1. Deportace do Terezína
1.1 Deportace z Protektorátu Čechy a Morava
1.2 Deportace z říšského území
1.3. Označení transportů do Terezína
2. Deportace z Terezína
2.1 Zvláštní deportace z Terezína
3. Evakuační transporty do Terezína
4. Památník transportů
1. Deportace do Terezína
Od 24. listopadu 1941, kdy do tábora dorazilo 342 mužů z Prahy - Aufaukommando - byl Terezín využíván jako „tranzitní ghetto“ pro Židy z území protektorátu. Na jaře 1942 skončila výlučná „protektorátní funkce“ Terezína, protože Hlavní říšský bezpečnostní úřad nyní považoval transport německých Židů do „starobního ghetta“ Terezín za „naléhavý“ [viz Alfred Gottwaldt, Diana Schulle, Die „Judendeportationen“ aus dem Deutschen Reich (Deportace Židů z Německé říše) 1941-1945, marixverlag, Wiesbaden 2005, s. 260 a násl.].
1.1 Deportace z Protektorátu Čechy a Morava
V říjnu a listopadu 1941 směřovaly „transporty Židů“ z protektorátu přímo do Minsku a Łódźe. Od konce listopadu 1941 byl Terezín prvním shromaždištěm pro většinu z 88 105 Židů z Čech a Moravy.
Dne 16. října 1941 je do Łódźe vypraven první transport z Protektorátu. Další transporty následovaly 21. října, 26. října a 3. listopadu 1941. Celkem bylo deportováno 5 000 osob. V roce 1942 jelo pět transportů z Prahy do Łódźe a jeden transport z Brna do Minsku. Tyto transporty, z nichž každý čítal 1 000 osob, opustily Prahu a Brno během několika dní od 16. října a mnozí z lódźské skupiny zahynuli na místě. Značná část jich byla v roce 1942 zabita v plynových vozech v Chelmu, někteří živořili v pracovních táborech zřízených v Poznani až do října 1943, jiní zůstali v Łódźi až do zrušení ghetta koncem léta 1944, odkud byli posláni do Osvětimi. Po válce se přihlásilo 253 přeživších. Z minské skupiny se přihlásilo 11 přeživších.
Poslední transport do Polska se uskutečnil po atentátu na Heydricha. Do Ujazdowa u Lublinu byl poslán tzv. „trestný transport“ čítající 1 000 osob. Po válce se přihlásil jeden navrátilec. Všichni ostatní byli zabiti. Transport byl označen AAh, což bylo chápáno jako zkratka pro „Atentát na Heydricha“. Do posledního transportu z protektorátu 15. května 1945 bylo do Terezína odvezeno ve 102 transportech 73 608 „Židů z protektorátu“. Z toho 60 382 osob bylo transportováno do koncentračních táborů na východě země. Z nich přežilo pouze 3 097. V samotném Terezíně přežilo osvobození 9. května 1945 6 875 osob. [viz Pavel Škorpil, Jüdische Opfer Nazi-Deutschlands aus den Böhmischen Ländern 1938-1945, Theresienstädter Studien und Dokumente 1994] a [ viz Alfred Gottwaldt, Diana Schulle, Die 'Judendeportationen' aus dem Deutschen Reich 1941-1945, marixverlag, Wiesbaden 2005, s. 260 a násl. ]. Transporty se uskutečňovaly s obvyklým počtem kolem 1 000 osob z nejdůležitějších měst protektorátu. Pražští Židé strávili před odjezdem tři až čtyři dny ve sběrném táboře „Radiomarkt“. Transporty jezdily vlakem do stanice Terezín-Bohušovice nad Ohří a z nádraží do ghetta musely jít asi 2,5 km pěšky pod ostrahou; od června 1943 vedla železniční trať přímo do ghetta.
