerní nástup na dvoře Hamburských kasáren, kterého se zúčastnilo více než 1 500 mužů. Informoval přítomné, že v úterý a ve středu budou do Říše vypraveny dva transporty po 2 500 mužích. Tato zpráva udeřila jako blesk a okamžitě obletěla tábor.
Oba transporty měly odjet až 28. a 29. září 1944 a další 1. října 1944, ale 27. září 1944 byl Eppstein zatčen, převezen do Malé pevnosti a tam zavražděn. O příčinách a okolnostech jeho zatčení a vraždy se hodně spekulovalo.
Karl Rahm pověřil Eppsteina, aby mužům, kteří měli odjet prvním transportem, odebral určitý druh batohů a předal je. Eppstein to nechtěl udělat, aby nevyvolal nepokoje, a vysvětlil, že takové batohy se nacházejí ve „skladu oblečení“, který ležel na druhé straně „obchvatu“. Eppstein se tam vydal v doprovodu muže ze stráže ghetta. Oba byli zatčeni, protože opustili tábor bez „propustky“, což mohlo být SS kdykoli vykládáno jako pokus o útěk. To mohlo být pro SS vítanou záminkou, ale ne důvodem, protože „propustky“ do šatny nevydávala SS, ale židovská samospráva (tedy sám Eppstein).
Je pravděpodobné, že se esesáci chtěli Eppsteina, vedoucího člena samosprávy, zbavit, protože věděl příliš mnoho a v době, kdy se obávali povstání v protektorátu, byl pro esesáky v ghettu považován za rizikový faktor. Jak se však ukázalo v následujících dnech, Eppstein byl jen začátek. Po zahájení podzimních transportů bylo mnoho židovských funkcionářů z vedoucích pozic zařazeno do transportů a zavražděno v Osvětimi.
Vězni v táboře dlouho nevěděli nic o Eppsteinově osudu. Benjamin Murmelstein, který byl po Eppsteinově zatčení SS jmenován židovským starším, vypověděl v procesu proti zločincům SS před lidovým soudem v Leitmeritzu v roce 1947: „Dne 28. září jsem byl předvolán na služebnu. Rahm si mě zavolal své kanceláře. Najednou se otevřely dveře a z jedné strany vešel Ernst Möhs, z druhé strany téměř současně Eppstein. Rahm pak Eppsteinovi vytkl, že ho viděl, jak se hádá s četníkem u Drážďanské kasárny, kterému vysvětloval, že má od Rahma povolení kdykoli opustit ghetto. Möhs mu to rovněž vytkl slovy: „Nechám vás zavřít, dokud neodjede transport. To lze považovat za útěk.“ Eppstein byl vyzván, aby nám předal aktovku. Pak přišel (SS-Scharführer) Haindl a Eppsteina odvedl. Rahm také odešel, musel jsem čekat asi půl hodiny, pak se Rahm vrátil a dal nám rozkaz, abychom řekli Radě starších, že Eppstein byl zatčen za pokus o útěk.“
Podle výpovědí Heinricha Scholze a Theodora Hohause před mimořádným lidovým soudem v Leitmeritzu v roce 1947 byl Eppstein 27. září 1944 mezi 15:00 a 16:00 hodinou převezen v krytém nákladním voze do Malé pevnosti. Řidičem nákladního vozu byl Hans Wostrel, brutální SS-Hauptscharführer, který v době prohlídky komisí Mezinárodního červeného kříže dne 23. června 1944 v civilním oblečení hrál roli ochotného řidiče Dr. Eppsteina. Eppstein byl z ghetta odvezen několika důstojníky SS. Když šli za velitelem věznice Gestapa Malá pevnost, Heinrichem Jöcklem, postaral se o Eppsteina Jöcklův zástupce Wilhelm Schmidt. Schmidt ho donutil , aby na otázku, jak se jmenuje, odpovídal: „Smradlavý Žid Eppstein.“
Jeden z dozorců, Theodor Hohaus, slyšel, jak se mu Schmidt posmíval: „Pojď se mnou, ukážu ti byt, kde zapomeneš na odjezd.“ Schmidt ho vedl na popraviště. Jöckl pak nařídil vedoucímu dílen Sternkopfovi, aby vyrobil čtyři rakve, tři z nich měly být naplněny dřevem o hmotnosti člověka a „do čtvrté měl být vložen ten chlap“. Na práci s rakvemi se nesměl podílet žádný vězeň. Ještě týž den nebo nejpozději následující den byly rakve odvezeny do krematoria. Jöckl si zavolal všechny, kteří o těchto událostech věděli, a řekl jim: „Pánové, očekávám od vás, že o této záležitosti zachováte přísné mlčení, je to věc dalekosáhlého významu.“
Velitelství SS ještě dlouho poté předstíralo, že je Eppstein naživu. Jeho žena Hedwiga musela pro něj každý den odevzdávat na velitelství hrnec s jídlem. Eppstein byl stále veden v evidenci tábora, nakonec zařazen do transportu, s nímž měl jako odjet.
Hedwig Eppstein byla v říjnu 1944 deportována do Osvětimi a ihned po příjezdu zavražděna v plynové komoře. Likvidace Eppsteina, nepohodlného svědka, souvisela pravděpodobně s likvidací všech dalších podobných nositelů tajemství jako svědků židovské genocidy. Zda byl Eppsteinův „pokus o útěk“ zinscenován a byla na něj nastražena past, nebo zda šlo pouze o improvizaci, to již dnes nezjistíme.