1.2 Deportace z území Říše
V květnu 1942 začaly transporty z území Říše včetně Rakouska do Terezína. V transportech byli převážně starší lidé a příslušníci „preferovaných skupin“. Tito lidé, známí jako „prominenti“, se zasloužili o armádu, měli mezinárodní kontakty nebo byli takzvanými „Geltungsjuden“. Z „Altreichu“ (staré říše) dorazilo 42 921 osob ve 417 transportech. Přibližně 17 000 lidí přijelo také z Vídně. [viz Alfred Gottwaldt, Diana Schulle, Die „Judendeportationen“ aus dem Deutschen Reich 1941-1945, marixverlag, Wiesbaden 2005, s. 260 a násl. ]
Přehled německých Židů deportovaných do Terezína
| Rok |
Počet deportovaných z Německa
|
Procentuální poměr k celkovému počtu deportovaných osob<
|
| 1942 |
33.505
|
78,06 %
|
| 1943 |
5.399
|
12,58 %
|
| 1944 |
1.906
|
4,44 %
|
| 1945 |
2.111
|
4,92 %
|
„Bilance“
- Do Terezína bylo z mnoha zemí odvezeno celkem 648 transportů s přibližně 140 000 lidmi. Z nich 33 818 zemřelo v Terezíně, 86 934 osob bylo deportováno do jiných vyhlazovacích táborů, z nichž přežilo 3 586.
- 17 472 osob bylo osvobozeno v Terezíně 8. května 1945.
1.3 Označení transportů do Terezína
Každý transport byl v místě odjezdu označen písmeny. Příprava a realizace transportů v protektorátu byla z velké části úkolem pražské Židovské obce (ŽO) a jejího „transportního oddělení".
Ti, jichž se to týkalo, byli obvykle informováni poslem a dostali „transportní číslo“, které se stalo součástí jejich jména po celou dobu pobytu v Terezíně a které museli uvádět při úředním jednání. Jeden z nich měl například číslo transportu W 982 nebo AA 475 nebo Cv 13, což znamenalo, že osoba přijela do Terezína transportem W nebo AA nebo Cv a byla uvedena v příslušném seznamu transportů pod číslem 982, 475 nebo 13. „Transportní seznamy“ sestavovala JKG jménem „Ústřední kanceláře“, několikrát je vyhotovila a předala veliteli německé eskortní skupiny do Terezína, odkud byl jeden výtisk zaslán „Ústřednímu sekretariátu“ a jeden „Centrální evidenci", tj. židovským orgánům. Obvykle se přepravovalo 1 000 osob. Občas se objevily i menší či větší transporty. Později se objevily i malé a velmi malé skupiny. Teprve na začátku roku 1945, kdy byly transportovány osoby ze „smíšených manželství“, se opět objevily větší transporty.
Transporty z jiných zemí do Terezína s sebou obvykle přivážely také seznamy, ale bez označení, která by byla v táboře převzata. Konečné seznamy však byly sestavovány pouze v Terezíně na „transportním oddělení“ nebo v „centrální evidenci“. Transporty byly pojmenovány a deportovaní dostali svá „transportní čísla“. Jako základ byly zvoleny římské číslice od I do XXVI, z nichž každá byla vyhrazena pro jedno nebo více míst příjezdu, která obvykle odpovídala jednotlivým oblastem Gestapa. Tak I bylo pro Berlín, IV pro Vídeň a XXIV pro Holandsko. K jednotlivým transportům bylo přidáno arabské číslo, takže I/90 byl devadesátý transport z Berlína. „Transportní čísla“ byla těmto deportovaným přidělována v pořadí za sebou, takže jednotlivá čísla, např. pod římskou I, se neopakovala a osobní čísla pro Berlín, Vídeň atd. šla do tisíců. U každého bývalého vězně bylo uvedeno číslo, které udávalo jeho původ a délku pobytu v Terezíně.
Transporty z Mnichova a Berlína obvykle přivezly 50-100 osob, prvních 13 transportů z Vídně a některé z Německa přivezly 1 000 osob.
„Jednotliví cestující“ přicházeli do Terezína v policejním doprovodu. Jednotliví cestující z Protektorátu byli označeni EZ a dostali pořadová čísla. Pokud byli „jednotliví cestující“ přivezeni z jiných zemí, byli obvykle zařazeni do posledního transportu odpovídajícího místu jejich původu.
viz také: Příprava transportu na příkladu Berlína
Další informace o jednotlivých transportech: Transport z Hamburku Transport z Kolína nad Rýnem
2. Deportace z Terezína
První transport z Terezína do vyhlazovacích táborů na Východě odjel z ghetta 9. ledna 1942. Cílem cesty byla Riga. Následovalo dalších 60 transportů, v nichž bylo do vyhlazovacích táborů převezeno 87 000 lidí. Tyto transporty přežilo pouze 3 600 osob. 26. října 1942 odjíždí z Terezína první transport do Osvětimi. Tvořilo jej 1 866 osob. 1 619 osobám se dostalo „zvláštního zacházení“ (byly zplynovány), 247 (215 mužů a 32 žen) bylo posláno do tábora. 26. října opustilo Terezín 740 mužů a 1 126 žen (105 dětí do 14 let, 667 osob ve věku 15-45 let, 538 osob ve věku 46-60 let a 556 osob starších 61 let). Osvětim je nyní cílem všech budoucích transportů, při nichž je deportováno více než 44 000 osob. Poslední z celkem 25 transportů do Osvětimi opustil ghetto 28. října 1944.
2.1 Zvláštní transporty z Terezína
| Transport AAy opustil Terezín 28. července 1942 s 1 000 vězni |
Transport AAy opustil Terezín 28. července 1942 s 1 000 vězňů. Cíl tohoto transportu, v němž nikdo nepřežil, byl dlouho neznámý.
Osud tohoto transportu se podařilo objasnit až několik let po válce. Dnes víme, že 1 000 vězňů z tohoto transportu bylo zavražděno 31. července 1942 v lese u Baranoviči v Bělorusku. Tři desetiletí po této masové vraždě byl v Baranoviči odhalen památník. V té době vyšla ve zpravodaji židovské obce v Československu výzva všem čtenářům, aby pomohli zjistit totožnost zavražděných.
Koncem dubna 1942 přijel do Minsku Reinhard Heydrich a informoval velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby (SD) Eduarda Straucha, že transporty z Německa a dalších evropských zemí do oblasti Minsku budou obnoveny a že všichni deportovaní mají být ihned po příjezdu zastřeleni. V souladu s tímto oznámením přijelo do Minsku od května do října 1942 celkem 16 nákladních vlaků s 15 002 Židy z Vídně, Königsbergu, Terezína a Kolína nad Rýnem. Výzkumu historie těchto transportů a transportu AAy významně napomohlo projednávání trestní věci proti vrchnímu vyšetřovateli Georgu Albertu Wilhelmu Hauserovi a dalším deseti pachatelům před porotním soudem zemského soudu v Koblenci.
Aby vyhlazení tolika lidí proběhlo hladce, provedl Strauch, kterého Heydrich kontaktoval, rozsáhlé organizační přípravy. Jako místo popravy si vybral malý lesík vzdálený asi 3-5 kilometrů od statku Trostinec. Statek Trostinec, bývalý kolchoz, se nacházel asi 15 kilometrů jihovýchodně od Minsku. V tomto lesíku skončily také terezínské transporty AAx ze 14. července, AAz ze 4. srpna, Bc z 25. srpna a Bn z 22. září 1942. Transport AAy, který byl vypraven z Terezína 28. července 1942, měl být do stejné destinace dopraven vlakem označeným v jízdním řádu Da 221. Tento vlak však do Trostince nikdy nedorazil. Dříve stanovený jízdní řád byl změněn, protože velitel bezpečnostní policie a SD v Minsku nařídil, aby vlak Da 221 s transportem AAy byl zastaven a vyložen na stanici Baranoviči kvůli akci, kterou plánoval v minském ghettu.
Židovský stařešina Jacob Edelstein dostal 21. července 1942 rozkaz dostavit se na velitelství SS, kde mu bylo sděleno, že na 28. července je připraven transport s 1 000 lidmi na Východ. Horní věková hranice byla 65 let, byly možné výjimky do 67 let. Edelstein dostal seznam jmen osob, které měly být zařazeny do kategorie trestů nebo tzv. „instrukcí“. Organizační přípravy transportu byly projednány na zasedání Rady starších; účastníci měli přijet z protektorátu podle pokynů velitelství.
„Seznam instrukcí“ obsahoval 50 jmen. Příslušným osobám bylo přiděleno prvních 50 transportních čísel. Třináct z nich bylo určeno pražskou centrálou. K těmto lidem se obvykle připojili jejich rodinní příslušníci. Transport Aay tvořili převážně vězni, kteří byli v Terezíně teprve krátce, neměli ještě žádné důležité zaměstnání ani kontakty, které by jim umožnily podávat stížnosti.
Konečný seznam transportů obsahoval 966 osob, které byly v ghettu méně než měsíc, z toho 51 % pocházelo z pražských transportů a více než 48 % z transportů z Olomouce. Do 10 let 21 11-15 let 24 16-20 let 43 21-30 let 65 31-40 let 118 41-50 let 160 51-60 let 315 61-65 let 234 Nad 65 let 20
V časných ranních hodinách 28. července 1942 se 1 000 vězňů z Terezína vydalo na pochod na 3 km vzdálené nádraží Bohušovice, který byl obzvláště obtížný pro starší vězně. Protože byla povolena pouze příruční zavazadla, lidé si toho s sebou brali co nejvíce a trpěli pod tíhou zavazadel.
Na nádraží v Bohušovicích panoval chaos jako vždy při odbavování transportů na Východ. Vlak se vydal na cestu k večeru. Neexistuje jediný svědek, který by mohl popsat cestu do Baranoviči.
SS-Untersturmführer Waldemar Amelungen měl v polní kanceláři bezpečnostní policie a SD v Baranoviči k dispozici 169 vojáků, z nichž 25 bylo přiděleno ke střežení ghetta, ostatní ke speciálním operacím a boji proti partyzánům. Poté, co se z Minsku informoval, jak má postupovat při transportu, rozhodl, že akce bude provedena v lese Háj u obce Kolpenica. Už na začátku března 1942 zde esesáci zavraždili a zahrabali 3 000 Židů z ghetta Baranoviči.
Cestující z Da 221 měli být zavražděni pomocí tří plynových vozů, jejichž řidiči byli Erich Gnewuch, narozený v roce 1903 v Berlíně, Karl Gebl, narozený v roce 1898 v Chebu, a Heinz Schlechte, narozený v roce 1910 v Brně. Plynové vozy měly čekat u nádraží, vyzvednout vězně a odvézt je do lesa, kde měli vojáci mezitím zabité lidi naházet do připravených jam. Tento plán zhatil partyzánský útok na železniční trať do Baranoviči, protože Da 221 dorazil na nádraží v Baranoviči s osmihodinovým zpožděním.
Po válce přeživší Židé z Baranoviči vyprávěli, co se v Baranoviči stalo 31. července 1942, kdy vlak přijel na nádraží ve 13.10 hodin.
Esesáci nařídili 100 silně vypadajícím mužům z transportu, aby nastoupili na nákladní auto, které je odvezlo do lesa Háj. Údajně měli přinést jídlo. Když dorazili do lesíka a uviděli připravené jámy a ozbrojené stráže, uvědomili si, v jaké situaci se ocitli. Další vůz byl nacpán zajatci a odvezen k jámám v lese. Zde byly výfukové plyny odváděny do interiéru. Po deseti minutách byli všichni mrtví. Esesáci nahnali předtím přivedené muže k vozu. Museli vyndat těla, naházet je do jam a vůz vyčistit. Z časových důvodů upustil velitel této operace Amelungen od usmrcení zbývajících vězňů výfukovými plyny automobilu. Nechal je přivést do blízkosti jam, tam je vyložit a zastřelit. Vězni se museli svléknout a poté byli zastřeleni. Kdo se bránil, byl ubit k smrti pažbou pušky. Židé museli probíhat jámami nazí a byli zastřeleni 20 střelci stojícími na okraji. Ti, kteří nebyli hned mrtví, byli zabiti dalšími výstřely do zákopu. Mezi střelci byli také příslušníci stráže z koncentračního tábora Koldičevo, kteří se s vojáky střídali. V blízkosti jámy byly stoly s občerstvením pro střelce: chlebíčky a vodka.
Večer byla přivezena skupina 50 žen z ghetta Baranoviči. Musely naložit oblečení a boty zavražděných na nákladní auta, pak byly také zastřeleny. Dvěma mladým dívkám se podařilo schovat pod oblečení na nákladním autě a vrátit se do ghetta Baranoviči. Podle některých svědků byli zastřeleni i čeští železničáři a četníci, kteří vlak doprovázeli, aby nezůstali žádní svědkové. Toto tvrzení se nepodařilo doložit, ale mohlo by vysvětlovat, proč byl cíl transportu tak dlouho nejasný. Den po masovém vraždění museli ženy a muži z ghetta Baranoviči třídit zavazadla, oblečení a boty zavražděných. Peníze a drahé kovy musely být okamžitě odevzdány velitelství SS. Z nalezených předmětů Židé zapojení do třídění usoudili, že oběti neměly tušení, jaký osud je čeká. V prosinci 1942 bylo ghetto Baranoviči zlikvidováno a posledních pět žen bylo převezeno do koncentračního tábora Koldičevo, mezi nimi i Luba Sluczaková, která později vypovídala jako svědkyně.
V červenci 1944 osvobodila Bělorusko Rudá armáda. Městská vyšetřovací komise vyšetřila zločiny SS v Baranoviči a vypracovala podrobnou zprávu. Masové hroby byly v Háji objeveny na jaře 1945 a památníky byly postaveny v létě 1945.
|
| Deportace Dx 20. března 1944 |
20. března 1944 opustil Terezín transport s 40 osobami (duševně nemocnými), lékařem a čtyřmi ošetřovateli. 40 duševně nemocných bylo okamžitě zavražděno v plynových komorách v Osvětimi, ošetřovatelé byli ušetřeni. |
| Květnové deportace 1944 |
V prosinci 1943 bylo do Osvětimi deportováno 5 000 osob, v květnu 1944 následovaly další dva transporty, každý s 2 500 vězni.
Při posledním z těchto transportů, které měly uvolnit místo pro zkrášlovací kampaň, se 15. května 1944 odehrála hrůzná podívaná.
Kasárna C III sloužila jako propusť/šlojzka, od jejichž zadních vrat se dalo okamžitě dostat k deportačnímu vlaku. Budovu zaplnilo 2 500 vězňů plus rezerva. Poslední odpoledne před odjezdem se objevil velitel Rahm s několika muži z úřadu SS a úředníky židovské samosprávy. Rahm opakovaně nechal kolem sebe projít osoby shromážděné k transportu a v několikahodinové proceduře, nejprve za denního světla, pak v záři reflektorů, oddělil 600 většinou mladých, silných lidí.
Ostatní vězni, příbuzní a přátelé obětí sledovali tuto selekci na kasárenském dvoře za asistence židovských funkcionářů z otevřených arkád kasáren. V jedenáct hodin v noci se inženýr Zucker odvážil Rahma upozornit, že při tolika osvobozeních nelze dosáhnout počtu osob určených k transportu. Rahm dostal záchvat vzteku, vyhrožoval, že Zuckera zastřelí, chtěl Zuckera a Eppsteina udeřit, ale držel se zpátky a pomalu se uklidňoval. Nyní byli lidé, kteří byli osvobozeni z transportu, shromážděni v koutě a znovu tříděni, až nakonec půl hodiny po půlnoci zbylo 150 vězňů, kteří byli z transportu vyvedeni. Když však Rahm, esesáci a židovští funkcionáři opustili scénu, zlovolné konání ještě neskončilo. Pokračovalo to i další den a nakládka do vagónů trvala od časného rána až do pozdního odpoledne. Rahm opět zasáhl a osvobodil toho a toho. Poměrně hodně vězňů se skrývalo a do 17 hodin chybělo 120 „účastníků“. Když ani po hodině nebyl počet naplněn, vydal se Rahm sám na lov a nahnal několik nešťastníků do vlaku, který byl nakonec i s lidským nákladem vytažen z ghetta. Květnové transporty zahrnovaly také 1 200 pacientů s tuberkulózou, kteří do „zkrášlovacího programu“ nepasovali.
|
| Deportace do Švýcarska 5. února 1945 |
Když se v únoru 1945 v ghettu rozšířila fáma, že esesáci připravují transport do Švýcarska, nikdo tomu nevěřil a Rada starších měla problémy s naplněním transportu. Všichni stále mysleli na osud bialystockých dětí. Transport skutečně odjel 5. února 1945; o několik dní později obdrželi příbuzní poštu ze Švýcarska. Tato akce byla jednou z dohod o propuštění, které nacisté ke konci války sjednali s mezinárodními organizacemi a o nichž údajně věděl i Himmler. Kaltenbrunner tuto informaci předal Hitlerovi, který operaci okamžitě zastavil. Organizací těchto transportů byl Schellenbergem pověřen Obersturmbannführer Franz Göring (nebyl příbuzný Hermanna Göringa). Prošel pouze terezínský transport. Franz Göring transport převzal a doprovodil ho až k hranicím.
Ti, kteří byli vyzváni k transportu do Švýcarska, museli jít na oddělení C 1, kde byly jejich osobní údaje zaznamenány pouze v případě, že přímo vyjádřili přání cestovat. Ti, kteří chtěli odcestovat, byli vyzvání, aby se dostavili na dvůr B V a byli předvedeni na úřadovnu. Akademici a významní podnikatelé byli vyřazeni. Ti, kterým bylo dovoleno cestovat, dostali razítko do průkazu totožnosti. Měli by se dobře obléknout a připravit, bylo rozdáno dostatek jídla. Během cesty bylo vydáno další jídlo. Transport opustil Terezín 5. února 1945 ve čtyři hodiny odpoledne. Už krátce po půlnoci 6. února převzalo vlak švýcarské vojsko. Z pohraničního města Kreuzlingen, kde se konalo velkolepé přijetí, dorazili osvobození do St. Gallenu 7. února večer. Transport nebyl švýcarským úřadům ohlášen. V transportu bylo 1 200 lidí, všichni staří, někteří potřebovali péči. Zpočátku byli ubytováni na různých místech ve Švýcarsku, ale nakonec jim byl poskytnut dům ve Vevey.
|
viz také: Situace v Terezíně po posledních dvou transportech 23. a 28. října 1944
3. Evakuační transporty do Terezína
Od 20. dubna 1945 přijížděly do terezínského tábora evakuační transporty z jiných táborů, kde byly přijaty často po týdnech pochodů a jízd. To bylo součástí dohody mezi Paulem Dunantem, členem Mezinárodního červeného kříže (IDE) odpovědným za Terezín, a ministrem K. H. Frankem. Vězni z koncentračních táborů pocházeli z Bergen-Belsenu (tento transport byl plánován), Buchenwaldu a jeho pobočných táborů Flossenbürger, Gleina-Rehmsdorf, Meuselwitz, Raguhn, Schlieben a Tröglitz, z pobočných táborů Flossenbürger Gröditz, Helmbrechts, Litoměřice, Oederan, Penig, Scharfenstein, Wilischtal, Zschopau, Žitava a Zwodau, z pobočného tábora Sachsenhausen Schwarzheide a pravděpodobně i z dalších táborů.
Ve dnech 20. a 22. dubna 1945 jich dorazilo přes 8 500 a do 1. května nejméně 4 200 dalších. Po 1. květnu už žádný přesný přehled neexistuje. Dne 6. května bylo převezeno dalších 2 000 vězňů a 600 válečných zajatců. Tyto dvě skupiny v oficiálních přehledech chybí, protože se do tábora dostaly až po odchodu esesáků. Celkem jich muselo být 13 500 a dalších asi 1 500, kteří se po válce ztratili a nemohli být zaregistrováni. Mezi těmito 13 500 bylo asi 1 500 vězňů, kteří byli dříve vězněni v Terezíně, byli deportováni na Východ a nyní se vrátili v rámci pochodů smrti. Asi 70 dorazilo mrtvých.
Vězni v evakuačních transportech, mezi nimiž byl i malý počet nežidovských vězňů, pocházeli z následujících zemí:
- Československo 690
- Německo 13
- Rakousko 106
- Holandsko 115
- Polsko 4 200
- Maďarsko 5 376
- Belgie 50
- Francie 450
- Řecko 80
- Velká Británie 20
- Itálie 70
- Jugoslávie 450
- Lucembursko 30
- Rumunsko 1 000
- USA 10
- SSSR 800
- Ostatní 40
Od 20. dubna 1945 přijížděly do Terezína tzv. evakuační transporty. Podle zprávy repatriační komise tímto způsobem do Terezína přišlo 13 470 osob. Seznam transportů zahrnuje 12 903 osob, z nichž 12 829 je naživu.
V Knize osvobozených je 12 830 jmen, z nichž 16 je uvedeno dvakrát. Musíme vycházet z toho, že po 3. květnu přicházeli do Terezína nejen jednotlivci, ale celé skupiny vězňů, a že tam vězni přicházeli i po 11. květnu.
Na základě zprávy Weiss-Aronse o Bergen-Belsenu, Tröbitz 1945:
Začátkem března 1945 přišel do tábora Möhs, aby zahájil transport 7 000 lidí do Terezína. Bylo mu řečeno, že 85 procent těchto lidí je nemocných a že existuje riziko, že se Němci nakazí. Möhs souhlasil s odložením transportu o 4 týdny. Z těchto a dalších zpráv vyplývá, že přibližný počet lidí opustil Bergen-Belsen mezi 5. a 9. dubnem ve třech transportech. Do Terezína dorazila 21. dubna pouze jeden člověk (1712 osob). Dalšího (2 500 osob) osvobodili Američané 13. dubna u Fahrslebenu nedaleko Magdeburku a třetího (2 400-2 700 osob) Rusové 23. dubna nedaleko Tröbitzu.
Přehled evakuačních transportů do Terezína od 20. dubna do 11. května 1945
|
Datum
|
Číslo
|
Místo odchodu |
Živí
příchozí
|
|
20.4.
|
1
|
Birkenau |
1.467
|
|
20.4.
|
2
|
Niederdonau |
1.319
|
|
21.4.
|
3
|
Bergen-Belsen |
1.706
|
|
21.4.
|
4
|
Teplice (ženy) |
644
|
|
21.4.
|
5
|
Zeitz |
1.671
|
|
21.4.
|
6
|
Hainichen (ženy) |
1.279
|
|
21.4.
|
7
|
Teplice (ženy) |
504
|
|
23.4.
|
8
|
Buchenwald (přes Bohušovice) |
918
|
|
23.4.
|
9
|
Buchenwald (přes Litoměřice) |
205
|
|
24.4.
|
10
|
Aschersleben |
259
|
|
24.4.
|
11
|
Drážďany (pokračování 25. 4.) |
235
|
|
25.4.
|
12
|
Riesa |
137
|
|
26.4.
|
13
|
Litoměřice |
56
|
|
26.4.
|
14
|
Duderstadt (pokračování 27. 4.) |
719
|
|
27.4.
|
15
|
Satov u Znojma |
190
|
|
27.4.
|
16
|
Litoměřice (muži) |
108
|
|
27.4.
|
17
|
Buchenwald (muži) přes Colditz |
377
|
|
29.4.
|
18
|
Markkleeberg (pokračování 30. 4. a 2.-4. 5.) |
699
|
|
30.4.
|
19
|
Berga (Gera) |
153
|
|
1.5.
|
20
|
Osvětim - Dachau |
83
|
|
2.5
|
21
|
Lovosice |
55
|
|
4.5.
|
|
Jednotlivci (muži) |
1
|
|
5.5.
|
|
Jednotlivci (ženy) |
3
|
|
7.5.
|
|
Oranienburg |
4
|
|
7.5.
|
|
Věznice Gestapa Malá pevnost |
1
|
|
8.5.
|
|
Praha |
4
|
|
8.5.
|
|
Věznice Gestapa Malá pevnost |
1
|
|
9.5.
|
|
Litoměřice |
1
|
|
9.5.
|
|
Praha |
3
|
|
9.5.
|
|
Clausthal |
1
|
|
10.5.
|
|
Praha |
1
|
|
10.5.
|
|
Litoměřice |
1
|
|
11.5.
|
|
Jednotlivci |
18
|
|
11.5.
|
|
Litoměřice |
1
|
Evakuační transporty podle národnosti
| Stát |
celkem
|
ženy
|
muži
|
neznámých
|
| Belgie |
164
|
35
|
128
|
1
|
| Bulharsko |
2
|
0
|
2
|
0
|
| Německá říše |
206
|
38
|
165
|
3
|
| Francie |
524
|
161
|
341
|
22
|
| Řecko |
107
|
60
|
47
|
0
|
| Velká Británie |
3
|
0
|
3
|
0
|
| Nizozemí |
106
|
55
|
48
|
3
|
| Itálie |
141
|
36
|
102
|
3
|
| Jugoslávie |
322
|
174
|
141
|
7
|
| Lotišsko |
75
|
0
|
75
|
0
|
| Litva |
43
|
1
|
42
|
0
|
| Rakousko |
55
|
22
|
33
|
0
|
| Polsko |
4.887
|
1.083
|
3.735
|
69
|
| Rumunsko |
940
|
625
|
307
|
8
|
| Španělsko |
8
|
1
|
6
|
1
|
| ĆSR |
1.392
|
734
|
658
|
0
|
| SSSR |
683
|
4
|
662
|
17
|
| Maďarsko |
4.499
|
2.781
|
1.656
|
62
|
| celkem |
14.157
|
5.810
|
8.151
|
196
|
4. Památník transportů
Na začátku ulice Südstraße směrem ke Kolumbáriu a Bohušovicím je nyní na cihlové zdi připevněna pamětní deska, která připomíná, že odtud odjížděly transporty do vyhlazovacích táborů na Východě.
Po zemi stále vede železniční trať a je vidět výhybka.
Pamětní deska má svou historii. Původně se skládala ze tří částí, levý panel chybí. Je dílem českého sochaře Břetislava Brendy a zobrazuje loučení českých Židů v Praze. V pozadí tohoto panelu je vidět silueta Karlova mostu. Původně měla být pamětní deska umístěna na místě v Praze, odkud byli Židé deportováni do Terezína. To však česká vláda zakázala. Tyto dvě pamětní desky se do Terezína dostaly až v roce 1988, rok před převratem, a byly zde instalovány.
Již několik let se u této pamětní desky každoročně v říjnu konají akce připomínající transporty do vyhlazovacích táborů. Na koleje se pak pokládají květiny a kameny.
